22 Cdo 4588/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
M. K., a b) L. K., obou zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem
se sídlem v Praze, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) J. K. a 2) J. K., o
uložení povinnosti odstranit svod vody a žlaby, vedené u Okresního soudu v
Rokycanech pod sp. zn. 6 C 39/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2016, č. j. 13 Co 27/2016-303, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rokycanech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
9. 2015, č. j. 6 C 39/2012-275, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným
odstranit ze stavby domu na pozemku ve vlastnictví žalovaných parc. č. st. 7/1,
v k. ú. a obci V., svod vody a na něj navazující žlaby nacházející se na
pozemku ve vlastnictví žalobců parc. č. 7, v k. ú. a obci V., a dále upravit
stavbu domu tak, aby z této stavby nestékala voda na pozemek parc. č. 7 (výrok
I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že svod vody ze stavby domu ve
vlastnictví žalovaných se nachází nad pozemkem parc. č. 7 ve vlastnictví
žalobců, avšak žádným způsobem neomezuje vlastnické právo žalobců, které tak
nemůže požívat právní ochrany ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“). Rovněž vzal za prokázané, že část žlabů se nachází
na shora uvedeném pozemku ve vlastnictví žalobců. Uvedl, že tyto žlaby slouží k
ochraně stavby domu před jejím podmáčením způsobeném stékáním vody z pozemku ve
vlastnictví žalobců a nárok žalobců na jejich odstranění by byl zjevným
zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., a nepožívá tak právní ochrany.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 28.
4. 2016, č. j. 13 Co 27/2016-303, potvrdil ve všech výrocích rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I. a II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
Uvedl, že umístění svodu vody ze stavby domu nad pozemkem parc. č. 7 ve
vlastnictví žalobců je toliko marginální omezení vlastnického práva žalobců,
protože neznamená pro žalobce žádné omezení při užívání pozemku parc. č. 7, a
tudíž požadavek na jeho odstranění nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.
Dále dovodil, že žlaby na pozemku parc. č. 7 ve vlastnictví žalobců neslouží k
odvádění vody ze stavby domu ve vlastnictví žalovaných, ale k odvádění vody z
pozemku parc. č. 7, a chrání tak stavbu domu před podmáčením.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do všech jeho výroků, podávají žalobci
dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., a v němž uplatňují
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. Rozhodnutí je založeno na otázce hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázce možného odepření právní
ochrany výkonu práv podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen
„o. z.“). Namítají, že není zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z.,
domáhají-li se úpravy stavby domu ve vlastnictvích žalovaných (konkrétně svodu
vody a na něj navazujících žlabů) tak, aby voda z této stavby nestékala na
jejich pozemek. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a
považují jej za správné. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu „potvrzen“.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření je účastníkům
znám, a proto na něj dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl
uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel
spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) uvedl, že „zákaz zneužití práva je
institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu,
aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice
formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem
k okolnostem případu nepřijatelný.“ Dále poznamenal, že „za zneužití práva lze
považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoli
nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu
[k tomu srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89], resp. se projevující
jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon právo skutečně směřuje, a
užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto (k tomu srovnej Melzer, F. –
Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1.
vydání Praha: Leges, 2013, str. 162), který v krajní podobě může nabýt povahu
tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [k tomu
srovnej Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654).
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 89 – 90; Melzer, F. – Tégl,
P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117. 1. vydání.
Praha: Leges, 2013, str. 163].“ Dovolací soud poznamenává, že otázku aplikace §
8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1308/2016).
V projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu
odvolacího soudu, že výkon práva žalobců na odstranění svodu vody je zjevným
zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z. Svod vody je umístněn na samé hranici
pozemků a i vzhledem k jeho tvaru a technickému řešení nepředstavuje prakticky
žádné omezení vlastnického práva žalobců. Dešťová voda je jeho pomocí odváděna
až na pozemek žalovaných, tedy nestéká na pozemek ve vlastnictví žalobců.
Navíc lze odkázat i na výslovné znění § 1023 odst. 1 o. z., podle kterého musí
vlastník pozemku snášet užívání prostoru nad pozemkem nebo pod pozemkem, je-li
pro to důležitý důvod a děje-li se to takovým způsobem, že vlastník nemůže mít
rozumný důvod tomu bránit.
Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek odvolacího soudu je v této části
založen na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil
od ustáleného rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání tak není podle §
237 o. s. ř. přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu o požadavku žalobců na odstranění žlabů není
založeno na závěru, že by šlo o zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 o. z., ale
na závěru, že žlaby neslouží k odvodu vody ze stavby žalovaných. Žalobci
vzhledem k tomuto závěru nevymezují žádnou otázku hmotného či procesního práva
ve smyslu § 237 o. s. ř., jež by zakládala přípustnost dovolání.
Jelikož žalobci podali dovolání do všech výroku rozsudku odvolacího soudu,
zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné
též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací
řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). I pro tyto
akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle § 237 není přípustné
také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně ve výši 4 522 Kč a o náhradě nákladů
odvolacího řízení ve výši 514 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje
50 000 Kč, není dovolání ani v této části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné. Výše náhrady nákladů řízení, které jsou žalobci povinni zaplatit
státu, činí 8 763,54 Kč a rovněž tak nedosahuje částky 50 000 Kč, tudíž
dovolání není ani v této části podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty
první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu