22 Cdo 5040/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně E. T., zastoupené advokátem, proti žalované D. H., o
určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.
zn. 4 C 371/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně, ze dne 21. března 2007, č. j. 59 Co 355/2006-86, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 23. června 2006, č. j. 4 C 371/2005-45, zamítl žalobu na určení, že
žalobkyně je vlastnicí nemovitostí v obci a kat. území J., a to domu č. p. 289
na stavební parc. č. 345 – objekt bydlení a pozemků stavební parc. č. 345 o
výměře 407 m2 – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 3302/2 o výměře 307 m2 –
ostatní plocha, ostatní komunikace a parc. č. 3303 o výměře 2520 m2 – zahrada,
a dále pozemků v obci K. a kat. území K. u U. H. parcelních čísel 3274/39 o
výměře 767 m2 – orná půda a 3274/46 o výměře 7506 m2 – orná půda. Dále rozhodl
o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně kupní smlouvou z 21. 3. 2005
prodala žalované předmětné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu 80 000,- Kč,
která byla zaplacena při podpisu kupní smlouvy. Pod bodem III. smlouvy
účastnice sjednaly, že kupující umožní prodávající kdykoliv bydlení v domě č. p. 289 v J., pokud tak prodávající v budoucnu sama rozhodne. Starosta obce J. Ing. K. M. na žádost žalobkyně, aby prodal její dům, požádal znalce Ing. O. o
vypracování znaleckého posudku o ceně nemovitostí a advokátku JUDr. B. Č. o
vyřízení právních záležitostí spojených s prodejem nemovitostí. Ta za
přítomnosti Ing. K. M. informovala žalobkyni o právních záležitostech,
týkajících se prodeje nemovitostí, a o tom, že cena pozemků činí okolo 150
000,- a cena domu okolo 800 000,- Kč. Žalobkyně přes návrh JUDr. Č., aby
nemovitosti prodala „třeba za 700 000,- Kč“, setrvávala na svém stanovisku, že
dům nehodlá prodat, ale že jej daruje žalované, své vzdálené příbuzné, že
peníze nepotřebuje. Po upozornění JUDr. Č., že je třeba hradit náklady spojené
se sepisem smlouvy, vypracováním znaleckého posudku a zaplacením daně,
žalobkyně souhlasila s kupní cenou ve výši 80 000,- Kč, která představovala
součet těchto nákladů a dále částky 30 000,- Kč, kterou měla na žádost
žalobkyně JUDr. Č. zaslat J. H., příbuznému žalobkyně, a kterou chtěla
žalobkyně J. H. přispět na pomník. Použití finančních prostředků získaných
prodejem nemovitostí žalobkyně potvrdila svým podpisem. JUDr. Č. se žalobkyně
„jevila zcela v pořádku“. Před uzavřením označené kupní smlouvy jednala o koupi
nemovitostí s žalobkyní M. Ú. dvakrát v rozmezí týdne až deseti dnů a jednání
žalobkyně se jí jevilo „normální, přiléhavé“. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že obsah předmětné kupní smlouvy, zejména výše kupní ceny, není v
rozporu s dobrými mravy a kupní smlouva neplatná podle § 39 ObčZ. Připustil, že
žalobkyně uzavírala kupní smlouvu ve věku téměř 85 let, svědci Ing. M. a JUDr. Č. však způsobilost žalobkyně k právním úkonům nezpochybnili a sám právní
zástupce žalobkyně při jednání 17. 3. 2006 prohlásil, že žalobkyně je po
psychické stránce zcela v pořádku a způsobilá k právním úkonům. Skutečnost, že
žalobkyně nemovitosti prodala jen za částku 80 000,- Kč, sama o sobě nemůže
činit kupní smlouvu neplatnou. Pokud prodávající jedná po zralé úvaze a jeho
vůle není ovlivněna tísní, bezprávnou výhružkou nebo jinou závadou, nelze podle
soudu prvního stupně takové smlouvě nic vytýkat. Podle názoru soudu prvního
stupně kupní smlouva nesplňuje znaky lichevní smlouvy, jak namítala žalobkyně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1993/2001, uvedl, že nebylo prokázáno, že by „při uzavření kupní smlouvy byla
jakýmkoliv způsobem zneužita nezkušenost žalobkyně, její rozumová slabost či
rozrušení“, smlouva nebyla z její strany uzavřena v tísni a z ničeho
nevyplynulo, že by žalovaná žalobkyni ovlivňovala, přesvědčovala a nutila k
uzavření této smlouvy. Ing. M. a JUDr.
Č., kteří neměli zájem žalobkyni obsahem
kupní smlouvy poškodit, potvrdili, že měla dokonce zájem nemovitosti žalované
darovat a nepodmiňovala uzavření smlouvy slibem žalované, že ji bude
navštěvovat v domově důchodců, vozit ovoce ze zahrady a přiveze ji na hřbitov
„na dušičky“. Nelze dovodit, že by žalovaná úmyslně a vědomě těžila z osobních
poměrů žalobkyně
a žalobkyni zneužila ve svůj prospěch. Nebylo prokázáno, že by se u žalobkyně
nejednalo o její svobodnou vůli uzavřít kupní smlouvu o prodeji předmětných
nemovitostí za kupní cenu 80 000,- Kč, ať již její motiv k prodeji nemovitostí
byl jakýkoli.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání
žalobkyně rozsudkem ze dne 21. března 2007, č. j. 59 Co 355/2006-86, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s
jeho právním posouzením věci. Dodal, že „žalobkyně přistupovala k uzavření
smlouvy zřejmě s jinými představami, zejména o následující péči žalované o její
osobu“. Tato okolnost však nemůže vést k absolutní neplatnosti smlouvy, neboť
„omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní (§ 49a ObčZ)“. Nejednalo se o
smlouvu lichevní, protože „nebylo prokázáno, že by bylo zneužito její
nezkušenosti, tísně či rozumové slabosti a rozrušení a ani to, že by žalovaná
tak hodlala učinit“. Svá tvrzení žalobkyně sama zpochybnila slovy „kdyby mne
žalovaná navštěvovala, tak by smlouva platila“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci,
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí
odvolacího soudu podle žalobkyně má ve věci po právní stránce zásadní význam,
neboť je v rozporu s hmotným právem. Namítla, že zásadní otázkou je, zda
sjednání kupní ceny ve výši 80 000,- Kč za situace, kdy obvyklá cena
nemovitostí činí nejméně 800 000,- Kč, může mít za následek neplatnost kupní
smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 ObčZ, zejména za okolností, za
nichž byla uzavřena. Oběma soudům vytkla, že při rozhodování nepřihlédly k
tomu, že v době uzavření smlouvy bylo žalobkyni 85 let, nikdy předtím
nemovitost nekupovala ani neprodávala, byla osobu neznalou trhu s nemovitostmi,
v době uzavření smlouvy byla vážně nemocná a čekala jí náročná operace (hrozila
jí dokonce amputace nohy) a že žádnou bližší rodinu nemá. Tyto skutečnosti
nebyly mezi účastnicemi sporné. Žalobkyně chtěla nemovitosti darovat, po
obdarované pouze požadovala, aby ji občas navštívila a případně přinesla ovoce
ze zahrady, později, když se její zdravotní stav zhoršil, souhlasila s
prodejem. O jejím psychickém stavu svědčí podmínky, které si kladla, tj.
zajištění pohřbu a péče o hrob. Lze tedy pochybovat o tom, zda podpis žalobkyně
na smlouvě byl projevem její svobodné a skutečné vůle neovlivněné tísní.
Rozhodování žalobkyně bylo ovlivněno nátlakem žalované a angažovaností JUDr.
Č., kdy však netušila, že tato poskytuje právní rady také žalované. Protože
měla k JUDr. Č. důvěru, smlouvu si ani řádně nepřečetla a vzhledem ke svému
psychickému stavu v podstatě nevnímala nic z toho, co jí bylo nebo podle
žalované a svědků Ing. M. a JUDr. Č. mělo být předčítáno a uváděno. Žalovaná
žalobkyni přesvědčila k uzavření smlouvy za lichevních podmínek. Žalobkyni
slíbila, že ji bude navštěvovat, bude jí nosit ovoce, po její smrti uspořádá
důstojný pohřeb a bude pečovat o její hrob. Podle názoru žalobkyně na daný
případ dopadá závěr Nejvyššího soudu ČR vyslovený v rozsudku z 8. 4. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 1993/2001. Procesní pochybení odvolacího soudu žalobkyně spatřuje v
tom, že pokud odvolací soud zvažoval, zda šlo o smlouvu lichevní, pak „by to
mohlo mít dopad na jeho úvahu o tom, zda ve věci není třeba provést jiné než
navržené důkazy podle
§ 120 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“). Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst.
3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních
otázek. Dovolatel, opírající přípustnost dovolání o § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ,
je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu toliko z dovolacího
důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. V dovolání proto nelze uplatnit
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak
musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Dovolání je
mimořádný opravný prostředek a v dovolání tak nelze uvádět nové skutečnosti. K
tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v
rozporu s hmotným právem ani judikaturou dovolacího soudu.
Obecně platí a je samozřejmostí, že účastníci kupní smlouvy nejsou v zásadě
vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým
předpisem. Mohou si tak sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé
(tržní), zejména, jde-li o cenu podstatně nižší. Platné právo nemá žádné
ustanovení o sjednání příliš nízké kupní ceny (laesio enormis), pokud taková
cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nejsou-li pak dány či tvrzeny
(skutkové) okolnosti, z nichž by šlo usoudit na neplatnost smlouvy z důvodů
uvedených v § 37 až 49a ObčZ, skutečnost prodeje věci značně pod cenou nečiní
kupní smlouvu neplatnou.
V souzené věci předmětná smlouva neodporuje žádnému cenovému předpisu. Soudy
obou stupňů se všemi žalobkyní tvrzenými důvody neplatnosti kupní smlouvy
zabývaly a na základě skutkových zjištění ohledně okolností, za nichž byla
smlouva uzavřena a které dovolací soud nemůže přezkoumávat, dospěly ke shodnému
závěru o platnosti předmětné smlouvy. Učiněný právní závěr o platnosti
předmětné kupní smlouvy je tak logickým důsledkem uvedených skutkových zjištění.
V dané věci s jedinečnými skutkovými okolnostmi uzavření konkrétní smlouvy
dovolací soud neshledal také nic, co by ji činilo významnější z hlediska
obecného, a nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy
účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn.
22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck, pod C 297.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalované nevznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2008
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu