22 Cdo 572/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně
UPC Real, s. r. o. se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo
osoby 27926818, proti žalované Schachermayer, spol. s r. o., se sídlem v Praze
4 – Modřany, Mezi Vodami 1935/7, identifikační číslo osoby 16188977, zastoupené
JUDr. Jiřím Ctiborem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní
41/973, o zrušení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 25 C 239/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 11. září 2013, č. j. 55 Co 182/2013-38, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se u Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) domáhá zrušení
věcného břemene průchodu a přejezdu váznoucího na jejím pozemku parc. č. 197/11
o výměře 25 m2, nacházejícím se v k. ú. M., obci P. Právo věcného břemene je
zřízeno ve prospěch vlastníka pozemků parc. č. 197/2, 197/5, 197/7 a 197/9
téhož k. ú. a obce, kterým je žalovaná.
Žalovaná navrhla, aby řízení bylo přerušeno do skončení řízení vedených u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 175/2012 a u soudu prvního stupně pod
sp. zn. 51 C 124/2010. U soudu prvního stupně je pod sp. zn. 51 C 124/2010 na
základě žaloby podané žalovanou proti žalobkyni (účastnice řízení v opačném
postavení) vedeno řízení o zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty
ve prospěch pozemků žalované a k tíži pozemků žalobkyně parc. č. 197/10,
197/11, 251/8, 4079/32, 4100/21, 4100/2,4100/23 a 4100/27 k. ú. M.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. února 2013, č. j. 25 C 239/2012-28,
řízení přerušil do pravomocného skončení řízení téhož soudu sp. zn. 51 C
124/2010. Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným
usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.
Odvolací soud poukázal za to, že ze spisu není patrný stav řízení sp. zn. 51 C
124/2010. Není tak doložen důvod k přerušení tohoto dalšího řízení z hlediska
hospodárnosti, zejména z jakých praktických důvodů je třeba na skončení
uvedeného řízení čekat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání; nesouhlasí s názorem
odvolacího soudu, že nebyly podmínky pro přerušení řízení. Obsah usnesení soudů
obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud
pro stručnost odkazuje. Žalobkyně se k dovolání vyjadřuje tak, že dovolání není přípustné. Otázka
přerušení řízení podle § 109 odst. 2 o. s. ř. byla již dovolacím soudem řešena. Např. v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5270/2009 Nejvyšší soud uvedl: „Soud může
řízení přerušit podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud probíhá jiné
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Smyslem ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost
řízení, proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude
i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku,
která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o
tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního
případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná
opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní
řízení prodlouží.“ K námitce, že řízení nebylo přerušeno do skončení řízení,
neboť si odvolací soud nezjistil stav uvedeného řízení, žalobce uvádí, že
dovolatelka namítá vadu řízení, která však nemůže přípustnost dovolání založit. Pokud by dovolací soud shledal dovolání přípustným, žalobce uvádí, že
rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Ať už řízení ve věci sp. zn. 51 C
124/2010 skončí jakkoliv, tedy žalobě na zřízení věcného břemene bude vyhověno,
nebo bude žaloba zamítnuta, není jeho výsledek pro řízení v této věci významný. Pokud by bylo věcné břemeno zřízeno i na pozemku parc. č. 190/11, pak by
nastala situace, že pozemek by byl zatížen stejným věcným břemenem dvakrát, a
žalobě v této věci by musel soud vyhovět. Pokud by byla žaloba zamítnuta, musel
by soud vyhovět žalobě na zrušení věcného břemene jako bezúčelného. Jestliže
výsledek řízení sp. zn. 51 C 124/2012 není významný pro rozhodnutí v této věci,
přerušení řízení by bylo naprosto v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení a
jeho rychlosti. Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. V dané
věci nebyly podmínky tohoto ustanovení naplněny; nejde tu o řešení právní
otázky, ale o zvážení účelnosti (nikoliv zákonnosti) postupu soudu v konkrétní
věci. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř., které
stanoví, že soud může řízení přerušit pokud probíhá jiné řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním
normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy
vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Nelze pominout ani první
větu § 100 odst. 1 o. s. ř., podle které „jakmile bylo řízení zahájeno,
postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji
projednána a rozhodnuta“. Jinak řečeno, postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud
mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o
přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně
irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro
významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska
hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv. Lze též odkázat na
judikaturu citovanou ve vyjádření k dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně, který bude
rozhodovat ve věci samé. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.