22 Cdo 458/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. U., zastoupené JUDr. Martinem Slavíčkem,
advokátem se sídlem v Praze 3, Koněvova 2596/211, proti žalovanému Ing. P. B.,
o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod
sp. zn. 6 C 44/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 7. října 2009, č. j. 31 Co 307/2009-72, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2009, č. j. 31 Co 307/2009-72,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným usnesením
potvrdil usnesení ze dne 23. února 2007, č. j. 6 C 44/2007-55, kterým Okresní
soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) zastavil řízení pro překážku věci
rozsouzené. Odvolací soud spatřoval překážku v usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 29. ledna 2001, č. j. 30 Co 640/2000-122. Posledně uvedené usnesení bylo vydáno v řízení vedeném u Okresního
soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 1170/97. Nynější žalovaný Ing. P. B. se v něm
vůči Z. U. domáhal plnění povinnosti z věcného břemene „přístupu a průjezdu“ po
části pozemkové parcely č. 598/2 v k. ú. J. u P., vyznačené v geometrickém
plánu. Věcné břemeno bylo podle jeho tvrzení zřízeno ve prospěch pozemkových
parcel č. 4 a 618/1 smlouvou uzavřenou mezi právními předchůdci účastníků dne
18. května 1995. Ing. P. B. byl spoluvlastníkem jednoho z těchto tzv. panujících pozemků, pozemkové parcely č. 4 (druhým spoluvlastníkem byla v
původním řízení nevystupující A. B.), zatímco Z. U. byla vlastníkem parcely č. 598/2 jako pozemku tzv. služebného. Řízení skončilo smírem, který Krajský soud
v Praze schválil uvedeným usnesením ze dne 29. ledna 2001. Ve smíru se Z. U. zavázala umožnit Ing. P. B. posunutí sloupku vstupní brány, který mu překážel v
průjezdu po parcele č. 598/2, a Ing. P. B. se zavázal provést tuto úpravu na
vlastní náklady do stanovené doby. Současné řízení bylo zahájeno žalobou Z. U. proti A. B. a Ing. P. B. jako spoluvlastníkům pozemkové parcely č. 4 a jeho předmětem je určení, že
žalovaní nejsou oprávněni z výše specifikovaného věcného břemene. Soud prvního
stupně nejprve usnesením ze dne 23. února 2007 řízení zastavil pro překážku
litispendence, neboť měl za to, že projednání věci brání spor, který
projednával pod sp. zn. 6 C 1339/2000 a v němž se Z. U. proti A. a Ing. P. B. domáhala určení neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene, eventuálně
zrušení věcného břemene, eventuálně určení, že věcné břemeno zaniklo. Odvolací
soud usnesení o zastavení řízení usnesením ze dne 31. května 2007 potvrdil,
pokud se týkalo řízení mezi Z. U. a Ing. P. B. a pokud se týkalo řízení mezi Z. U. a A. B., změnil je tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud na rozdíl od
soudu prvního stupně překážku litispendence v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C
1339/2000 nespatřoval. Pro řízení mezi Z. U. a Ing. P. B. však shledal překážku
věci rozsouzené, a to ve schváleném smíru. Řízení se tak omezilo na A. U. a
Ing. P. B. Poté Z. U. převedla služebný pozemek na A. U. a soud prvního stupně
rozhodl, že v řízení bude namísto Z. U. pokračováno s A. U. K další změně došlo
na straně žalované tím, že A. B. převedla svůj spoluvlastnický podíl k
panujícímu pozemku na Ing. P. B., který se tak stal jeho jediným vlastníkem. Soud prvního stupně i na tuto změnu reagoval rozhodnutím o procesním
nástupnictví. Účastníky řízení tak nakonec byli A. U. a Ing. P. B. Po těchto změnách soud prvního stupně, jak shora řečeno, řízení
usnesením ze dne 27. května 2009 zastavil pro překážku věci rozhodnuté. Konstatoval, že ve věci již bylo rozhodnuto usnesením odvolacího soudu ze dne
31.
května 2007, k čemuž dodal, že řízení se týká týchž osob i tehdy, vystupují-
li v novém řízení jejich právní nástupci (čímž měl zjevně na mysli A. U. nastoupivší na místo Z. U.). Toto usnesení potvrdil odvolací soud napadeným usnesením. Uvedl přitom,
že soud prvního stupně spatřoval překážku věci rozsouzené v „rozhodnutích
vydaných“ v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 1170/97, a s tímto názorem se také
ztotožnil. Vyšel z toho, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění
představuje vždy překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení, a to již proto,
že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního
vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Toto pravidlo vztáhl i na
vztah soudního smíru a následné žaloby na určení, jelikož podle § 99 odst. 3
věta prvá o. s. ř. má schválený smír účinky pravomocného rozsudku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má za
přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jímž odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci. Žalobkyně je názoru, že schvaluje-li soud
smír, nezabývá se existencí právního titulu plnění, k němuž se některý z
účastníků smírem zavázal. Soudí, že původní právní titul je nerozhodný, protože
smírem jako autonomním narovnáním účastníků vzniká titul nový. Odvolací soud
proto také při schválení smíru nezkoumal, zda věcné břemeno existuje. Žalobkyně
navrhla, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a
řádně zastoupenou, a že je podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné,
dospěl k závěru, že dovolání je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodné.
Odvolací soud rozhodl na základě judikaturou vytvořeného pravidla o
vztahu rozsudku o žalobě na plnění a žaloby na určení. Ústavní soud totiž v
usnesení z 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 2, části II., pod číslem 5) uvedl, že
„pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci
pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla
současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo
práva, z něhož bylo žalováno o plnění.” Podobně Nejvyšší soud např. v usnesení
z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99 (uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. R 85/2003), vyslovil, že „pravomocný rozsudek o
žalobě na plnění vytváří z hlediska identity předmětu řízení překážku věci
rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je
nebo není, vycházející z téhož skutkového základu (ze stejného skutku). Je tomu
tak proto, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje (ať již
výslovně nebo mlčky) kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo
právního vztahu, jež by měla být postavena najisto určovací žalobou, a staví
tedy na stejném skutkovém základě (na stejné části skutku) jako žaloba
určovací.”
Toto pravidlo však na daný případ nedopadá, a to již proto, že účastníci se v
soudem schváleném smíru dohodli toliko na plnění, nikoliv na tom, z jakého
právního vztahu plnění odvozují. Není zde tedy „kladné nebo záporné řešení
otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu,“ jež by mohlo tvořit překážku
následné určovací žalobě.
Pokud se v daném případě účastníci dohodli toliko na povinnosti
žalované umožnit žalobci posunout sloupek brány, není vůbec zřejmé, na základě
čeho tak učinili. Z toho, že se žalovaná takto zavázala, nelze dovodit její
souhlas s existencí žalobcem tvrzeného věcného břemene, tedy souhlas nejen s
povinností umožnit posunutí sloupku, ale implicite i s jinými povinnostmi
naplňujícími věcné břemeno, dále s tím, že se tyto povinnosti týkají nejen
místa, kde se nachází sloupek, nýbrž celé plochy, k níž se podle žalobce váže
věcné břemeno, nebo že tuto povinnost má i vůči právním nástupcům žalobce jako
vlastníka panujícího pozemku.
Na uvedeném nic nemění skutečnost, že otázkou existence právního vztahu
(věcného břemene) se zabýval soud v odůvodnění usnesení o schválení smíru (čímž
také argumentoval odvolací soud v napadeném usnesení).
Účinky právní moci, mezi něž překážka věci rozsouzené patří, má totiž
podle § 99 odst. 3 věta první o. s. ř. nikoliv odůvodnění usnesení o schválení
smíru, nýbrž schválený smír. Vyřešené otázky, které by mohly v jiném řízení
bránit opětovnému posuzování, je proto třeba hledat ve smíru, nikoli v
odůvodnění usnesení o jeho schválení. Ostatně, jak správně uvedla žalobkyně,
řešit otázky tu nepřísluší soudu, nýbrž účastníkům v rámci jejich smluvní
svobody. Využijí-li ji účastníci, soud se omezuje pouze na zjištění, zda
smluvní svobodu nepřekročili (zda smír není v rozporu s kogentními předpisy
nebo je neobchází) a zda smír splňuje náležitosti právních úkonů. Pokud se soud
zabývá i existencí právního vztahu, z nějž bylo odvozeno žalobou požadované
plnění, je to nadbytečné a v rozporu se smyslem smíru. Nejvyšší soud uvedl v
usnesení z 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007 (uveřejněném pod č. C 7160 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu), že kdyby podmínkou
pro uzavření soudního smíru bylo předchozí objektivní a na účastnících
nezávislé zjištění skutečných hmotněprávních vztahů, byl by popřen smysl
soudního smíru a v podstatě i smysl projednací zásady i dispozitivní volnosti
subjektů soukromoprávních vztahů.
Zastavil-li tedy odvolací soud řízení na základě závěru, že účastníci
dohodou o posunutí sloupku brány závazně určili existenci věcného břemene,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Proto je dovolací
soud podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věta první o.
s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Pro rozhodnutí soudu
prvního stupně tento důvod neplatí, poněvadž soud prvního stupně řízení
zastavil na základě jiné úvahy. Vychází zjevně z toho, že pokud bylo v tomto
řízení již jednou pravomocně rozhodnuto o jeho zastavení ve vztahu k žalovanému
Ing. P. B. z důvodu překážky rei iudicatae, nemůže být otázka, zda tu překážka
je dána, řešena znovu. Touto úvahou se však již dovolací soud nezabýval, neboť
je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem. Její
přezkoumání bude věcí soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. února 2012
JUDr. František Balák
předseda senátu