22 Cdo 4985/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Rybářství Třeboň Hld. a. s., identifikační číslo osoby 46678191,
se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, zastoupené JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem
se sídlem v Jindřichově Hradci, Štítného 126, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému JUDr. Zbyňkem Dvořákem, advokátem se sídlem v Táboře, Jeronýmova
1894, o povolení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Táboře
pod sp. zn. 4 C 137/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 6. 2015, č. j. 15 Co
187/2015-401, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, usnesením ze dne 20.
10. 2011, č. j. 15 Co 626/2011-135, zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře
(dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 5. 2011, č. j. 4 C 137/2008-105, kterým
zamítl žalobu na zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo chůze a jízdy
vlastníka a uživatele stavby bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku
par. č. 5173/1 po pozemku par. č. 5178/4 (oba v katastrálním území T.), a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 31. 12. 2014, č. j. 4 C
137/2008-349, kterým povolil vlastníkovi pozemku par. č. 5173/1, jehož součástí
je budova občanské vybavenosti bez čísla popisného a čísla evidenčního, v
katastrálním území T., služebnost, které odpovídá právo nezbytné cesty po části
pozemků par. č. 5178/1 a par. č. 5178/4 v katastrálním území T., jak byly tyto
části pozemků zaměřeny geometrickým plánem č. 5248-795/2014, vyhotoveného Ing.
Vladimírem Macho, geodetická kancelář GEFOS, a. s. se sídlem v Českých
Budějovicích, Plánská 6 (výrok I.) Uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému za povolení služebnosti úplatu ve výši 239 250 Kč (výrok II) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2015, č. j. 15 Co 187/2015-401,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že povolil vlastníkovi pozemku p. č.
5173/1 k. ú. T., jehož součástí je budova občanské vybavenosti bez čp/če,
služebnost práva nezbytné cesty spočívající v průjezdu vozidel za účelem
zásobování provozů v uvedené budově, a to po pozemku par. č. 5178/4 a části
pozemku par. č. 5178/1 v k. ú. T., zaměřené geometrickým plánem č.
5248-795/214, vyhotoveným Ing. Vladimírem Macho, geodetická kancelář GEFOS, a.
s., se sídlem Panská 6, České Budějovice. Žalobkyni uložil, aby zaplatila
žalovanému za povolení služebnosti úplatu ve výši 239 250 Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých žalobkyně (jako
vlastnice pozemku par. č. 5173/1, jehož součástí je budova bez č. p./č. e. –
zpracovna masa – a pozemku par. č. 5173/2) nemůže řádně užívat svoji nemovitou
věc (zpracovnu masa), aniž by k příjezdu využila pozemky žalovaného (přímo
sousedící pozemek par. č. 5178/4 a pozemek par. č. 5178/1). Rovněž bylo
zjištěno, že zřízení vhodné přístupové cesty výhradně přes pozemek žalobkyně
není možné ani v případě provedení stavebních úprav (zejména odstranění
odlučovače lehkých kapalin). Odvolací soud vyšel ze shodných skutkových
zjištění a napadené rozhodnutí změnil jen co do rozsahu a určitosti věcného
břemene; v ostatním se s právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také „dovolatel“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
Důvodem dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.) a rovněž nesprávná skutková zjištění (přípustnost druhého dovolacího
důvodu opírá dovolatel o usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn.
III. ÚS 772/13). Dovolatel namítá, že soud vyšel z nesprávného skutkového
zjištění, podle kterého žalobkyně netvrdila jiný důvod pro zřízení práva
nezbytné cesty, než zásobování. Ze žaloby i z napadeného rozsudku plyne, že
účelem zřízení práva nezbytné cesty měla být rekonstrukce a modernizace budovy.
Dovolatel má za to, že právo nezbytné cesty nelze zřídit, neprokáže-li
žalobkyně, že podnikla konkrétní kroky k realizaci tvrzeného záměru. Dále
namítá, že pokud nebyl správně zjištěn účel nezbytné cesty, nemohl znalec
dospět ke správným závěrům, neboť posuzoval možnost přístupu k pozemku pro jiný
účel, než žalobkyní tvrzený.
Odvolací soud se dopustil pochybení i co do posouzení, zda je zřízení nezbytné
cesty přiměřené újmě dovolatele. K tomu odkazuje na judikaturu dovolacího
soudu, podle které je soud povinen porovnat újmy, které by zřízení věcného
břemene přineslo vlastníkovi pozemku, s výhodami vyplývajícími z věcného
břemene pro vlastníka stavby (rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp.
zn. 22 Cdo 2411/2008, veřejnosti dostupný na www.nsoud.cz, stejně jako další
odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu), a musí dbát na to, aby práva vlastníka
pozemku byla omezena co možná nejméně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7.
2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, uveřejněný pod číslem 32/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel odkazuje také na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, podle kterého i občanský zákoník
z roku 2012 vyžaduje, aby v případě, že nemovitou věc bez přístupu obklopuje
několik sousedních pozemků, byla nezbytná cesta zřízena přes pozemek, který
vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co
nejmenšími, přičemž musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním
nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen (§ 1033
odst. 1 a § 1029 zákona č. 89/2012, občanský zákoník, – dále také „o. z.“).
Dále dovolatel namítá, že znalecký posudek, který v řízení předložil, nebyl
postaven naroveň znaleckému posudku vyžádanému soudem, ačkoli to zákon
předpokládá (§ 127a o. s. ř.) Úprava § 127a o. s. ř. platí také pro posudek
revizní, což dokládá i judikatura dovolacího soudu (rozsudek ze dne 22. 1.
2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
Odvolací soud se nezabýval ani tím, má-li žalobkyně možnost zajistit si přístup
k nemovité věci přes své stávající pozemky. Posouzení této možnosti chybí i ve
znaleckém posudku Ing. Borška. Nezvážil-li odvolací soud možnost zajištění
přístupu výhradně přes pozemek žalobkyně, je vyloučena správná aplikace § 1032
odst. 1 písm. c) o. z. Dovolatel proto navrhuje zrušení rozsudků soudů obou
stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto
na ně dovolací soud, vzhledem k § 243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod
7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovozuje-li dovolatel z judikatury Ústavního soudu, že dovolací soud bez
dalšího přezkoumá napadená rozhodnutí odvolacího soudu i po stránce skutkové,
vykládá odkazované usnesení nesprávně. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 3.
2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 vyslovil, že dovolacím důvodem podle § 241a odst.
1 o. s. ř. může být jakákoli námitka nesprávného rozhodnutí nebo postupu soudu,
je-li její podstatou tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a
svobod. V tomtéž usnesení však uvedl, že vyslovený závěr nebrání dovolacímu
soudu, aby při posuzování přípustnosti dovolání rozlišoval mezi otázkami
právními a skutkovými. Protože dovolatel porušení ústavně zaručených základních
práv a svobod netvrdí, nemohl dovolací soud k námitkám proti zjištěnému
skutkovému stavu přihlédnout. Pokud by dovolatel přece tvrdil porušení ústavně
zaručených základních práv a svobod, nezbavoval by ho odkaz na usnesení
Ústavního soudu povinnosti vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo
4064/2015).
Dovolatel se mylně domnívá, že zřízení práva nezbytné cesty se žalobkyně
domáhala z důvodu rekonstrukce budovy. Ze žaloby se podává, že jejím důvodem
byla nemožnost řádného užívání nemovitosti. Plánovanou rekonstrukci uvedl
dovolatel jen v souvislosti s tím, že se s ohledem na zajištění budoucích
investic nemůže spokojit s řešením na základě obligačního práva.
K námitce nesprávného hodnocení znaleckého posudku předloženého dovolatelem
Nejvyšší soud uvádí, že znalecký posudek neobsahuje doložku znalce o tom, že si
je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Bez takové doložky
však nemůže být postup při hodnocení znaleckého posudku předloženého účastníkem
řízení stejný, jako u znaleckého posudku vyžádaného soudem (§ 127a o. s. ř. a
contrario). Napadené rozhodnutí tak není v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, na kterou dovolatel v této souvislosti odkazuje.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, podle které nemohl odvolací soud
správně aplikovat § 1032 odst. 1 o. z., neboť se nezabýval možností zřízení
přístupu výhradně přes pozemek žalobkyně. Z napadeného rozhodnutí se podává, že
nebylo třeba blíže zkoumat technické řešení zřízení cesty přes pozemek
žalobkyně, neboť i bez podrobného zvážení takového řešení bylo prokázáno, že by
nemohlo dojít k napojení na veřejnou komunikaci, aniž by byla ohrožena
bezpečnost silničního provozu. K rampě by navíc mohlo zajet jen jedno vozidlo,
což by neumožnilo řádné užívání nemovitosti. Není tak třeba (a není to ani v
zájmu hospodárnosti řízení) zabývat se podrobně možností, u níž je od počátku
zřejmé, že nemůže být z objektivních příčin realizována.
Odvolací soud se rovněž neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, podle které je třeba šetřit práva vlastníka, který je
zřízením práva nezbytné cesty omezen a omezení musí být jen nezbytného rozsahu.
Z jeho rozhodnutí se podává, že bez zřízení práva nezbytné cesty nemůže
žalobkyně svoje nemovitosti řádně užívat. Nezbytná cesta byla zřízena jen přes
nutnou část pozemků dovolatele podle určení znalce. Není navíc třeba žádných
stavebních úprav, nezřizuje se nová cesta a pozemky dovolatele jsou na zatížení
právem nezbytné cesty nachystány (o tom svědčí i to, že zřízení nezbytné cesty
je právním řešením déle trvajícího faktického stavu).
Samotnými námitkami proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu se
dovolací soud nezabýval, neboť jediným přípustným dovolacím důvodem je
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nevyššího soudu, podle kterého nemůže
soud zřídit věcné břemeno, nemá-li k tomu zákonné zmocnění a na rozhodnutí,
které vyslovuje právní závěr, že zřízení věcného břemene soudem má
konstitutivní povahu, s nyní projednávanou věcí nesouvisí. Ani od těchto
rozhodnutí se odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodchyluje.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než
dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jiří Spáčil,
CSc.
předseda senátu