22 Cdo 469/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci
žalobkyně J. G., zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská
1441/46, Územní pracoviště v Českých Budějovicích, Mánesova 3, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 72/2002,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1933/2003-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Strakonicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 16. dubna 2003, č. j. 2 C 72/2002-65, ve znění usnesení ze dne 22. května
2003, č. j. 2 C 72/2002-68, zamítl žalobu, aby soud určil, „že pozemky v k. ú.
M. stav. 95 (89 m2), stav. 96 (87 m2), stav. 97 (87 m2), stav. 98/1 (81 m2),
stav. 99 (90 m2), stav. 100 (88 m2), stav. 101 (88 m2), stav. 102/1 (72 m2) a
parc. č. 170/5 (1732 m2) zapsané na LV č. 494 jsou ve výlučném vlastnictví
žalobkyně J. G., nar. 20. 10. 1936“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla dědictvím po
svém otci K. Č. podle rozhodnutí z 25. 5. 1976 jednu polovinu pozemku parc. č.
169 v kat. území M. Druhou polovinu tohoto pozemku koupila spolu s manželem
kupní a darovací smlouvou z 25. 6. 1976 od své matky J. Č. Kupní smlouvou z 16.
5. 1980 žalobkyně spolu s manželem prodala část pozemku parc. č. 169 MNV v M.
za účelem výstavby rodinných domků. Tato kupní smlouva odkazuje na geometrický
plán č. 920-101-7. Po smrti manžela žalobkyně dědictvím na základě rozhodnutí
státního notářství z 25. 7. 1986 stala vlastnicí i toho podílu označeného
pozemku, který měla s manželem v bezpodílovém spoluvlastnictví. Jako výlučná
vlastnice pozemku PK 169 byla na LV č. 192 zapsána žalobkyně. O duplicitním
zápisu vlastnického práva ke sporným pozemkům se žalobkyně dověděla z dopisu
katastrálního úřadu z 15. 11. 2001. Hospodářskou smlouvou o převodu správy
národního majetku z MNV M. na ONV S. z 25. 4. 1975 došlo k převodu pozemku
parc. č. 170/5 podle geometrického plánu č. 761-088-5, č. 761-089-5 z 25. 4.
1975. Parc. č. 170/5 vznikla zčásti z pozemku PK 169 a zčásti z pozemku PK
170/1. Pozemek parc. č. 170/5 byl pak hospodářskou smlouvou převeden 29. 1.
1976 do trvalého užívání na Výstavbové bytové družstvo ve S., právního
předchůdce SBD S. Dne 12. dubna 1978 byly bývalému středisku geodézie
předloženy k zápisu hospodářské smlouvy z 25. a 28. 4. 1975 o převodu správy
národního majetku uzavřené mezi MNV M. a ONV S. a výše označená hospodářská
smlouva z 29. 1. 1976. Na podkladě těchto smluv byl k parcele č. 170/5 proveden
zápis vlastnického práva ve prospěch nabyvatele, aniž by středisko geodézie
zkoumalo, zda část pozemku PK 169 byla vykoupena. V roce 1980 byla parcela PK
169 o výměře 9474 m2 celá evidována na LV č. 192 a pozemek parc. č. 170/5 na LV
č. 202. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalovaná se dnem 1. 1. 1992, tj. dnem nabytí účinnosti novely občanského
zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., stala vlastnicí označených pozemků,
neboť je v dobré víře užívala od roku 1975.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 5 Co 1933/2003-88, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že označené pozemky jsou ve výlučném
vlastnictví žalobkyně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a dovodil, že hospodářské
smlouvě o převodu správy národního majetku z 25. 4. 1975 mělo předcházet nabytí
části pozemku PK 169 státem některým ze způsobů uvedených v § 8 - § 11
hospodářského zákoníku, přičemž příslušnou smlouvu by museli uzavřít tehdejší
vlastníci pozemku K. a J. Č. Žádný titul o nabytí části pozemku PK 169 státem
před rokem 1975 nebyl předložen ani označen, proto MNV M. nemohl být v dobré
víře, že převádí správu pozemku parc. č. 170/5 o výměře 3620 m2 ve státním
vlastnictví, navíc podle identifikace parcel ke geometrickému plánu,
připojenému ke smlouvě o převodu správy národního majetku, nebyla část pozemku
PK 169 o výměře 2414 m2 zapsána na LV č. 1 jako vlastnictví Československého
státu - MNV M. MNV M. 18. 11. 1975 vydal potvrzení o tom, že vykupuje od J. Č.
parcelu 169 v kat. území M. o výměře 94,74 arů, z tohoto potvrzení však
nevyplývá, že by k vykoupení tohoto pozemku skutečně došlo. Soud se postavil na
stanovisko, že podmínky pro vydržení vlastnictví předmětných pozemků státem
nebyly podle § 134 odst. 1 ObčZ splněny. Žalovaná sice s pozemky nakládala jako
s vlastní věcí, nemohla však být v dobré víře, že jí pozemky patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že odvolací soud položil
nepřiměřené nároky na dobrou víru vydržitele a nepřihlédl k tomu, že s ohledem
na § 130 odst. 1 ObčZ v pochybnostech má lepší postavení držitel. Uvedla, že
při posuzování oprávněnosti dobré víry postačí domnělý právní důvod. ONV ve S.
nebyl původním nabyvatelem, „při uchopení držby neměl důvod zpochybňovat
okolnosti prvotního uchopení držby a vycházel z presumpce správnosti tohoto
aktu“. Jako držbu neoprávněnou by bylo možno hodnotit jedině období, kdy
držitelem byl MNV M., tj. do 1. 5.1975. „Žalované nelze tudíž ani vytýkat, že
by její právní předchůdce, tedy ONV S., nenaplnil požadavky „běžné (normální)
opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu na každém
požadovat“. Podle žalované její právní předchůdce „jednal tak, jak bylo za
tehdejších okolností normální, a splnil vše, co bylo tehdy požadováno. Stát s
pozemky nakládal a pečoval o ně téměř 25 let a zjevně neměl pochybností o tom,
že mu pozemky patří. Jeho držbu nikdo nezpochybnil. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 OSŘ, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ), nebyly z obsahu spisu zjištěny.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že
ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které
nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve
vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§ 125 ObčZ). Podle §
868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona
(tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní vztahy
vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich
vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven
posledně uvedenou novelou.
Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982
Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let
a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má
občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být
zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku
stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku v rozsahu uvedeném v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do
doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní
předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však
neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá,
že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu § 132a odst. 1
ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické
právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi.
O dobré víře lze hovořit tam, kde držitel věc drží anebo vykonává právo v
omylu, že mu věc nebo právo patří, a jde přitom o omyl omluvitelný.
Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s
obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého
posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového
omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv se zřetelem ke všem
okolnostem, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Posouzení, je-li držitel v
dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. K tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
pod C 1067, Svazek 15.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 306/2001,
uveřejněného tamtéž pod C 1475, Svazek 21, „vlastníkem nemovitosti se po 1. 1.
1992 stal stát, pokud měl nemovitost v oprávněné držbě nepřetržitě po dobu
deseti let, přičemž do vydržecí doby je třeba započíst i dobu oprávněné držby,
vykonávané před uvedeným dnem. Oprávněnou držbu státu si může započít i jeho
právní nástupce.“
Žalovaná opírá svoji dobrou víru o tom, že jí sporné pozemky patří, o
hospodářskou smlouvu o převodu správy národního majetku z MNV M. na ONV S. z
25. 4. 1975 a s ní související geometrický plán č. 761-088-5, č. 761-089-5 z
25. 4. 1975 a dále o hospodářskou smlouvu z 29. 1. 1976, jejichž předmětem byl
převod pozemku parc. č. 170/5, který označeným geometrickým plánem vznikl
zčásti z pozemku PK 169 a zčásti z pozemku PK 170/1. Vědomost, že pozemek parc.
č. 170/5 zčásti vznikl z pozemku PK 169, museli účastníci smlouvy z 25. 4. 1975
nabýt z označeného geometrického plánu a k němu připojeného výkazu výměr. MNV v
M. v době uzavírání hospodářské smlouvy z 25. 4. 1975 nemohl být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že mu převáděný pozemek zcela patří. Titul, o
který by bylo možno opřít vlastnické právo státu k části pozemku PK 169, nebyl
doložen a potvrzení MNV v M. z 18. 11. 1975 svědčí naopak o tom, že musel
vědět, že pozemek parc. č. 169 mu nepatří, jestliže jím potvrzoval, že tento
pozemek vykupuje od J. Č. Převedl-li za této situace MNV v M. na ONV S.
pozemek, který zcela nebyl ve vlastnictví státu, postupoval vědomě v rozporu se
zákonem. Takové jednání pak samozřejmě nemohlo založit dobrou víru. Držení
sporného pozemku státem se od té doby neměnilo, měnily se jen jeho organizační
složky, které s ním nakládaly. K právnímu nástupnictví tudíž nedošlo, neboť se
ani formálně neměnilo jeho vlastnictví a nelze proto uvažovat o započtení doby
ve smyslu § 134 odst. 3 ObčZ nebo o pozdějším započetí vydržecí doby od
okamžiku, kdy sporný pozemek přešel do správy jiného státního orgánu nebo
státní organizace. Pokud státní orgán pochybil a postupem v rozporu s právními
předpisy (protiprávně) umožnil, aby se stát stal detentorem věci, nelze o
zásadě, že v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1
věta druhá ObčZ) uvažovat.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně.
Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §
243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaná nebyla
úspěšná a žalobkyni náklady řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. května 2004
JUDr. František Balák,
v. r.
předseda
senátu