30 Cdo 5270/2009

30 Cdo 5270/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci

žalobců: a) R. K. a b) Ing. M. K., obou zastoupených Janem Kozákem, advokátem

se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice –

Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení

částky 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C

245/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.

8. 2009, č. j. 13 Co 334/2009 – 36, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2009, č. j. 13 Co 334/2009 – 36,

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 3. 2009, č. j. 26 C 245/2009 - 26, jímž

byla zamítnuta žaloba na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za

nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 218/93, jehož předmětem byla žaloba o vydání majetkového podílu na

transformaci družstva proti žalovanému Zemědělskému družstvu Troubelice „v

likvidaci“ ve výši 563.000,- Kč. Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění, že

řízení vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 218/93 bylo

zahájeno dne 30. 12. 1993 a do doby rozhodování odvolacího soudu nebylo

skončeno. Městský soud v Praze se ztotožnil se skutkovými i právními závěry

soudu prvního stupně, že v tomto případě nebyla splněna již první podmínka

odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tj. podmínka protiprávního postupu

státu, resp. jeho orgánu. Odvolací soud uvedl, že dobu řízení, které prozatím

trvá více než patnáct let, nelze s ohledem na všechny podstatné skutečnosti

klást k tíži soudu, jinými slovy nelze dovodit, že by se soud dopustil takových

procesních pochybení či průtahů, které by k celkové délce trvání řízení

výraznějším způsobem přispěly. Ze strany soudu docházelo k procesním úkonům ve

standardních časových periodách, soudní jednání byla rušena na žádost žalobců,

jejich právního zástupce či na základě společného přání obou sporných stran. K

prvnímu přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. došlo ke společnému návrhu

účastníků usnesením ze dne 2. 2. 1996, v řízení bylo pokračováno krátce před

uplynutím roční lhůty. Jednání nařízené na 1. 9. 1997 bylo na žádost právního

zástupce žalobců odročeno, a na jednání dne 5. 3. 1998 byla připuštěna změna

žalobního návrhu. Žalobci požádali o odročení dalších dvou nařízených jednání,

a poté požádali o přerušení řízení z důvodu probíhajícího vedlejšího řízení, v

němž uplatnili proti žalované Tagros a. s. žalobu o neúčinnosti prohlášení

vkladatele. Rozhodnutí o této žalobě bylo podle jejich názoru zásadní pro

rozhodnutí o nároku uplatněném proti Zemědělskému družstvu Troubelice „v

likvidaci“. K tomuto jejich návrhu bylo řízení přerušeno od 9. 9. 1998 do 10. 2. 2003. Z dalšího jednání nařízeného na den 3. 10. 2003 se žalobci omluvili a

požádali o odročení jednání. Na výzvu ke specifikaci žaloby zareagovali žalobci

dne 25. 11. 2004 opětovně změnou žalobního návrhu. Dne 16. 12. 2004 zemřela

původní žalobkyně R. P., přičemž do 2. 8. 2005 se řešila otázka právního

nástupnictví po ní. Poté byli žalobci vyzváni k tomu, aby doložili, zda se

stali účastníky transformačního projektu, načež jejich právní zástupce sdělil

soudu, že na žalovaného byl dne 18. 1. 2006 prohlášen konkurs, proto bylo

původní řízení přerušeno. Žalobci uplatnili u žalované žádost o přiznání přiměřeného

zadostiučinění, která byla zamítnuta.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že Okresní soud v Olomouci se

žádných zásadních průtahů nedopustil, nýbrž že prodlení v řízení byla

vyvolávána jednak opakovanými omluvami žalobců a jejich žádostmi o odročení

jednání, opakovanými návrhy na přerušení řízení, jakož i objektivními

okolnostmi, které vedly k přerušení řízení na dobu více než tří let podle § 109

o. s. ř., dále z důvodu řešení dědické posloupnosti a procesního nástupnictví,

a nakonec bylo řízení přerušeno podle § 14 odst. 1 písm. d) zákona č. 328/1991

Sb., o konkursu a vyrovnání. Pokud mezi jednotlivými úkony soudu došlo k

ojedinělým prodlevám, nebyly tyto natolik dlouhé, aby jakýmkoli rozhodujícím

způsobem participovaly na celkové délce trvání řízení, nelze tedy dovodit

odpovědnost státu za eventuelně vzniklou nemajetkovou újmu. Krom toho žalobci

neprokázali ani konkrétněji netvrdili, jaká nemajetková újma jim vznikla, již

vyčíslili částkou 500.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, opírajíce jeho

přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázky zásadního

právního významu považují:

1) otázku přiměřenosti či nepřiměřenosti délky soudního řízení, které

trvá 15 let, a zda je možno přičítat soudu k tíži z hlediska délky řízení i

délku jiného soudního řízení, které bylo vedeno v souvislosti s daným nárokem;

2) otázku, zda je nutno prokazovat faktickou nemajetkovou újmu žalobců,

či zda sama skutečnost dlouhotrvajícího řízení umožňuje konstatovat vznik

nemajetkové újmy;

3) otázku, zda soud může rozhodnout v neprospěch žalobců v případě, kdy

žalobci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalobci dovodili, že pokud je Obvodní soud pro Prahu 2 vyzval, zda souhlasí s

rozhodnutím věci bez nařízení jednání, měli za to, že žalobní návrh, tak jak je

formulován obstojí, a že jej není třeba doplňovat, když je soud nepoučil, že

jimi uvedená skutková tvrzení neumožňují žalobě vyhovět. Nesouhlasí s tvrzením,

že soud konal tak, jak konat měl, zejména v samém počátku řízení, kdy teprve po

roce od podání žaloby vyzval žalovaného, aby se k žalobě vyjádřil. Dovolatelé

mají zato, že dosavadní judikatura dostatečným způsobem neřeší otázku

přiměřenosti délky řízení a přiměřenosti výše odškodnění. Navrhli rozsudky

soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k novému

projednání a rozhodnutí. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobci namítají vadu

řízení a nikoliv nesprávné právní posouzení věci, pokud namítají nesprávný

postup soudu prvního stupně podle ustanovení § 115a o. s. ř. Stěžejním důkazem

ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou v souvislosti s

nesprávným úředním postupem, je příslušný soudní spis, z něhož jasně plyne

chronologie sledu úkonů účastníků řízení a soudu. Obvodní soud pro Prahu 2

důkaz spisem Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 21 C 218/93 provedl, řízení

tedy není zatíženou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci. Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 8. 2009, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle

zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009

(dále jen „ o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §

241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního

stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1

písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud

musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce

zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní

otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která

je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné, neboť otázky v dovolání uplatněné pod bodem 1) a 2),

spočívající v posouzení přiměřenosti délky řízení a možného započtení

vedlejších řízení, jakož i v povinnosti poškozeného prokazovat vzniklou

nemajetkovou újmu, byly odvolacím soudem posouzeny v rozporu s judikaturou

dovolacího soudu. Odvolací soud nadto řízení zatížil vadou, která mohla mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích uvedl, že při posuzování

předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním

věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno

postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s

judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1

Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo

1614/2009. Všechny citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná

veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného

zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě

došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně

bylo nepřiměřeně dlouhé. Přitom je třeba pojmově odlišit průtahy v řízení,

které jsou zapříčiněny tím, že soud či jiný státní orgán nekoná v zákonem

stanovené či přiměřené době, a celkovou délku řízení, která charakterizuje

řízení od jeho počátku do konce jako celek. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá

nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly

zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k

porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v

řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy

jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek

odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla

očekávat. Nejvyšší soud při výkladu pojmu přiměřenosti délky soudního řízení vychází z

kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění, a která vyplývají z judikatury Evropského soudu pro lidská

práva. Poté, co je stanovena celková délka řízení, je proto třeba přikročit k

jejímu zhodnocení s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup

orgánů veřejné moci a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce

(srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella

proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 66, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Teprve na základě porovnání celkové

doby s kriterii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk lze dospět k

závěru, zda věc byla projednána v přiměřené době či nikoliv. Odvolací soud se v posuzované věci zaměřil na výčet okolností, které

zapříčinily délku řízení, a které nejsou přičitatelné státu, aniž by se zabýval

dalšími okolnostmi významnými pro posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. Ze zjištěných skutkových okolností případu tak nevyvodil žádný právní závěr o

přiměřenosti či nepřiměřenosti celkové délky řízení, které v době jeho

rozhodování trvalo více než patnáct let. Právní posouzení věci odvolacím soudem

je tedy neúplné a tudíž nesprávné. Do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po kterou bylo

řízení přerušeno. Bude tedy zpravidla započitatelná doba, po níž bylo řízení

přerušeno proto, že soud podal návrh Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2

Ústavy, nebo tehdy, jestliže řízení bylo přerušeno v důsledku prohlášení

konkurzu na některého z účastníků (§ 263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a

způsobech jeho řešení) či pro nutnost vyčkat zjištění okruhu dědiců k posouzení

otázky právního nástupnictví po zemřelém účastníkovi řízení (§ 107 odst. 1 věta

druhá o. s. ř.). Do celkové doby řízení se započítá i doba, po níž bylo řízení

přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (§ 110 o. s. ř.).

Obdobně doba,

po níž bylo řízení přerušeno proto, že soud požádal Soudní dvůr Evropských

společenství (nyní Soudní dvůr Evropské Unie) o rozhodnutí o předběžné otázce,

se do celkové doby řízení započítá. Přestože všechna vedlejší řízení se započítávají do celkové doby řízení, ne ve

všech případech se jedná o prodloužení řízení přičitatelné státu. Stále totiž

platí, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou

vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13

odst. 1 OdpŠk. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, ve

vztahu ke konkursnímu a dědickému řízení dovodil, že přestože příčina

nepokračování řízení nespočívá na straně státu, ale je dána ze zákona, je i v

takovém případě třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v

přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu

jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka

vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-

li ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. k porušení

práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá

se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení. Pokud se řízení přerušuje na základě shodného návrhu účastníků řízení podle §

110 o. s. ř., jehož účelem je poskytnout účastníkům časový prostor pro možné

mimosoudní vyřešení sporu, nejedná se o prodloužení řízení přičitatelné státu. Jestliže je řízení přerušeno, nekonajíce jednání a neběží lhůty podle tohoto

zákona ve smyslu § 111 odst. 1 o.s.ř. Je-li tak důvodem přerušení řízení

společný zájem stran v řízení, nelze se stavem zákonem upravené procesní

nečinnosti soudu spojovat úvahu o nesprávném úředním postupu. Přerušení řízení

podle § 110 o. s. ř. je však třeba odlišit od takového průběhu řízení, kdy

účastníci opakovaně žádají o odročení jednání z důvodu snahy o mimosoudní

dohodu, aniž by k této dohodě došlo. I v takovém případě je příslušný orgán

povinen reagovat na vzniklou procesní situaci za využití všech jemu dostupných

procesních prostředků vedení řízení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána

a rozhodnuta. Opakované odročování jednání za účelem mimosoudního jednání stran

bez stanovení lhůt a povinností uložených účastníkům podat soudu informaci o

výsledku takového jednání může takto v konečném důsledku zakládat nesprávný

úřední postup, tedy nepřiměřenou délku řízení přičitatelnou státu. Soud může řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá

jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí

soudu. Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit

hospodárnost řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku

vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné,

nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně

sám.

Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle

okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze

učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou

se nutně původní řízení prodlouží. Je-li na místě postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jsou hlavní a

vedlejší řízení natolik spojena, že bylo-li vedlejší řízení vedeno po

nepřiměřeně dlouhou dobu z důvodů přičitatelných státu, přičítá se pro účely

odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem,

spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, doba

probíhajícího řízení vedlejšího řízení hlavnímu (srov. např. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2809/2006). V posuzované věci bylo na soudech obou stupňů, aby posoudily řízení jako celek

a přitom se zabývaly tím, zda soudy původní řízení vedly ve smyslu jeho účelu

(§ 6 o.s.ř.) a podle povinnosti soudu při nečinnosti účastníků vyjádřené v §

101 odst. 2 o.s.ř. a zda délka vedlejších řízení byla přiměřená. Jenom tak bude

možné učinit závěr o přiměřenosti délky původního řízení. V otázce prokazování vzniklé nemajetkové újmy postupoval odvolací soud v

rozporu s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010,

sp. zn. 30 Cdo 958/2009, podle kterého porušení práva na projednání věci v

přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1

věta třetí OdpŠk, samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku v tom směru, že

jím byla způsobena dotčeným osobám nemajetková újma, za kterou jim náleží

přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 1 téhož zákona. Je pak věcí

státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku

vyvrátit. Závěr odvolacího soudu o nutnosti prokazovat existenci nemajetkové

újmy je tedy nesprávný. Odvolací soud nadto zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že měl-li odvolací soud za

nedostatečná tvrzení žalobců ohledně jimi utrpěné nemateriální újmy, bylo jeho

povinností vyzvat je podle § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění skutkových

tvrzení a následně podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů na jejich

podporu. I když bylo odvolání podáno jen z důvodu nesprávného právního

posouzení věci a i když účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání

souhlasili, nemůže odvolací soud rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, má-

li pochybnosti o zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně a hodlá-

li provádět dokazování. Odvolací soud však rozhodl bez nařízení jednání a svoje rozhodnutí založil mimo

jiné na tom, že žalobci konkrétněji netvrdili ani neprokázali vznik konkrétní

újmy nemajetkového charakteru. Otázku prokazování vzniku nemajetkové újmy však

soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neřešil, a proto rozsudek odvolacího

soudu představuje v tomto směru tzv. překvapivé rozhodnutí. Tím bylo porušeno

právo žalobců na spravedlivý proces, neboť účastníci řízení se k vyslovenému

právnímu názoru odvolacího soudu nemohli vyjádřit (srov. např. nález Ústavního

soudu ze dne 4. 9.

2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, dostupný na internetových

stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz/). Soud prvního stupně se naopak žádné vady řízení, jak tvrdí dovolatelé,

nedopustil, když o žalobě rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. Ustanovení § 115a o. s. ř. stanoví, že k projednání věci samé není třeba

nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky

předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci

vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Smyslem

ustanovení § 115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že

všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených

listinných důkazů. Obě sporné strany musí s takovýmto postupem soudu souhlasit,

což žalobci učinili přípisem ze dne 26. 2. 2009 (č. l. 21), ke kterému

připojili své vyjádření ve věci. Ustanovení § 115a o.s. ř. přitom nestanoví nic

o tom, že by soud v takovémto případě měl žalobě vyhovět. Pochopení ustanovení

§ 115a o. s. ř. dovolateli je tedy mylné. Jelikož je právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem v otázce posouzení

přiměřenosti celkové délky řízení neúplné a tudíž nesprávné a nadto je řízení

před odvolacím soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty

za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Podle §

243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i v závislém

výroku o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. února 2011

JUDr. František I š t

v á n e k, v. r.

předseda senátu