22 Cdo 5084/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. S., zastoupeného
advokátem, proti žalované Ing. I. S., zastoupené advokátem, o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 17 C 198/87, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 29. července 2008, č. j. 15 Co 402/2007-319, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. července 2008, č. j.
15 Co 402/2007-319, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. srpna 2007, č.
j. 17 C 198/87-273, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
srpna 2007, č. j. 17 C 198/87-273, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k
nemovitostem, a to rodinnému domku č. p. 526 v B., K. 74, se stav. parc. č.
1524 o výměře 155 m2 a pozemku parc. č. 1525 o výměře 140 m2, zapsaným u
Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-m., na LV č. 290 pro
okres B.-m., obec B. a kat. území Z. Všechny označené nemovitosti přikázal do
výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil, aby žalované zaplatil částku
1.000.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětných nemovitostí, každý z nich v rozsahu ideální jedné
poloviny. K dohodě
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Tyto
nemovitosti jsou dlouhodobě užívány žalobcem a jeho rodinou. Žalobce od roku
1984 bez přispění žalované nemovitosti udržuje a zhodnocuje. Na jejich údržbě a
zhodnocení se nepodílel ani právní předchůdce žalované. Nemovitosti nelze
reálně rozdělit. Soud prvního stupně podílové spoluvlastnictví účastníků k
označeným nemovitostem zrušil a ve shodě s návrhy účastníků je přikázal do
výlučného vlastnictví žalobce. Při stanovení přiměřené náhrady za
spoluvlastnický podíl žalované vyšel ze znaleckého posudku Ing. Z. P. z 25. 8.
2006, č. 799/6-2006, který stanovil obecnou cenu nemovitostí, tj. cenu v místě
obvyklou podle nabídky a poptávky, ve výši 3.500.000,- Kč a zhodnocení
nemovitostí žalobcem ve výši 1.500.000,- Kč. Soud nepřihlédl k částce 56.830,50
Kč, kterou žalobce 9. 9. 1988 poukázal právnímu předchůdci žalované na
vypořádání podílového spoluvlastnictví (po odpočtu nákladů řízení) podle
rozsudku soudu prvního stupně z 25. 2. 1988, č. j. 17 C 198/87-32, s tím, že
žalobcem předložená peněžní poukázka neprokazuje převzetí této částky právním
předchůdcem žalované.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 29. července 2008, č. j. 15 Co 402/2007-319, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé jen tak, že žalobci uložil, aby žalované
zaplatil částku 1.950.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky zůstala sporná jen výše
náhrady, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované za její spoluvlastnický
podíl. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo
prokázat, že by právnímu předchůdci žalované zaplatil částku 56.830,50 Kč na
vyrovnání spoluvlastnických podílů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně
nesprávně přihlížel při vypořádání k částce 1.500.000,- Kč, představující
zhodnocení nemovitostí žalobcem, neboť žalobce nenavrhl, aby se soud
zhodnocením nemovitostí v rámci tzv. širšího vypořádání podílového
spoluvlastnictví zabýval. Nepřisvědčil námitce žalobce, že v dané věci je třeba
aplikovat § 3 odst. 1 ObčZ o dobrých mravech, s tím, že rozhodnutí o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu, na které § 3
odst. 1 ObčZ nelze aplikovat. Z doplňku znaleckého posudku Ing. Z. P. odvolací
soud zjistil, že obecná cena předmětných nemovitostí v době jeho rozhodování
činí 3.700.000,- Kč až 4.100.000,- Kč. Přiměřenou náhradu za spoluvlastnický
podíl žalované odvolací soud vypočetl z průměrné obecné ceny stanovené znalcem
Ing. P. ve výši 3.900.000,- Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vadu řízení
spatřuje v tom, že odvolací soud usnesením z 31. 3. 1998, č. j. 15 Co
30/95-106, zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně z 25. 2. 1988, č. j.
17 C 198/87-32, k odvolání manželky a dcery původně žalovaného M. M.,
zemřelého, Z. M.
a Ing. I. S., které bylo podáno poté, co rozsudek soudu prvního stupně nabyl v
červenci 1988, nejpozději v lednu 1989, právní moci. Žalobce se domnívá, že
žalovaná se s rozsudkem soudu prvního stupně z 25. 2. 1988 seznámila již před
jeho doručením, o které požádala soud 7. 4. 1993, a to zřejmě z obsahu
dědického spisu
o projednání dědictví po M. M. Odvolání proti tomuto rozsudku proto bylo z její
strany podáno opožděně. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím
nebylo přihlédnuto ke zhodnocení nemovitostí z jeho strany. Od počátku řízení
argumentoval tím, že do nemovitosti vložil podstatné investice, a žádal, aby k
této skutečnosti soud při rozhodování přihlédl. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a dále také usnesení
odvolacího soudu z 31. 3. 1998, č. j. 15 Co 30/95-106, a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Uvedla, že k doručování rozsudku
soudu prvního stupně z 25. 2. 1988 původnímu žalovanému bylo provedeno obsáhlé
dokazování odvolacím soudem, jehož výsledky a závěry z něho učiněné odvolací
soud podrobně uvedl ve zrušujícím usnesením z 31. 3. 1998. K pochybení
odvolacího soudu zde nedošlo. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního
stupně jen ohledně výše částky, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na
vypořádání podílového spoluvlastnictví a která je odvislá od výše obvyklé ceny.
Stanovení obvyklé ceny přitom představuje otázku skutkovou. Pokud se žalobce v
řízení před soudem prvního stupně zmiňoval o zhodnocení předmětných
nemovitostí, činil tak podle žalované v záměru zdůraznit své větší zásluhy o
zhodnocení věci a současně navrhoval, aby žalované nebyla přiznána žádná
peněžitá náhrada za spoluvlastnický podíl z titulu tzv. užšího vypořádání
zaniklého podílového spoluvlastnictví. Také odvolací petit žalobce formuloval
tak, že mu nebude stanovena povinnost vyplatit žalované žádnou finanční částku
na vypořádání podílů, neboť nárok žalované na zaplacení vypořádacího podílu ve
výši 1.000.000,- Kč je v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na dispoziční
zásadu vymezenou procesními návrhy účastníků řízení proto předmětem odvolacího
řízení nebyl a ani nemohl být nárok žalobce na tzv. širší vypořádání. Odvolací
soud nebyl oprávněn z úřední povinnosti rozhodovat o tomto novém nároku
žalobce, který nebyl v odvolacím řízení uplatněn. Dovolání proti zrušujícímu
usnesení odvolacího soudu z 31. 3. 1998 a potvrzujícím výrokům rozsudku
odvolacího soudu není přípustné.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k
závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Námitku odvolatele, že věc byla pravomocně rozhodnuta již rozsudkem
soudu prvního stupně ze dne 25. února 1998, č. j. 17 C 198/87-32, [§ 229 odst.
2 písm. b) OSŘ] dovolací soud neshledal opodstatněnou. Otázkou doručení tohoto
rozsudku původnímu žalovanému M. M. se velmi podrobně zabýval odvolací soud ve
zrušujícím usnesení z 31. 3. 1998. S ohledem na obsah spisu ve vztahu k
doručení označeného rozsudku M. M., závěr odvolacího soudu, že tento rozsudek
M. M. nebyl řádně doručen, u dovolacího soudu nevzbuzoval žádných pochybností.
V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví lze v rámci tzv.
širšího vypořádání vypořádat investice do společné věci, jež byly vynaloženy
některým z účastníků řízení. Žalobce v průběhu řízení opakovaně namítal, že by
mimo jiné
i s ohledem na své investice do nemovitostí neměl žalované na vypořádání
podílového spoluvlastnictví nic nahradit. Obecně platí, že poukazuje-li
účastník řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví na jím
provedené investice do společné věci, činí tak zpravidla z některého ze tří
důvodů, a to buď proto, že tím chce podpořit svůj návrh na přikázání věci do
svého výlučného vlastnictví nebo že vůči druhému ze spoluvlastníků uplatňuje
nárok na zaplacení vynaložených investic, popř. žádá, aby o částku jim
odpovídající byla snížena náhrada, kterou by měl zaplatit ze spoluvlastnictví
vyloučenému účastníku řízení (kompenzační námitka – která nemůže být i z
procesních důvodů úspěšná – k tomu viz Rozsudek NS ze dne 28. 7. 2005, sp. zn.
22 Cdo 1927/2004 (Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C 3422).
Jestliže není nepochybné, ze kterého z možných důvodů jsou investice v řízení o
zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví, je na soudu, aby v rámci své
poučovací povinnosti (§ 5, § 43 OSŘ) účastníka vyzval k jednoznačnému upřesnění
jeho procesního stanoviska. V případě, že uplatňuje nárok na tzv. vypořádání
podílového spoluvlastnictví v širším smyslu, je na místě, aby jej poučil o
náležitostech takového (v daném případě) rozšiřujícího žalobního návrhu s tím,
že o takovém nároku soud rozhoduje samostatným výrokem. Soud prvního stupně
zejména s ohledem na obsah závěrečného návrhu žalobce (čl. 270 p. v.) pochybil,
jestliže uvedeným způsobem nepostupoval, zvláště, když žalobce (byť nesprávně)
s ohledem na svá tvrzení
o vynaložených investicích navrhoval, aby mu i z toho důvodu soud povinnost k
náhradě podle § 142 odst. 1 ObčZ nestanovil. Odvolací soud tím, že toto
pochybení soudu prvního stupně nezohlednil a o nápravu se nepokusil, zatížil
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ].
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit,
a protože důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu