U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté v právní věci žalobce V. Š., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem,
advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 75/48, proti žalované RKT – Rovnací
a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem v Praze 4, U mlýna
1755/5, IČO 00664073, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 550.829 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 194/2003, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 27
Co 187/2015-218, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce napadl dovoláním usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č.
j. 27 Co 187/2015-218, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v
Kutné Hoře ze dne 20. 1. 2015, č. j. 9 C 194/2003-203, ve výroku, kterým bylo
rozhodnuto, že řízení se podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušuje do
pravomocného skončení řízení vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn.
4 C 126/92.
Dovolání žalobce proti citovanému usnesení odvolacího soudu není přípustné
podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, neboť
odvolací soud vyřešil otázku předpokladů rozhodných pro možnost řízení přerušit
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. v souladu s již ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu.
V rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 Nejvyšší soud uzavřel,
že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit
hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného
řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si
otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při
úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností
konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná
vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně
původní řízení prodlouží. V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo
572/2014, pak zaujal Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu
o přerušení řízení podle citovaného ustanovení přezkoumat pouze v případě její
zjevné nepřiměřenosti (srov. rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). Důvody k přerušení řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí
soudu. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj.
aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
V posuzovaném případě se odvolací soud shora uvedenými hledisky pro možnost
přerušení řízení zabýval a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené. Jeho závěr, že
je na místě z důvodu hospodárnosti v projednávané věci řízení přerušit, neboť
ve věci dříve zahájené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92,
vedené ohledně restitučního nároku žalobce podle zákona č. 403/1990 Sb., bude
řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace žalobce v této věci
(zda je žalobce vůbec spoluvlastníkem nemovitostí, za jejichž pronájem žádá
nájemné), je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od
níž není důvod se odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1
věta první o. s. ř.).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu