22 Cdo 4756/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci
žalobce Ing. J. F., bytem v B., G. P. 12, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrubanem,
advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, proti žalovaným 1) Ing. L. P., bytem
v B., R. 40, 2) Z. W., bytem v B., R. 40, zastoupeným JUDr. Eliškou Chobolovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, o 193.800,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 43/2001, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Co
82/2008-237, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2009, č. j. 38 Co 82/2008-237,
se ve výrocích II., III., IV. a V. ruší a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 193.800,- Kč s příslušenstvím z titulu
bezdůvodného obohacení získaného užíváním domu č. p. 1161, nacházejícího se na
pozemku parc. č. 2136, zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. č. 2137,
zahrada, to vše v katastrálním území K. P. v obci B. (dále jen ,,předmětné
nemovitosti“), žalovanými nad rámec jejich spoluvlastnických podílů, aniž by
existovala dohoda mezi spoluvlastníky o užívání předmětných nemovitostí v
rozhodné době, tj. od 1. dubna 1999 do 30. června 2002.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
prosince 2006, č. j. 32 C 43/2001-193, zastavil ve výroku I. řízení co do části
úroků z prodlení v tomto výroku uvedených. Žalované zavázal zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 193.318,50 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení
(výrok II.) a zamítl žalobu co do úroků z prodlení uvedených ve výroku III.
tohoto rozsudku. Ve výrocích IV. a V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce a žalovaní jsou
spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Před „rozhodnou dobou“ existovala ústní
dohoda o hospodaření s nemovitostmi v podobě, že žalobce měl začít užívat
předmětné nemovitosti jen v případě smrti jeho matky, paní F., nebo po rozvodu
manželství žalovaného 2). Již v té době měl v jedné místnosti v přízemí domu
uskladněny své movité věci. Po smrti paní F. projevil vůli užívat předmětné
nemovitosti, žalovaní mu to však neumožnili. V rozhodné době tak užívali
předmětné nemovitosti výlučně žalovaní. Proto soud prvního stupně žalobci z
titulu bezdůvodného obohacení přiznal částku 193.318,50 Kč, přičemž vyšel z
,,obvyklé ceny odpovídající částkám vynakládaných obvykle v daném místě a čase
za nájem obdobných nemovitostí“. Žalovaní v řízení uplatnili námitku započtení
svých pohledávek spočívajících v nákladech na předmětné nemovitosti v rozhodné
době. Té však soud prvního stupně nevyhověl, protože zčásti žalovaní vznik
těchto nákladů neprokázali a zčásti tyto náklady vznikly až po rozhodné době. Žalobce uplatnil také námitku promlčení nároku žalovaných spočívajícího v
neuhrazení části nákladů na předmětné nemovitosti, tu však soud prvního stupně
neshledal důvodnou, protože promlčecí doba stanovená zákonem pro vydání
bezdůvodného obohacení podle jeho názoru ještě neuplynula. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní učinili v rozhodné době jako
většinoví spoluvlastníci rozhodnutí, že budou předmětné nemovitosti výlučně
užívat. Protože tím znemožnili žalobci užívat nemovitosti a sami je užívali nad
rámec svých spoluvlastnických podílů, získali majetkový prospěch na úkor
žalobce. Proto soud prvního stupně žalobci z titulu bezdůvodného obohacení
přiznal částku 193.800,-Kč, kterou žalobce požadoval, a jejíž výší byl soud
prvního stupně vázán. Na tuto částku započetl nárok žalovaných, vzniklý
uhrazením nákladů na předmětné nemovitosti, pouze ve výši 481,50 Kč z titulu
zaplacení pojistného a daně z nemovitostí, který se žalovaným podařilo jako
jediný prokázat. Soud prvního stupně přiznal žalobci i úroky z prodlení,
protože žalovaní nesplnili svoji povinnost splnit závazek řádně a včas. Zčásti
vzal žalobce žalobu co do úroků z prodlení zpět, proto soud prvního stupně v
tomto rozsahu řízení zastavil. Zčásti byly úroky žalobcem požadovány za dobu
předcházející prodlení žalovaných, v tomto rozsahu tedy soud prvního stupně
rozhodl o zamítnutí žaloby. K odvolání žalovaných proti výrokům II., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. října 2009,
č. j. 38 Co 82/2008-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části
napadeného výroku II., v níž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit částku
57.435,-Kč s úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). V části
výroku II., v níž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně
136 365,- Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v
tomto rozsahu žalobu zamítl (výrok II.
kterým se ztotožnil. Pokud jde o právní posouzení věci, měl na rozdíl od soudu
prvního stupně za to, že nárok žalobce vzniklý užíváním společné věci nad rámec
spoluvlastnického podílu ze strany žalovaných není nárokem na vydání
bezdůvodného obohacení, nýbrž nárokem opírajícím se o ustanovení § 137 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“). Nárok žalobce, který se opírá o
zákonné ustanovení, tak nemůže být bezdůvodným obohacením. Poukázal přitom na
nález Ústavního soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05. Vzhledem k
tomu, že se v dané věci nejedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je
třeba aplikovat obecnou tříletou promlčecí lhůtu podle § 101 obč. zák. Podle
názoru odvolacího soudu na základě tohoto ustanovení obč. zák. nepřichází v
úvahu promlčení žádné části nároku žalobce.
Při stanovení výše náhrady, na kterou má žalobce nárok podle § 137 odst. 1 obč.
zák., odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyšel z částky
zohledňující regulované nájemné v rozhodné době. Odvolací soud konstatoval, že
žalobce nemůže požadovat náhradu spočívající v obvyklé ceně za užívání
nemovitostí, protože jako podílový spoluvlastník nemůže pronajmout ideální 1/3
nemovitosti a protože žalovaní užívali byty nacházející se v předmětné
nemovitosti dlouhodobě, a to již před jejich rozhodnutím o vyloučení žalobce z
užívání předmětných nemovitostí. Nelze proto vycházet z toho, že by mohla být
sjednána nájemní smlouva s novým nájemcem, týkající se toliko ideální jedné
třetiny předmětné nemovitosti a nikoliv konkrétního bytu (v této souvislosti
odvolací soud odkázal na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993
Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm konstatuje, že právní
úvahy odvolacího soudu jsou vadné a poukazuje mimo jiné na způsob, jakým
žalovaní nabyli spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech. Z obsahu
dovolání lze vyvodit, že dovolatel nesouhlasí s výší náhrady za užívání
předmětných nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu, ztotožnil-li ji
odvolací soud s výší regulovaného nájemného. Podle jeho názoru by měl získat
minimálně tolik, kolik mu přiznal soud prvního stupně. Vytkl odvolacímu soudu,
že ,,se zcela bez důvodu soustředil jen na užší bydlení v domě a vůbec
neuvažoval o hodnotě prostor nebytových, které mohly přinést užitek všem
spoluvlastníkům domu“. Pokud se většinoví spoluvlastníci rozhodli užívat dům
výlučně ve svůj prospěch, není důvod, aby byli ,,chráněni“ regulovaným
nájemným. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s.
ř.“). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o.
s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Dovolatel v dovolání napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně; potud je přípustnost dovolání
založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je důvodné. Pro právní posouzení věci je určující závěr odvolacího soudu, podle kterého v
období od 1. dubna 1999 do 30. června 2002, za které se žalobce domáhá
zaplacení náhrady za užívání věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu,
užívali celou nemovitost (rodinný dům) pouze žalovaní na základě předchozího
rozhodnutí o užívání věci v podílovém spoluvlastnictví, kterým žalobce z
užívání věci vyloučili. Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem potud, že nárok žalobce na
zaplacení náhrady za neužívání společné věci v rozsahu spoluvlastnického podílu
má v daném případě základ v ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. Dovolací soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
ze dne 10. října 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), vyložil, že „právo každého ze
spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle
velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou
nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí
rozhodnout podle § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z
fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. listopadu 1999, sp. zn. 3 Cdon 1313/97, uveřejněný
pod číslem 19/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R
19/2001“); v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad
rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1
obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží
(nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající
rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto
případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat
bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v § 451 obč. zák. na
tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva
spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho
podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše
spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím
spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí,
popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto
práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající
náhrada (srov. opět R 19/2001). Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického
práva. Potud lze odkázat na konstantní judikaturu, podle které i v případě, že
zákon výslovně nezakládá právo na náhradu za omezení vlastnického práva,
vyplývá toto právo přímo z článku 11 odst.
4 Listiny základních práv a svobod
(srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 11. března 1998, sp. zn. Pl. ÚS
41/97, uveřejněný pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a
pod č. 88/1998 Sb.); v daném případě je lze též výkladem dovodit z § 137 odst. 1 obč. zák.“. Dovolací soud se však neztotožnil se způsobem, jakým odvolací soud určil výši
náhrady náležející v daném případě žalobci za neužívání věci v rozsahu jeho
spoluvlastnického podílu. Ve výše citovaném rozsudku velkého senátu dovolací soud ve vztahu k náhradě
náležející spoluvlastníku vyložil, že „pro posouzení výše náhrady pro
vyloučeného spoluvlastníka není - podobně jako v jiných případech stanovení
náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad
rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému
spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze
skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci
v rámci svého podílu získal.“
Podle přesvědčení dovolacího soudu nelze tuto náhradu v dané věci stanovit
podle tzv. regulovaného nájemného, tj. podle nájemného vycházejícího z vyhlášky
ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění
poskytovaná s užíváním bytu. Základem úvahy pro stanovení výše náhrady totiž
musí být posouzení, co by žalobce jako podílový spoluvlastník získal při
obvyklém užívání domu (v rámci svého podílu) v období, za které se domáhá
náhrady. Jestliže v tomto období užívali dům toliko žalovaní z titulu
spoluvlastnického práva, není důvod výši náhrady poměřovat úrovní nájemného
regulovaného vyhláškou č. 176/1993 Sb., neboť je zřejmé, že i kdyby v tomto
rozhodném období došlo k uzavření nájemní smlouvy k domu, resp. k bytům v něm,
na takto vzniklý nájemní vztah by se regulace nájemného již nevztahovala (§ 2
odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 176/1993 Sb.). Okolnost uvažovaná odvolacím soudem
– že žalovaní jako spoluvlastníci užívají byty v nemovitosti dlouhodobě –
nemůže být důvodem pro úvahu o výši náhrady opírající se nikoliv o obvyklou
cenu za užívání nemovitosti, ale o vyhlášku č. 176/1993 Sb., neboť faktický
stav užívání nemovitosti samotnými spoluvlastníky se poměrů ustavených
vyhláškou č. 176/1993 Sb. žádným způsobem nedotýká. Uvedená vyhláška na právní poměry účastníků nemůže být aplikována ostatně již z
toho důvodu, že podle jejího ustanovení § 1 stanoví způsob určení maximální
výše nájemného z bytu a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu a způsob
sjednávání a placení nájemného a cen služeb mezi pronajímatelem a nájemcem; o
nájemní vztah mezi účastníky se zde zjevně nejedná. V dané věci je proto nutno vycházet z užitku, kterého by bylo v rozhodném
období dosaženo s přihlédnutím k tomu, že jde o dům v podílovém
spoluvlastnictví, přičemž výše náhrady žalobce se následně bude odvíjet od
velikosti jeho spoluvlastnického podílu. Takový způsob určení výše náhrady
totiž vyjadřuje to, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého
podílu získal.
Nemohl-li žalobce v důsledku a právě jen v důsledku rozhodnutí
žalovaných uspokojovat v nemovitosti v jeho spoluvlastnictví svou potřebu
bydlení, kterou naopak realizovali právě žalovaní, je zřejmé, že výše náhrady
nemůže mít základ v regulaci nájemného, jež předpokládá existující nájemní
vztah ke dni účinnosti vyhlášky č. 176/1993 Sb., tj. k 1. červenci 1993 (§ 18
ve spojení s § 2 odst. 2 vyhlášky č. 176/1993 Sb.), ale v úvaze o výši
obvyklého nájemného. Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Dovolací soud ze shora uvedených
důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a závislých výrocích o
náhradě nákladů řízení podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán
vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první
o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.