22 Cdo 4670/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce Lidového bytového družstva Praha 10, IČ 48030627, se sídlem v
Praze 10, Vršovice, Slovinská 10, proti žalované Ing. M. S. (dříve H.),
zastoupené JUDr. Luďkem Lissem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7,
Holešovice, Dukelských hrdinů 40, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 244/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 17 Co 510/2007-33, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2008, č. j. 17 Co
510/2007-33, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. července 2007,
č. j. 6 C 244/2006-18, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k
dalšímu řízení.
jako jednotka – byt č. 534/9, je žalobce“. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované svědčí právo nájmu k
bytu č. 534/9 o velikosti 1+1 o celkové výměře 67,4 m2 na základě dohody o
užívání bytu ze dne 15. 4. 1991. Žalovaná provedla bez řádného stavebního
povolení v půdním prostoru vestavbu tří místností a propojovacího schodiště,
čímž rozšířila stávající byt. Mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena dne 23.
12. 1998 smlouva o bezplatném převodu vlastnictví jednotky s právními účinky
vkladu k 26. 2. 1999, kdy předmět převodu byl označen jako jednotka – byt č.
534/9 o velikosti 3+1 s příslušenstvím o výměře 111 m2 umístěná ve 2. patře
domu č. p. 534 v k. ú. S. S vlastnictvím jednotky byl převeden i odpovídající
spoluvlastnický podíl na společných částech domu. Dále soud zjistil, že Obvodní
soud pro Prahu 10 pravomocným rozsudkem ze dne 28. 7. 2003, č. j. 5 C
233/2001-25, určil, že smlouva o převodu vlastnictví bytové jednotky ze dne 23.
12. 1998 je neplatná. Soud v této věci dospěl k závěru shodnému se závěrem
vysloveným v soudním řízení o neplatnost smlouvy, že smlouva ze dne 23. 12.
1998 je absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 občanského zákoníku („obč.
zák.“). Bytová jednotka která byla označena ve smlouvě a rovněž v prohlášení
vlastníka o vymezení bytových jednotek právně neexistuje, neboť takto nebyla
kolaudována. V této části je neplatné i prohlášení vlastníka budovy, kterým
byla předmětná jednotka vymezena, a tak jednotka neexistuje; právně existuje
pouze byt o velikosti 1+1. Uvedená smlouva je neplatná i podle § 39 obč. zák.,
neboť svým obsahem odporuje zákonu, konkrétně § 23 odst. 1 zákona č. 72/1994
Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon o vlastnictví bytů).
Soud uzavřel, že nedošlo-li k platnému převodu vlastnictví bytové jednotky na
žalovanou, zůstalo vlastnictví zachováno žalobci jako původnímu vlastníkovi
domu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované
rozsudkem ze dne 27. března 2008, č. j. 17 Co 510/2007-33, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil i ve výroku o náhradě nákladů řízení pouze se změnou,
že náhradu je žalovaná povinna zaplatit k rukám žalobce. Dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry
soudu prvního stupně za správné. Konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že
ke kolaudaci bytové jednotky, tak jak byla uvedena ve smlouvě o převodu
vlastnictví jednotky, nikdy nedošlo. Pokud žalovaná odvozovala existenci bytové
jednotky od prohlášení vlastníka, odvolací soud dovodil, že nesprávné
prohlášení vlastníka nemá žádné konstitutivní účinky a nemůže být podkladem pro
smlouvu o převodu jednotky a navíc vlastník celou jednotku nesprávně umístil do
2. poschodí, ačkoliv část se nachází ve 3. poschodí v půdním prostoru domu.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vlastníkem zůstal
žalobce a žalované svědčí pouze nájemní právo k bytu 1+1.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání,
jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o.
s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. Namítá, že rozsudky soudů obou stupňů byly vydány v rozporu s hmotným i
procesním právem. Rozhodly totiž, že uvedená bytová jednotka náleží žalobci a
nepřihlédly k tomu, že tato jednotka je tvořena nájemním bytem 1+1 o velikosti
43,6 m2 a přistavěnou nezkolaudovanou půdní vestavbou dvou místností. V tomto
směru odkázala na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. července
2003, č. j. 5 C 233/2001-25, který rozhodl o tom, že smlouva o bezplatném
převodu vlastnictví jednotky o velikosti 3 + 1 o výměře 111 m2 ze dne 23. 12.
1998 je neplatná s odůvodněním, že taková bytová jednotka právně neexistuje a
nemůže být proto předmětem převodu práva. Takto byla chybně bytová jednotka
označena i v prohlášení vlastníka ze dne 22. 12. 1998. V důsledku toho nebyly
uvedené půdní prostory, které bez určení účelu užívání bezpochyby náleží do
společných částí domu, do těchto společných částí domu zahrnuty. Na společných
částech domu bezpochyby mají spoluvlastnický podíl všichni vlastníci bytových
jednotek v domě. Domnívá se, že prohlášením vlastníka nelze vymezit jen některé
společné prostory a jiné nevymezovat. Vzhledem k tomu, že předmětný půdní
prostor je ve spoluvlastnictví jak žalobce, tak všech ostatních vlastníků
jednotek v domě, je výrok soudu prvního stupně potvrzený soudem odvolacím, že
jediným vlastníkem společných půdních prostor je žalobce, nesprávný. Soud měl
do řízení na stranu žalobce přibrat i další vlastníky jednotek v domě, protože
jim svědčí společné právo vlastnické k uvedeným půdním prostorám (§ 136 obč.
zák., § 1 odst. 1 a § 2 písm. g/ zákona 72/1994 Sb.). Pochybil, když po
zjištění, že společné prostory domu jsou ve spoluvlastnictví více osob,
nevyzval ostatní spoluvlastníky k přistoupení do řízení nebo neupozornil
žalobce, že nedostatečně vymezil okruh osob na straně žalobce a nepoučil ho
následcích neodstranění tohoto nedostatku řízení. U spoluvlastnictví se jedná o
nerozlučné společenství. Svým vadným rozhodnutím soudy zkrátily ostatní
spoluvlastníky na jejich právech nejen procesních, ale i hmotných. Došlo tím k
porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou
zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolání je přípustné proto, že
rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory (§
118 odst. 2 obč. zák.). Předmětem vlastnického práva však může být byt jen v
případě, že je vymezen jako tzv. jednotka ve smyslu § 2 písm. h) zákona o
vlastnictví bytů.
Společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S
převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke
společným částem domu (§ 8 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů).
V dané věci se žalující družstvo domáhalo určení, že je vlastníkem „prostor v
domě... , označených v katastru nemovitostí jako jednotka-byt č. 534/9“. Mělo
jít o půdní prostory, které žalovaná připojila k jí užívanému bytu. Přitom jak
z žalobních tvrzení, tak i z rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že tyto
prostory nebyly jako jednotka ve smyslu zákona o vlastnictví bytů platně
vymezeny; prohlášení vlastníka budovy ze dne 22. 12. 1998 totiž soudy shledaly
v části týkající se sporného bytu i těchto prostor absolutně neplatným a jiný
titul pro vznik jednotky nebyl zjištěn. Za této situace tvořily „prostory v
domě“ jeho nesamostatnou část a vlastnické právo k nim tak nebylo možno určit.
Nelze ovšem vyloučit určení, že žalobce je „vlastníkem určité konkrétně
vymezené prostory v domě jako součásti tohoto domu“ (viz obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007,
Soudní rozhledy č. 3/2009). Podmínkou takového určení je nejen naléhavý právní
zájem žalobce, ale i skutečnost, že žalobce je vlastníkem domu.
V dané věci i žalobce uvedl, že rozhodnutím o žalobě odpadnou i možné spory
týkající se „dalších spoluvlastníků domu“; v řízení vyšlo nepochybně najevo, že
prohlášením vlastníka budovy byly vymezeny a posléze převedeny do vlastnictví
nájemců i další bytové jednotky. Za této situace již žalobce – původní vlastník
budovy – nemohl být výlučným vlastníkem společných prostor, resp.
nesamostatných částí budovy. Proto je rozsudek odvolacího soudu, který
vyslovil, že žalobce vlastníkem prostor je, v rozporu s hmotným právem.
Nelze přisvědčit námitce, že „soud měl do řízení na stranu žalobce přibrat i
další vlastníky jednotek v domě, protože jim svědčí společné právo vlastnické k
uvedeným půdním prostorám“. Žalobce se domáhal určení vlastnického (nikoliv
spoluvlastnického) práva; soud jej měl vyzvat, aby doplnil tvrzení o
skutečnosti, ze kterých své výlučné vlastnictví dovozuje (§ 118a odst. 1 o. s.
ř.); pokud tak neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a odvolací
soud tuto vadu nenapravil. Avšak jestliže žalobce žádá určení svého (výlučného)
vlastnického práva k věci, přičemž v řízení vyjde najevo, že je jen jejím
spoluvlastníkem, není povinností soudu vyzývat ostatní spoluvlastníky, aby se k
řízení připojili.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu