22 Cdo 4810/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a
soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobkyně Ing. P. A., zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem se
sídlem v Brně, Bašty 415/6, proti žalované V. B., zastoupené Mgr. Stanislavem
Zborníkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Křemenská 905, o zaplacení 144
132 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C
15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Co 500/2015-558,
Výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Co 500/2015-558, a výrok II. rozsudku Okresního soudu
v Pardubicích ze dne 15. 7. 2015, č. j. 5 C 15/2012-463, v části, kterou byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 115 906,20 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši
7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Žalobkyně, jako bývalá spoluvlastnice pozemku st. p. č. 150, jehož součástí je
rodinný dům, a pozemku v obci a katastrálnmí území V. n. L. (dále jen
„nemovitosti“), požadovala zaplacení náhrady za užívání společných nemovitostí
žalovanou nad rámec jejího spoluvlastnického podílu v období od 10. 2. 2009 do
23. 10. 2012. Žalovaná užívala nemovitosti výlučně od roku 2001, žalobkyni v
jejich užívání bránila a neposkytla jí žádnou kompenzaci.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
15. 7. 2015, č. j. 5 C 15/2012-463, připustil rozšíření žaloby (výrok I.),
zamítl žalobu na zaplacení 144 132 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75 %
od 10. 2. 2012 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok III. a IV.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně byla v rozhodném období
spoluvlastnicí 1/6 nemovitostí, další 1/6 vlastnila sestra žalobkyně Mgr. I. B.
a 2/3 náležely žalované. Žalobkyně se domáhala užívání svého spoluvlastnického
podílu za účelem trvalého bydlení v domě. Do domu se nastěhovala bez vědomí
žalované poté, co dne 7. 2. 2012 odvrtala zámek u vchodových dveří. Žalovanou
slovně i fyzicky napadala a vyvolávala konflikty, jež vyústily ve vykázání
žalobkyně z domu. Soud uzavřel, že žalobkyně se k žalované chovala způsobem
odporujícím nejen zákonu, ale i dobrým mravům, proto jí nevznikl nárok na
bezdůvodné obohacení. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4.
2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Co
500/2015-558, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v části, ve které
byla zamítnuta žaloba o zaplacení 115 906,20 Kč spolu s úroky z prodlení ve
výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, potvrdil (výrok I.). V části výroku
II., ve které byla zamítnuta žaloba o zaplacení 28 225,80 Kč spolu s úroky z
prodlení ve výši 7,75 % od 10. 2. 2012 do zaplacení, a ve výrocích III. a IV.
rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení
(výrok II.).
Odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na zaplacení částky 115 906,20 Kč za
období od 10. 2. 2009 do 3. 1. 2012, jelikož v tomto období existovala mezi
účastnicemi konkludentní dohoda o výlučném užívání nemovitostí žalovanou bez
poskytnutí náhrady žalobkyni, která naproti tomu neměla povinnost podílet se na
nákladech spojených s nemovitostmi. Odůvodnění zamítnutí nároku na zaplacení
částky 28 225,80 Kč za období od 4. 1. 2012 do 23. 10. 2012 považoval odvolací
soud za nepřezkoumatelné a proto tuto část výroku II. soudu prvního stupně
zrušil podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§
241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka namítá, že nebyly provedeny veškeré jí navržené důkazy a svůj
postup soudy dostatečně neodůvodnily. Tím bylo porušeno její právo na
spravedlivý proces, jelikož opomenutými důkazy mělo být vyvráceno tvrzené
chování žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. Odkázala přitom na nález Ústavního
soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn.
II. ÚS 1912/07. Dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s provedenými důkazy
vytvořil konstrukci, podle které účastnice uzavřely konkludentní dohodu o
užívání nemovitostí za období od 10. 2. 2009 do 3. 1. 2012. Ze svědeckých
výpovědí J. M., V. J. a H. S. naopak vyplynulo, že se dovolatelka od prosince
roku 2009 (svědek J.), či od prosince roku 2010 (svědek M.), domáhala užívání
svého spoluvlastnického podílu. Odvolací soud se s těmito zjištěními nijak
nevypořádal a skutkový stav uzavřel tím, že ke změně konkludentní dohody došlo
až dne 4. 1. 2012, kdy se dovolatelka domáhala užívání nemovitosti písemně.
Soudy se nezabývaly ani otázkou, zda žalovaná uplatnila po žalobkyni nárok na
úhradu nákladů spojených s nemovitostmi, přičemž odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/99. Navrhuje, aby byl
výrok I. rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II. soudu
prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné pro řešení otázky hodnocení
důkazů soudem, že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné.
Z obsahu dovolání se zejména podává, že odvolací soud měl učinit skutkové a
právní závěry v rozporu s provedenými důkazy, když se nezabýval svědeckými
výpověďmi J. M., V. J. a H. S. a nesprávně zhodnotil, že ke změně konkludentní
dohody došlo až dnem 4. 1. 2012, přestože ze svědeckých výpovědí vyplývá, že k
zániku konkludentní dohody došlo již v prosinci 2009 (popř. v prosinci 2010).
Podle § 132 o. s. ř. hodnotí soud důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocení důkazů je věcí soudu, který rozhoduje v nalézacím řízení. Dovolací
soud může hodnocení důkazů přezkoumat jen potud, pokud je v rozporu s pravidly
logického myšlení nebo odporuje obecné zkušenosti (je zjevně nepřiměřené).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo
684/2002 (uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Soud hodnotí důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přičemž
jednotlivým důkazům není dopředu přiřazena určitá důkazní síla. Je nepřípustné,
aby soud uvedl svůj závěr o skutkovém stavu a jen souhrnně vypočetl provedené
důkazy, aniž by vysvětlil, z jakých konkrétních důkazů svá zjištění učinil
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006).
Pokud si důkazy odporují, musí soud zdůvodnit, proč některému z nich nevěří.
V posuzovaném případě odvolací soud nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, nehodnotil důkazy v jejich vzájemně souvislosti a jeho hodnocení důkazů
je zjevně nepřiměřené.
Nevypořádal se především s výpověďmi svědků J. M., V. J. a H. S., kteří při
ústním jednání před soudem prvního stupně vypověděli, že se dovolatelka
domáhala vstupu do domu a užívání nemovitostí již v roce 2009 (potažmo 2010).
Odvolací soud tak na základě stejných skutkových zjištění jako soud prvního
stupně učinil jiný právní závěr, aniž by svůj postup dostatečně odůvodnil.
Nijak přitom nevysvětlil, proč nepřihlédl ke skutečnostem, které vyplynuly z
výpovědi označených svědků. Z provedeného dokazování proto nevyplývá
jednoznačný závěr o tom, že k zániku konkludentní dohody mezi účastnicemi došlo
až 4. 1. 2012.
V souvislosti s vyhodnocením existence konkludentní dohody dovolatelka namítá
opomenuté důkazy v řízení před soudem prvního stupně a následně nesprávný
postup soudu odvolacího. Tímto je namítána vada řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění
od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až
tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Jelikož je dovolání přípustné pro
posouzení právní otázky postupu soudu při hodnocení důkazů ke vzniku a
existenci konkludentní dohody mezi účastnicemi, přihlédl dovolací soud také k
tvrzeným vadám řízení.
Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. „není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění
rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží,
které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá
skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč
neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.“
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadám spravedlivého procesu
odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž
i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny
navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim
nevyhoví – „vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě
věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových
zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí
nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale
současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především
čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku
toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy (viz nález Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995, obdobně např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze
dne 12. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS
663/2000 ze dne 10. 4. 2001, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000 ze dne 20. 5.
2001). Absence řádného odůvodnění rozhodnutí tak zakládá kromě jeho
nepřezkoumatelnosti zpravidla i protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody
toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, která není
v souladu se zásadou právního státu“ (srovnej např. nález Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 1324/14 ze dne 21. 8. 2009 nebo nález sp. zn. I. ÚS 1599/13 ze dne
7. 4. 2015). Tytéž závěry vyplývají také např. z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016.
Z obsahu protokolů o jednání i z obsahu napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé,
že v projednávané věci soud prvního stupně neprovedení důkazních návrhů v
podobě nahrávek a listin předložených žalobkyní žádným způsobem neodůvodnil.
Postupoval tak v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního
soudu.
Důvodnou naopak není námitka dovolatelky, zda byla povinna se podílet na
nákladech spojených s nemovitostí, jelikož posuzování takového chování
žalobkyně závisí v dané věci na vyhodnocení existence a trvání konkludentní
dohody mezi účastnicemi. Rozhodnutí odvolacího soudu není na posouzení
povinnosti dovolatelky k úhradě nákladů na společnou věc založeno.
S ohledem na výše uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a
odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu
zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen výrok I. rozsudku odvolacího
soudu, platí i pro část výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i část výroku II.
rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu
vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s
§ 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu