22 Cdo 509/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve
věci žalobkyně E. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) M. C., s. r.
o., zastoupené advokátem, a 2) R. T., zastoupenému advokátem, o určení
vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 14 C 195/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2000, č. j. 6 Co
2958/2000-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2000, č.
j. 6 Co 2958/2000-104, a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích
ze dne 2. října 2000, č. j. 14 C 195/2000-74, se zrušují a věc se vrací
Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 2. října 2000, č. j. 14 C 195/2000-74, zamítl žalobu, aby soud určil, že
vlastníkem nemovitostí, a to domu č. p. 626 se stavební parcelou č. 1416 o
výměře 200 m2 a pozemkové parcely č. 1417 – zahrady o výměře 231 m2,
zapsaných u Katastrálního úřadu v Č. B. na LV č. 2986 pro kat. úz. Č. B. 5,
obec Č. B., je žalobkyně. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze
zjištění, že 19. 2. 1999 žalobkyně uzavřela s první žalovanou smlouvu o půjčce,
podle níž první žalovaná půjčila žalobkyni 50 000,- Kč a žalobkyně se zavázala
vrátit tuto částku včetně úroků ve výši 30 000,- Kč do 9. 7. 1999 s tím, že v
případě nesplacení poskytnuté půjčky s příslušenstvím v plné výši se má za to,
že půjčka nebyla uhrazena vůbec. K zajištění půjčky uzavřela žalobkyně jako
prodávající a první žalovaná jako kupující téhož dne ohledně označených
nemovitostí kupní smlouvu. Kupní cena byla sjednána ve výši 80 000,- Kč a měla
být první žalovanou zaplacena formou zápočtu pohledávky první žalované za
žalobkyní z půjčky z 19. 1. 1999 a jejího příslušenství v celkové výši 80 000,-
Kč s pohledávkou žalobkyně za první žalovanou z titulu kupní ceny. Na půjčku
zaplatila žalobkyně první žalované 30 000,- Kč na úroky, kdežto na jistinu
nezaplatila nic. Provedením vkladu vlastnického práva první žalované ke sporným
nemovitostem na základě kupní smlouvy z 19. 2. 1999 do katastru nemovitostí s
účinky k 20. 8. 1999 došlo k započtení vzájemných pohledávek žalobkyně a první
žalované. První žalovaná kupní smlouvou z 28. 1. 2000 převedla sporné
nemovitosti na druhého žalovaného s právními účinky vkladu k témuž dni.
Předmětná půjčka byla v pořadí druhou půjčkou poskytnutou žalobkyni první
žalovanou, kdy předchozí půjčka byla poskytnuta za stejných úrokových podmínek
a žalobkyně ji splatila v plné výši. Soud shledal naléhavý právní zájem na
požadovaném určení a dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva nebyla
uzavřena v rozporu s dobrými mravy a s ustanovením § 2 odst. 3 zákona č.
526/1990 Sb., o cenách, a že nelze ani dovodit, že by obcházela zákon č.
455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, kdy první žalovaná nemá v obchodním
rejstříku jako předmět podnikání zapsáno půjčování peněz, „když k takové
činnosti není třeba zvláštní odborné způsobilosti“. Podle názoru soudu prvního
stupně je označená kupní smlouva určitá a srozumitelná, žalobkyní nebyla
uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, ani v omylu. Pokud
žalobkyně odstoupila od smlouvy, nešlo o odstoupení platné. Předmětná kupní
smlouva splňuje všechny předpoklady stanovené zákonem pro platnost právních
úkonů. Proti první žalované byla žaloba zamítnuta z důvodu nedostatku věcné
pasivní legitimace.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 12. prosince 2000, č. j. 6 Co 2958/2000-104, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Návrhu žalobkyně na připuštění dovolání nevyhověl. Odvolací soud se
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pasivně věcně legitimován
je pouze druhý žalovaný jako současný vlastník označených nemovitostí a že
žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť jen takovou
žalobou by mohla dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Soud prvního
stupně podle odvolacího soudu také nepochybil, když věc nespojil s věcí,
vedenou pod sp. zn. 15 C 171/2000, o určení neplatnosti smlouvy o půjčce z 19. 2. 1999. Odvolací soud rovněž akceptoval právní závěr soudu prvního stupně, že
smlouva o půjčce z 19. 2. 1999 byla platně uzavřena. Podle odvolacího soudu jde
o půjčku podle § 657 ObčZ. Poukázal na to, že „obsah smlouvy mezi účastníky je
však jasný a určitý, smlouva není nesrozumitelná a obě strany si byly vědomy
jejího významu. Nešlo také o první smlouvu tohoto druhu“. Pokud žalobkyně
tvrdila, že smlouvu uzavřela v tísni, pak uvedl, že „žalobkyně není zbavena
svéprávnosti, je a má si být vědoma důsledku svého jednání a sama také
potvrdila, že je jí znám rozdíl mezi kupní smlouvou, zástavní smlouvou a
smlouvou o půjčce….byla si plně vědoma uzavírání právního úkonu smlouvy o
půjčce 19. 2. 1999 a téhož dne i významu uzavřené kupní smlouvy, jež úzce na
tuto smlouvu o půjčce navazovala.“. Její tvrzení o nezkušenosti se správou
domu, hodnotil jako účelové. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního
stupně, že smlouva o půjčce z 19. 2. 1999 je právní úkon učiněný v souladu s §
37 ObčZ, který není neplatný pro rozpor s dobrými mravy nebo se zákonem (§ 39
ObčZ). V této konkrétní situaci nelze hovořit ani o lichvě. Neplatnost této
smlouvy nebyl zjištěna ani z důvodu omylu podle § 49a ObčZ. Stejně tak za
platnou považoval odvolací soud i kupní smlouvu z téhož data s tím, že „projev
vůle žalobkyně k uzavření kupní smlouvy s prvním žalovaným byl učiněn svobodně,
vážně, určitě a srozumitelně, obsah smlouvy byl pro ni srozumitelný, jasný,
chápala právní účinky smlouvy“. Odvolací soud nevyloučil uzavření kupní smlouvy
k zajištění závazku s tím, že označená kupní smlouva neobsahuje ujednání, co se
s ní má stát v případě řádného a včasného splnění dluhu ze smlouvy o půjčce,
ani závazek zpětného převodu, dohodu stran o tom, že kupní smlouva nebude
předložena katastrálnímu úřadu přede dnem 9. 7. 1999, tj. před lhůtou k
zaplacení půjčky, však první žalovaný dodržel. Žalobkyně byla o těchto
skutečnost dobře informována. Soud prvního stupně dospěl rovněž ke správnému
závěru, že kupní smlouva není v rozporu se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách,
kupní cena byla cenou smluvní, dohodnutou, může se tedy odlišovat od ceny
zjištěné podle znaleckého posudku. Nelze mít ani za to, že uzavřená kupní
smlouva je neplatná z důvodu omylu podle § 49a ObčZ.
Nebylo pak zapotřebí, aby
se soud prvního stupně zabýval dobrou vírou druhého žalovaného při koupi
nemovitosti. Nebylo také shledáno, že by mohlo dojít k odstoupení
účastníků od smlouvy ve smyslu § 49 ObčZ.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu pro
řešení těchto právních otázek:
1. „zda a jaký vliv na rozhodování ve věci má nebo může mít ignorování návrhu
na spojení věcí soudem“
2. „zda lze odmítnout žalobní návrh pro nedostatek podmínky podle § 80c) o. s.
ř.
- za situace, kdy byl ignorován návrh podle § 112 o. s. ř.
- v konfrontaci s ustálenou judikaturou ohledně získání jistoty navrhovatele,
resp. odstranění nejistého postavení navrhovatele
zda lze v řízení na něž bylo výslovně v takovém rozsudku odkázáno
a) posuzovat neplatnost pouze ve vztahu k dalšímu nabyvateli a to s ohledem na
ochranu práv nabytých v dobré víře
b) zamítnout žalobu proti 1. nabyvateli (straně smlouvy, resp.vzáj. spojených a
podmíněných smluv) pro nedostatek pasivní legitimace“
3. „zda lze zamítnout žalobní návrh pro nedostatek pasivní legitimace ve sporu
o určení vlastnictví k nemovitosti jen proto, že odpůrce již není zapsán v
katastru nemovitosti, To vše s přihlédnutím k okolnostem a argumentaci pod 5.“
4. „zda lze v předmětné smlouvě o půjčce spatřovat lichvu“
5. „zda lze považovat za činnost „zastavárna“ uzavření smlouvy o půjčce bez
zástavy“
6. „zda lze spatřovat „uvedení v omyl, či využití něčího omylu“ jestliže údajná
zajišťovací smlouva obsahuje pouze odkládací podmínku a neobsahuje podmínku
rozvazovací“
7. „zda lze spatřovat splnění podmínky „značný nepoměr vzájemných plnění“ v
situaci, kdy jedna strana obdržena od druhé de facto 20.000,- Kč a oproti tomu
přišla o dům v hodnotě 1.873.000,- Kč, a je povinna dále zaplatit 94.000,- Kč
na dani z převodu nemovitosti (+ penále z prodlení + náklady exekuce), přišla
tedy o celý svůj majetek a navíc se zadlužila a přišla i o právo bydlení,
když srovnatelný byt stojí v čase a místě neméně 450.000,- Kč“
8. „zda lze v jednání žalobkyně jež (opakovaně) a za daných okolností uzavřena
předmětné smlouvy spatřovat „neznalost“ či „nezkušenost“ i s přihlédnutím k již
dříve vylíčeným okolnostem“
9. „zda lze spatřovat „rozpor s dobrými mravy“ v jednání prvního žalovaného jak
je popsáno nebo vyplývá ze spisu soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, co je
uvedeno pod body V. tohoto podání, kde jsou hranice jednání v rozporu s dobrými
mravy v případě zastavárenské činnosti ve vztahu k velikosti úroků, stanovené
minimální výši půjčky, zajištění smlouvou kupní včetně s ní uvedené ceny. Jakou
roli hraje absence rozvazovací podmínky v takové smlouvě, nezaplacení kupní
ceny, zda se jedná ještě o zajištění. Jakou roli hraje v takovém případě
absence zástavy a zástavní smlouvy“.
Namítá, že řízení je postiženo jinými vadami, které měly za následek nesprávné
rozhodnutí. Především soud vůbec nerozhodl o návrhu žalobkyně na spojení věci
sp. zn. 15 C 171/2000, týkající se žaloby o neplatnost půjčky, a věci sp. zn.
14 C 195/2000 o určení vlastnictví, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý
proces a meritorně nerozhodl o platnosti smlouvy o půjčce. Kdyby soud
návrh na spojení věcí zamítl, mohla žalobkyně navrhnout rozšíření žaloby ve
sporu o neplatnost kupní smlouvy. Za situace, kdy soud nerozhodl vůbec, byla
zde překážka litispendence. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v tomto
směru je neúplné a v důsledku toho nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Odmítl
provést důkaz výslechem jednatelů prvního žalovaného jako svědků a vyslechl je
pouze jako účastníky řízení, přestože účastníkem řízení byla právnická osoba.
Žalobkyně nesouhlasí se závěrem soudu, že kupní smlouva je platná, proto, že k
datu podání návrhu na vklad kupní smlouvy zbývalo k zaplacení 50 000,-
Kč, nikoliv 80 000,- Kč, jak předpokládá smlouva. Pohledávka prvního žalovaného
činila k tomuto datu s připočtením smluvní pokuty 55 000,- Kč, mezi stranami
neexistovaly vzájemné pohledávky a nebyl učiněn žádný právní úkon směřující k
započtení, a to ani dodatečně. Stejně tak nesouhlasí se závěrem, že kupní
smlouva byla smlouva zajišťovací. V této souvislosti poukazuje na bod V. kupní
smlouvy s tím, že se jedná jen o časový odklad pro podání návrhu na vklad
vlastnického práva prvního žalovaného do katastru nemovitostí. Bod V. smlouvy
není rozvazovací podmínkou ve smyslu § 553 ObčZ. Podle smlouvy by první
žalovaný byl oprávněn převést na sebe nemovitosti, i kdyby žalobkyně zaplatila
řádně a včas, nešlo o zajištění a žalobkyně jednala v omylu, který první
žalovaný vyvolal a využil. Žalobkyně rovněž nesouhlasí se závěrem soudu o
platnosti smlouvy o půjčce. S poukazem na obsah smlouvy považuje jednání
prvního žalovaného za jednání v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti
poukazuje na stanovení minimální výše půjčky 50 000,- Kč, nemožnost snížit úrok
předčasným zaplacením, výši úroků a skutečnost, že první žalovaný nebyl
držitelem bankovní licence. První žalovaný měl živnostenské oprávnění pouze na
„zastavárnu“ a zastavárenská činnost je vždy půjčování peněz proti zástavě.
Podle žalobkyně se jednalo o zjevný případ lichvy a podvod, kdy prvním
žalovaným byla opakovaně ujištěna, že k převodu domu nedojde. V řízení o
neplatnost půjčky chtěla dosáhnout právní jistoty a vyloučit, aby první
žalovaný od ní nevymáhal další plnění ze smlouvy o půjčce. Žalobkyně se
také domnívá, že i pokud by nebyla dána neplatnost obou smluv, pak platně podle
§ 48 a § 49 ObčZ od těchto smluv odstoupila a tyto smlouvy podle § 48 odst. 2
ObčZ zanikly. Setrvala na stanovisku, že první žalovaný je v tomto sporu
pasivně legitimován. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté
zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou a včas, zabýval se dovolací soud nejprve přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Vzhledem k tomu, že předpoklady přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu
rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1, § 238 odst. 1 písm. b) a § 239
odst. 1 OSŘ nejsou dány (ani dovolatelka je netvrdí), soustředil se dovolací
soud na řešení přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 OSŘ.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud
návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn
nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně
mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla
tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v
rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Z dovolacích námitek, týkajících se přípustnosti dovolání z hlediska § 239
odst. 2 OSŘ, lze vzít v úvahu jen ty, které se týkají právních závěrů
odvolacího soudu ve věci, na nichž založil své rozhodnutí. Takovými
relevantními námitkami jsou ty, jimiž dovolatelka tvrdí neplatnost předmětné
smlouvy o převodu nemovitostí. V tomto ohledu je pak dovolání přípustné,
protože odvolací soud rozhodl o sporné právní otázce odchylně od jednotné
judikatury dovolacího soudu.
Právními otázkami, na kterých spočívá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu
prvního stupně, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. září 2000, sp.
zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaném v Soudní judikatuře č. 12/2000, a dále např. v
usnesení ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, v nichž šlo z
právního hlediska o stejný případ. V obou rozhodnutích se uvádí, že kupní
smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího
zástavního dlužníka k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 ObčZ ...
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní
věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srov. § 151a odst.
1 a § 151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby
dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas
dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda,
ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy
(uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do
vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví
zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39
ObčZ. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva,
která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví
prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení § 553 odst. 1 ObčZ
může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch
věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy,
jestliže dlužník převede na věřitele své právo například vlastnické
právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím
převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele
práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez
dalšího původní stav. V daném případě zjevně nešlo o zajišťovací převod práva
ve smyslu uvedeném shora.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor o neplatnosti kupní smlouvy z 19. 2.
1999, vyslovený soudy v nalézacím řízení, je v rozporu s uvedenými rozsudky.
Pokud je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Dovolací soud proto dále řeší dovolací námitky
uplatněné v tomto směru dovolatelkou.
Podle § 112 odst. 1 OSŘ v zájmu hospodárnosti řízení může soud spojit ke
společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí
nebo se týkají týchž účastníků.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není povinen spojit ke společnému
řízení věci v tomto ustanovení uvedené, a není tudíž vadou řízení, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže soud nevyhověl
návrhu žalobce na spojení u něj vedených věcí ke společnému řízení.
Rozhodnutí o spojení věcí nemůže mít žádný vliv na existenci překážky
litispendence (překážka zahájeného řízení), která brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu řízení, které bylo zahájeno později (§ 83 OSŘ). Tato překážka
je či není dána bez ohledu na to, zda se řízení o samostatně uplatněných
nárocích spojí či nikoli. V daném případě překážka litispendence nebyla a není,
neboť zatímco v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 15 C 171/2000
šlo o neplatnost smlouvy o půjčce, v tomto řízení jde o určení vlastnictví k
nemovitostem, kdy jako předběžná je řešena otázka platnosti kupní smlouvy z 19.
2. 1999.
Neobstojí ani námitky týkající se výslechu jednatelů žalovaného 1). Nařídí-li
soud v řízení, jehož účastníkem je právnická osoba, jako důkaz výslech jejího
pracovníka, jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato osoba vyslechnuta
jako účastník řízení ve smyslu § 131 OSŘ a nikoli jako svědek (§ 126
OSŘ). K tomu srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 100, svazek 2.
Dovolací soud nezjistil ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ proto není
dán.
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, byl rozsudek
odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 OSŘ zrušen. Jelikož důvod zrušení se
vztahuje také na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2002
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu