NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 4646/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domů č. p. 2406, 2407,
2408 a 2409, Palackého ulice, Pardubice-Zelené předměstí, se sídlem v
Pardubicích, Palackého 2409, IČ: 25957902, zastoupeného Mgr. Josefem Smutným,
advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 66, proti žalované International
Power Opatovice, a. s., se sídlem v Opatovicích nad Labem, IČ: 45534292, o
zaplacení částky 561.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 7 C 61/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. května
2008, č. j. 22 Co 623/2007-241, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 15.
května 2008, č. j. 22 Co 623/2007-241, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
(úroky z prodlení). Pod body II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a
soudním poplatku a pod bodem V. řízení částečně zastavil ohledně zaplacení
částky 4.000,- Kč s příslušenstvím.
Soud prvního stupně zjistil, že nájemní smlouvou ze dne 30. 4. 1998,
uzavřenou mezi městem P. jako pronajímatelem a Tepelným hospodářstvím P., s. r.
o., se sídlem v P., A. z P. 676, jako nájemcem, pronajímatel přenechal nájemci
do nájmu nebytový prostor v suterénu domu č. p. 2408 v P. o celkové výměře 182
m2 pro umístění a provozování technologického zařízení zajišťujícího dodávku
tepla a teplé užitkové vody za nájemné ve výši 1.000,- Kč za rok. Smlouva byla
uzavřena na dobu neurčitou shodnou s dobou trvání smluvního vztahu o dodávkách
tepla a teplé užitkové vody pro 20 objektů v P. a M. ulici vyjmenovaných ve
smlouvě. V době uzavření nájemní smlouvy bylo město P. společníkem Tepelného
hospodářství P. spolu s Elektrárnou O., a. s., se sídlem v O. nad L., která v
roce 2003 převzala jmění zanikající společnosti Tepelné hospodářství P., s. r.
o. Ze znaleckého posudku Ing. J. K. soud zjistil, že žalovaná ve skutečnosti
užívá 282 m2 od roku 2002, nikoli 181 m2 uvedených v nájemní smlouvě. Prostory
výměníku, uhelky a měřírny jsou přístupné pouze jedním vchodem a žalobce je
užívat nemůže. Znalec stanovil tržní nájemné za užívání nebytových prostor
žalovanou v domě č. p. 2408 v P. (prostor výměníku B 37) za dobu od 1. 1. 2002
do 31. 12. 2003 v částce 284.000,- Kč. Soud prvního stupně se postavil na
stanovisko, že nájemní smlouva ze dne 30. 4. 1998 je s ohledem na výměru
nebytových prostor uvedenou ve smlouvě a výměru skutečně žalovanou užívanou pro
neurčitost a nesrozumitelnost neplatná a že neplatnost této smlouvy je dána i
tím, že sjednané nájemné neodpovídá cenovým předpisům a nyní je v rozporu s
dobrými mravy. Z titulu bezdůvodného obohacení proto žalobci přiznal za dobu od
1. 1. 2002 do 31. 12. 2003 a od 8. 12. 2004 do 8. 12. 2006 s ohledem na
znalecký posudek Ing. K. celkem částku 561.000,- Kč, která se rovná ceně,
kterou by žalovaná musela zaplatit za nájem předmětných prostor v daném místě a
čase.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako soud
odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. května 2008, č. j. 22 Co
623/2007-241, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I. tak,
že žalobu zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel z nesporného skutkového závěru, že žalovaná užívá
výměník v budově spravované žalobcem, v níž se nacházejí byty ve vlastnictví
vlastníků bytových jednotek, kteří jsou spoluvlastníky společných částí domu, a
to včetně nebytového prostoru – výměníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně
odvolací soud zaujal právní názor, že pokud by se žalovaná obohatila bezprávným
užíváním nemovitosti, pak by se tak stalo na úkor všech spoluvlastníků
nemovitosti – výměníku. K tomu dále uvedl, že ze stanov ani z právního předpisu
nevyplývá, že by žalobce bez dalšího byl oprávněn toto právo náležející
spoluvlastníkům vymáhat u soudu svým jménem a na svůj účet. Listiny předložené
žalobcem v odvolacím řízení opravňují žalobce k vymáhání případného
bezdůvodného obohacení jen ve vztahu k některým spoluvlastníkům. „Oprávnění
žalobce uplatňovat nárok vyplývá z ,plné moci´ ze dne 28. 2. 2008, když tohoto
dne byla sepsána jen listina osvědčující uzavření dohody již dne 13. 2. 2003,
resp. 21. 5. 2003. Tato listina ovšem osvědčuje jen smluvní vztah mezi žalobcem
a spoluvlastníky, kteří listinu podepsali.“ Pokud žalobce uplatňuje nárok i
jménem těch spoluvlastníků, kteří listinu nepodepsali, není žalobce aktivně
legitimován.
Podle odvolacího soudu není důvodný ani nárok spoluvlastníků, kteří plnou moc
podepsali. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva ze
dne 30. 4. 1998 je pro neurčitost ve vymezení rozsahu předmětu nájmu neplatná,
nedospěl však k závěru, že by žalovaná užívala výměník bez právního důvodu. S
odkazem na § 22 odst. 1 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě
elektřiny, a § 18 nařízení vlády č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č.
79/1957 Sb., uvedl, že právnímu předchůdci žalované vzniklo ze zákona k
výměníku věcné břemeno spočívající v právu užívání a toto oprávnění z věcného
břemene přešlo na žalovanou. Osobou zatíženou věcným břemenem jsou v daném
případě spoluvlastníci nebytových prostor – výměníku. Obsah práv a povinností z
předmětného věcného břemene zůstává zachován až do současné doby i za použití §
98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, i po vydání Listiny
základní práv a svobod. Dále dovodil, že osobě zavázané z věcného břemene
náleží právo na úhradu pouze těch nákladů, které se týkají zachování a opravy
cizí věci, nikoli úplata za prosté zatížení její nemovitosti existencí věcného
břemene, jejíž výše by měla být odvozována od výše tržního nájemného z
nebytových prostor v lokalitě, v níž se zatížená nemovitost nachází, jak se
domáhá žalobce.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Namítl, že závěr odvolacího soudu, že zápis o odevzdání
a převzetí stavby mezi investorem stavby a uživatelem objektu ze dne 30. 9.
1966 je možno pokládat za rozhodnutí o uvedení stavby do trvalého užívání,
nebyl odvolacím soudem odůvodněn a z listiny samotné nic takového neplyne.
Odkázal na § 15 nařízení vlády č. 8/1956 Sb., o odevzdání a převzetí
dokončených staveb nebo jejich částí a o povolení k jejich uvedení do trvalého
provozu (užívání), s tím, že zástupce MěstNV v . nebyl oprávněn vydat
rozhodnutí o uvedení stavby do trvalého užívání přímo při předání a převzetí
stavby. Obsah zápisu zástupce MěstNV v P. v listině ze dne 30. 9. 1966 je třeba
hodnotit jako akt zcela nicotný. Při široké a volné interpretaci zákona by
zápis snad bylo možné považovat za povolení k předběžnému užívání stavby.
Protože stavba předmětného výměníku nebyla nikdy uvedena legálně do trvalého
užívání, věcné břemeno ex lege nemohlo vzniknout, neboť se týká jen staveb,
které byly uvedeny do trvalého užívání. Dále poukázal na § 18 nařízení vlády č.
80/1957 Sb., podle kterého se § 38 zákona č. 79/1957 Sb. vztahuje také na
zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím, kterým se rozumí mj. výměníky do
rozlohy 30 m2. Předmětná výměníková stanice je o rozloze 182 m2, resp. 282 m2.
Na takové stanice povinnost strpět ex lege užívání ve formě věcného břemene
nedopadala. Žalobce uplatnil nárok na plnění, bezdůvodné obohacení je právním
hodnocením, nikoliv skutkovým tvrzením žalobce. Podle názoru žalobce odvolací
soud nárok žalobce podle principů vydání bezdůvodného obohacení neposuzoval.
Vadu řízení žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud účastníky neseznámil se
svým odlišným právním názorem, neposkytl jim v tomto směru žádné poučení, čímž
účastníkům zabránil přednést tvrzení a navrhnout důkazy, které z pohledu
dosavadního průběhu řízení nebyly podstatné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“).
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je i důvodné.
Podle § 118a odst. 1) o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle § 118a odst. 2) o. s. ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po
právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve
účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností;
postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Podle § 213b odst. 1) o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a;
tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v
rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která
jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle § 213b odst. 2) o. s. ř. porušení ustanovení § 118a odst. 1 až 3 soudem
prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo
důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
Zatímco soud prvního stupně své rozhodnutí postavil na stanovisku, že žalobce
má právo na vydání bezdůvodného obohacení, a to v souladu s jeho skutkovými a
právními tvrzeními o důvodech či okolnostech neplatnosti nájemní smlouvy ze dne
30. 4 1998, odvolací soud své měnící rozhodnutí založil na zcela odlišném
skutkovém i právním posouzení – na existenci věcného břemene ze zákona, které
tíží žalobce a jež činí užívání předmětných nebytových prostor žalovaným
užíváním oprávněným, tedy nikoli bezdůvodným. Odvolací soud přitom v rozporu s
povinností uloženou mu výše citovanými procesními ustanoveními nedal nijak
najevo, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle žalobcova
právního názoru. Jestliže pak odvolací soud vyšel ze zcela jiné právní
kvalifikace skutku, než kterou po celou dobu řízení prosazoval žalobce a na
jejímž posouzení založil své rozhodnutí též soud prvního stupně, aniž by to při
odvolacím jednání žalobci jakkoli naznačil, lze mít právem za to, že jeho
rozhodnutí bylo postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Žalobce totiž mohl
očekávat, že v případě, kdy by odvolací soud vyslyšel námitku žalovaného o
existenci legálního věcného břemene, poučil by jej v souladu s § 118a odst. 2
ve spojení s § 213b odst. 1 o. s. ř. o možnosti jiného než žalobcova právního
názoru na povahu právních vztahů mezi účastníky. Teprve v takovém případě by
bylo funkční, resp. efektivní, aby žalobce uplatnil své výhrady k odlišné,
odvolacím soudem uvažované právní kvalifikaci. K tomu srovnej usnesení ze dne
31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3087/2005, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 4444, ve kterém
Nejvyšší soud vyslovil názor, že nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a
odst. 1 nebo 2 o. s. ř. nepředstavuje nesprávný postup soudu, kterým byla
účastníku odňata možnost jednat před soudem; jedná se o vadu řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Lze tedy uzavřít, že žalobci byla odňata možnost uplatnit svou námitku vůči do
té doby neprojevenému právnímu názoru odvolacího soudu, a že v daném případě
pro právní závěr o existenci věcného břemene nebyla učiněna dostatečná skutková
zjištění a jim odpovídající právní posouzení. S ohledem na dovolací argumentaci
žalobce, zpochybňujícího naplnění předpokladů vzniku věcného břemene podle
zákona č. 79/1959 Sb., pak nelze považovat právní posouzení věci odvolacím
soudem za správné, neboť je zřejmé, že k němu nebyla učiněna dostatečná
skutková zjištění. K potřebným skutkovým zjištění bylo třeba, aby žalobce byl
vyzván k uplatnění do té doby neuvedených žalobních tvrzení nebo nových
důkazních návrhů. Jestliže se tak nestalo, dovolacímu soudu nezbylo než
rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).
Není-li pro právní posouzení věci odvolacím soudem dosud dán dostatečný a
spolehlivý skutkový základ, nemohl se dovolací soud zabývat opodstatněností
ostatních dovolacích námitek dovolatele. S ohledem na povahu těchto námitek a
výsledek dovolacího řízení je namístě, aby na ně reagoval nejprve odvolací
soud.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. František
B a l á k, v. r.
předseda senátu