U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců a) P. H., zastoupené Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se
sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, b) D. J. a c) L. J., obou
zastoupených Mgr. Klárou Francovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Nerudova 866/27, proti žalovaným 1) L. B., 2) M. B., oběma zastoupeným Mgr.
Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504/54,
3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 4) České republice – Státnímu
pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 5) Lesům České
republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační
číslo osoby 42196451, 6) Vodovodům a kanalizacím Mladá Boleslav, a. s., se
sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1151, identifikační číslo osoby 46356983,
zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1,
Vodičkova 30, 7) Zemědělskému družstvu Mečeříž, se sídlem v Mečeříži 41,
identifikační číslo osoby 00105619, a 8) Obci Košátky, v sídle úřadu obce
Košátky 4, identifikační číslo osoby 00509256, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C
360/2008, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 19. 8. 2016, č. j. 28 Co 190/2014-2255, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 8 C
360/2008-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2014, č. j. 8 C
360/2008-1084, zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní 1) a 2) odvolání.
V průběhu odvolacího řízení žalovaní 1) a 2) navrhli přerušení řízení. Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2016, č. j. 28 Co 190/2014-2255, návrh na
přerušení řízení do skončení restitučního řízení vedeného u Státního
pozemkového úřadu pod č. j. 1365/1, č. j. 13083/2012-130708 a č. j. 2677/2001
zamítl. Usnesení obsahovalo poučení, že dovolání proti němu není přípustné.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalovaných 1) a 2) dne 23. 8.
2016.
Žalovaní 1) a 2) podali proti usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost,
kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS
3017/16. Uvedl, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl podle §
109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., není občanským soudním řádem výslovně vyloučeno.
O tom, že dovolání lze proti takovému rozhodnutí podle § 236 a následujících o.
s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 podat, svědčí také judikatura Nejvyššího
soudu (Ústavní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015,
sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Protože žalovaní 1) a 2) byli nesprávně poučeni o
tom, že proti usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné, platí pro
podání dovolání tříměsíční dovolací lhůta podle § 240 odst. 3 o. s. ř. Ústavní
soud uzavřel, že ústavní stížnost odmítl proto, že žalovaní 1) a 2) nevyužili
před jejím podáním právo podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek a že
tříměsíční dovolací lhůta pro podání dovolání dosud neuplynula.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dne 10. 11. 2016
dovolání. Ohledně jeho přípustnosti odkázali na shora označené usnesení
Ústavního soudu a uvedli, že uplatňují dovolací důvod nesprávné aplikace § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci a ani žalovaní 3) až 8) se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí odvolacího soudu a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy
a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací
soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 25. 11. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, (§ 236 o. s. ř.),
že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), že je uplatněn dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka
povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se
tím, zda je dovolání žalovaných 1) a 2) přípustné (§ 237, § 238a o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zákon jinak stanoví (viz § 237 o. s. ř.) v ustanovení § 238a o. s. ř., podle
něhož je dále (bez ohledu na zákonná kritéria přípustnosti dovolání dle § 237
o. s. ř.) dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v
průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem
účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o
přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst.
2).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním je v projednávané věci napadeno usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení před
odvolacím soudem z důvodu vymezeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Protože
usnesení odvolacího soudu o takovém návrhu (bez ohledu na to, bylo-li mu
vyhověno či nikoliv) není uvedeno ve výčtovém § 238a o. s. ř. upravujícím
přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu, nemůže
být přípustnost dovolání na tomto ustanovení založena.
Dovolání ovšem není přípustné ani podle § 237 o. s. ř., neboť podmínky
přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení se spojují pouze s rozhodnutím
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Takovým rozhodnutím ovšem
není usnesení, jímž je v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na
přerušení řízení ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Po právní moci
usnesení odvolací soud podle toho, jak o návrhu rozhodne, buď v projednání věci
za účelem posouzení důvodnosti odvolání pokračuje a ve věci rozhodne meritorním
rozhodnutím, popřípadě rozhodnutím nemeritorní povahy (například v důsledku
zpětvzetí odvolání), čímž bude (až teprve tehdy) odvolací řízení skončeno,
anebo bude odvolací řízení přerušeno s účinkem vyplývajícím z § 111 odst. 1
věta první o. s. ř. Nastane tzv. klid řízení, kdy se nekonají jednání a neběží
žádné lhůty podle občanského soudního řádu, a nemůže být ani vydáno žádné
rozhodnutí, kterým by bylo odvolací řízení skončeno.
V poměrech projednávané věci považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že názor
Ústavního soudu vyjádřený ve shora označeném usnesení není správný. Ústavní
soud totiž přehlédl, že v usnesení Nejvyššího soudu, na nějž odkázal, bylo
předmětem dovolacího přezkumu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení. Odvolací soud tak sám řízení
před ním probíhající nepřerušoval, ale k odvolání účastníka řízení posuzoval
správnost procesního postupu soudu prvního stupně, který řízení přerušil.
Důsledek rozhodnutí odvolacího soudu v této procesní situaci je takový, že po
jeho vydání je vyčerpán předmět odvolacího přezkumu, tj. odvolací řízení je
skončeno, a věc se vrací do fáze řízení před soudem prvního stupně.
Vedle popsaného důvodu nepřípustnosti dovolání, jenž má oporu v § 237 o. s. ř.
a contr., by nemohlo být dovolání přípustné ani pro nedodržení dvouměsíční
dovolací lhůty upravené v § 240 odst. 1 o. s. ř. Protože poučení odvolacího
soudu o nepřípustnosti dovolání obsažené v písemném vyhotovení usnesení ze dne
19. 8. 2016, č. j. 28 Co 190/2014-2255, bylo správné, nemohl se uplatnit
procesní následek vyplývající z § 240 odst. 3 o. s. ř., tj. nedošlo k
prodloužení lhůty určené k podání dovolání na celkovou dobu tří měsíců. Pokud
bylo usnesení odvolacího soudu doručeno zástupci dovolatelů dne 23. 8. 2016 a
dovolání podáno k poštovní přepravě dne 10. 11. 2016 (viz poštovní obálka
přiložená k písemnému vyhotovení dovolání před č. l. 2887), pak bylo dovolání
žalovaných 1) a 2) podáno zjevně opožděně.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním
napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci
samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20
Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu