22 Cdo 5032/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Michalem Marčišinem advokátem se sídlem
v Hradci Králové, Gočárova 1013, proti žalované CHOVSERVIS a. s., se sídlem v
Hradci Králové, Zemědělská 897, identifikační číslo osoby 46505008, zastoupené
JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, adresa pro doručování Hradec Králové,
Resslova 1253/17a, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
stavby, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 123/2010, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.
srpna 2011, č. j. 21 Co 356/2011-108, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2011, č. j. 21 Co
356/2011-108, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. března
2011, č. j. 20 C 123/2010-83, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci
Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud vydal rozsudek: „Poměry mezi žalobcem jako
vlastníkem stavby a žalovaným jako vlastníkem pozemku st. parc. č. 1726, na
němž stavba stojí, se uspořádávají tak, že vlastníkem pozemku parc. č. 1726
zapsaného u Katastrálního úřadu Hradec Králové na LV 20799 pro obec H. a
katastrální území S., se určuje žalobce a to za náhradu ve výši, ….(poznámka -
výši náhrady nechť stanoví soud)“. Uvedl, že kupní smlouvou z 20. 11. 1992
koupil od žalované (tehdy s obchodním jménem Východočeský chovatelský servis a.
s. Hradec Králové) nemovitost – soubor 36 UNIMO buněk (nyní vedená v katastru
nemovitostí jako budova v obci H. a k. ú. S. - dále nemovitost nebo předmětná
nemovitost), nacházející se na pozemku parc. č. 1726 v obci H. a k. ú. S. (dále
pozemek parc. č. 1726 nebo předmětný pozemek). Protože žalovaná tehdy nemohla
prodat žalobci i předmětný pozemek, uzavřeli 17. 12. 1992 nájemní smlouvu,
kterou žalovaná pronajala žalobci část pozemku, na které se nemovitost
nacházela, na dobu od 1. 1. 1993 do 31. 12. 1999. Současně uzavřeli smlouvu o
smlouvě budoucí, podle které se žalovaná zavázala uzavřít se žalobcem kupní
smlouvu, kterou by mu část pronajatého pozemku prodala do konce roku 1994. K
prodeji pozemku však již nedošlo. Podle žalobce může soud upravit střet práva
vlastníka pozemku a vlastníka oprávněné stavby analogicky podle § 135c odst. 3
a § 853 obč. zák.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 21. března 2011, č. j. 20 C 123/2010-83,
řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.), a o vrácení
soudního poplatku žalobci (výrok III.).
Uvedl, že žalobce se v tomto řízení domáhá podle § 135c obč. zák. uspořádání
poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby na tomto
pozemku. Přikázání pozemku vlastníku stavby je však možné jen se souhlasem
vlastníka pozemku. V úvahu by tak připadalo jen zřízení věcného břemene,
nezbytného k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Toho se však žalobce domáhá
již v řízení vedeném (a dosud neskončeném) u soudu prvního stupně pod sp. zn.
11 C 283/2005. Projednání této další věci tak brání překážka věci zahájené
podle § 83 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) a protože
jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení podle § 104
odst. 1 o. s. ř. zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové označeným usnesením usnesení
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že překážkou
věci zahájené není věc sp. zn. 11 C 283/2005, neboť v uvedeném řízení jde o
jiný předmět – žalobce se domáhá zřízení věcného břemene podle § 151o obč.
zák. Skutkově jde o tvrzení, že nemá zajištěn přístup ke své stavbě na pozemku
žalované parc. č. 1726 a domáhá se jeho zajištění právě zřízením věcného
břemene.
Odvolací soud však zjistil, že projednání věci brání jiné již zahájené řízení
vedené pod sp. zn. 16 C 25/2006. Žalobkyně (v tomto sporu jde o žalovanou)
podala 25. 1. 2006 proti žalovanému (v nynějším dalším řízení žalobci) žalobu
na odstranění neoprávněné stavby žalobce nacházející se na jejím pozemku parc.
č. 1726. V řízení o vypořádání neoprávněné stavby podle 135c obč. zák. není
soud vázán návrhem, neboť způsob vypořádání vyplývá z právního předpisu (§ 153
odst. 2 o. s. ř.). Jde tedy o stejný nárok, jako ve věci vedené pod sp. zn. 16
C 25/2006.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel popisuje průběh vztahů účastníků ohledně koupě nemovitosti a užívání
pozemku par. č. 1726 a setrvává na tom, že jde-li (původně) o tzv. oprávněnou
stavbu, je třeba vztahy vlastníka stavby a vlastníka pozemku posuzovat
analogicky podle § 135c obč. zák., jak v této věci navrhuje. Pak nelze řízení v
této věci zastavit, neboť nejde o věc totožnou s věcí sp. zn. 16 C 25/2006. To
už jen proto, že postavení účastníků v obou řízeních je opačné. Kromě toho
žalovaná v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 25/2006 nepožaduje, aby její pozemek
pod stavbou žalobce připadl žalobci nebo aby jí jako vlastnici pozemku připadla
stavba žalobce. Žalobce namítá, že odvolací soud shledal důvod pro překážku
věci zahájené v jiném řízení než soud prvního stupně. Dále namítá, že odvolací
soud řádně a srozumitelně neodůvodnil a nedefinoval, proč v řízení vedeném pod
sp. zn. 16 C 25/2006 má jít o stejný nárok v tomto dalším řízení. Jde tak o
rozhodnutí nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení soudu obou
stupňů zrušil a současně rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná ve vyjádření dovolání nejprve poukazuje, jak už učinila v e vyjádření
k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, že Nejvyšší správní soud v
rozhodnutí č. j. 3 As 39/2008-184, dospěl k závěru, že stavba žalobce na jejím
pozemku je stavbou nepovolenou, nelze jí kolaudovat, rozhodovat o změně jejího
užívání a jakkoli upravovat právní poměry k ní. Za nepřípadnou považuje
argumentaci Obecným občanským zákoníkem z roku 1811. Připomíná, že způsob
řešení neoprávněné stavby na cizím pozemku přikázáním pozemku vlastníku stavby
předpokládá souhlas vlastníka pozemku, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 1627/1999, přičemž takový souhlas nikdy nebyl dán. Projednání
věci brání překážka věci zahájené - řízení ve věci sp. zn. 16 C 25/2006. I když
žalobce podřadil žalobu pod § 135c obč. zák., jde skutkově o totožné věci.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1.
2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání
a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12.
2012. Z hlediska hmotného práva posoudil dovolací soud věc podle občanského
zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů– „obč. zák.“ (viz § 3028
odst. 2 obč. zák. č. 89/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, je přípustné
podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1, věty první, o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky
řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka zahájené rozepře (litispendence - § 83 o. s. ř.) patří k podmínkám
řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno
později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené,
je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
Překážka věci zahájené brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta stejná věc,
o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li
v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již zahájeno jiné
řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob; není přitom samo o
sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní
postavení. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení (ze stejného
skutku), jimiž byl uplatněn) viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 4902/2008, a řadu dalších rozhodnutí). To, jak
žalobce uplatněný nárok právně kvalifikuje, není rozhodující (srov. zásadu
„iura novit curia“).
Problematiku neoprávněné stavby v rozhodné době upravoval § 135c obč. zák.,
který zněl:
(1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může
soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na
náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen "vlastník stavby").
(2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za
náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem
stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné
k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Podmínkou pro to, aby uplatněný nárok bylo možno podřadit pod § 135c obč. zák.
je, aby žalobce tvrdil, že předmětná stavba je od počátku (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004) z
občanskoprávního hlediska neoprávněná, tedy že ji stavebník zřídil na cizím
pozemku, aniž by mu svědčil právní titul, umožňující tuto stavbu na cizím
pozemku zřídit. Podle ustálené judikatury je pro klasifikaci stavby jako
neoprávněné nerozhodné, zda stavebník měl stavební povolení (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 265/96, publikovaný
v Soudních rozhledech č. 3, roč. 1999). V projednávané věci však podle
žalobních tvrzení neoprávněně na cizím pozemku nezřídil; měl ji nabýt v procesu
privatizace od žalované, která mu však podle tehdy platných předpisů nemohla
převést i pozemek, a proto se účastníci dohodli o tom, že pozemek bude převeden
v budoucnu, k tomu však již nedošlo. Nešlo tedy o žalobu na vypořádání
neoprávněné stavby, ale o žalobu na přikázání pozemků pod oprávněnou stavbou
vlastníkovi této stavby; na tom nic nemění ani to, že žalobce opíral svůj nárok
o analogickou aplikaci § 135c obč. zák. Již proto, že není možná přímá aplikace
§ 135c obč. zák., je zřejmé, že okruh skutečností podřaditelných pod hypotézu
této normy na straně jedné a skutkový základ projednávané věci nejsou totožné.
Ostatně podobný spor posuzoval Ústavní soud v nálezu ze dne 22. února 2011, sp.
zn. I. ÚS 2166/10. Proto samotná skutečnost, že současně probíhá mezi stejnými
účastníky spor o to, zda jde o neoprávněnou stavbu a o její odstranění,
nezakládá překážku litispendence.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu