22 Cdo 4687/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobců: a) Mgr. J. H., a b) Mgr. J. H., obou bytem v P., proti
žalovaným: 1) S. K., a 2) F. M., zastoupeným advokátkou, o zrušení věcného
břemene práva chůze a jízdy přes pozemek, vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 8 C 100/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové pobočka Pardubice ze dne 24. dubna 2007, č. j.
23 Co 474/2006-377, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.618,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Okresní soud v Pardubicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12.
června 2006, č. j. 8 C 100/2003-319, zamítl „návrh, aby soud zrušil věcné
břemeno práva průchodu a průjezdu každého vlastníka domu čp. 239 v P. se
stavební parcelou č. 737/1 a stavební parcelou 737/3 v k. ú. P., zapsaného u
Katastrálního úřadu pro P. kraj, katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví
č. 10578 pro obec a katastrální území P., uživatelů čp. 239 v P. se st. parc.
č. 737/1 a st. p. č. 737/3 v k. ú. P., kteří budou uvedené nemovitosti užívat
na základě nájemní smlouvy s vlastníky, všech osob přijíždějících či
přicházejících na st. p. č. 737/1 a st. p. č. 737/3 v katastrálním území P., se
souhlasem vlastníků těchto nemovitostí přes část st. parc. č. 737/2 v k. ú.
P., zapsané u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P., na listu
vlastnictví č. 10200 pro obec a k. ú. P. dle geometrického plánu pro vyznačení
věcného břemene ze dne 31. 1. 1992 č. zak. 1487-20/92 zřízené dohodou ze dne 6.
3. 1992 registrovanou Státním notářstvím v P. pod č. j. NV 494/92“. Dále
rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka Pardubice jako soud odvolací k
odvolání žalobců rozsudkem ze dne 24. dubna 2007, č. j. 23 Co 474/2006-377,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Žalovaní pak podali
k dovolání vyjádření. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i
vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud v souladu s
§ 243c OSŘ odkazuje.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O
rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se
jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání
proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě
přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem, který vyslovil
dovolací soud v usnesení ze dne 17. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004,
publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3669:
„Vykonává-li oprávněný z věcného břemene právo v širším rozsahu, než mu věcné
břemeno umožňuje, resp. rozšiřuje-li svémocně toto břemeno, může se oprávněný
bránit negatorní žalobou podle § 126 odst. 1 ObčZ; nejde však o změnu poměrů,
která by měla za následek možnost zrušení věcného břemene soudem“. Zrušení
věcného břemene pro změnu poměrů spočívající v chování oprávněných osob,
konkrétně v překračování přípustných mezí ve výkonu práva, nelze sice zcela
vyloučit, jde však jen o krajní možnost, která přichází do úvahy tam, kde jiné
prostředky pro sjednání nápravy nebyly účinné.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99,
publikovaném pod č. C 575 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, se konstatuje,
že zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy
jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává
řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní příklad. Nelze proto
pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu.
Proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o
takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou.
Dovolací soud k tomu poznamenává, že nelze zcela vyloučit ani zrušení věcného
břemene průjezdu či průchodu pro změnu v chování účastníků právního vztahu,
zejména pokud by oprávněný překračoval meze přípustného výkonu práva
odpovídajícího věcnému břemeni i poté, co by byl tento (dříve sporný) rozsah
určen soudním rozhodnutím, resp. poté, co by mu byla tímto rozhodnutím uložena
povinnost zdržet se výkonu práva nad určitý rozsah; nelze vyloučit ani zrušení
věcného břemene poté, co byly vyčerpány všechny možnosti jak zabránit zásahům
do práv povinné osoby. V dané věci však odvolací soud uvedl možné způsoby,
kterými by bylo možno minimalizovat neoprávněné zásahy do práva žalobců; tyto
možnosti nebyly ještě vyčerpány. Za této situace není úvaha odvolacího soudu o
tom, že zrušení věcného břemene pro změnu poměrů není prozatím namístě,
nepřiměřená. Pro tvrzené vady řízení pak nelze dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ připustit.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak nemá zásadní právní význam, neboť jeho výrok je
správný bez ohledu na to, že dovolací soud sdílí výhrady dovolatele proti
závěru, že pokud oprávněný nebo jeho právní předchůdci nebránili stavebním
změnám, ač tak mohli učinit, musí nyní snášet výkon práva odpovídajícího
věcnému břemeni ve větším rozsahu, než s jakým mohli počítat při zřízení
věcného břemene (k rozsahu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008,
publikovaný na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz, dále
též Občanský zákoník. Komentář. C. H. Beck, Praha, první vydání, 2008, s. 911 a
násl.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a úspěšní
žalovaní mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a
představují odměnu advokátky za jejich právní zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 7 písm. f), § 10 odst. 3, §
19a, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, částku 2.440,- Kč a dále paušální náhradu hotových
výdajů ve výši 600,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a 19 % daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 OSŘ ve
výši 578,- Kč, celkem tedy 3.618,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §
160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou
žalovaní oprávněni podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 7. dubna 2009
JUDr. Jiří S p á č i l, v. r.
předseda senátu