22 Cdo 5124/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rašínovo nábřeží
390/42, proti žalované Ing. K. V., zastoupené Mgr. Jiřím Adamcem, advokátem se
sídlem ve Veselí nad Moravou, Za Poštou 112, o zrušení a vypořádání
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 67/2015,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2016, č.
j. 38 Co 8/2016-71, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2016, č. j. 38 Co 8/2016-71, se
ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Hodoníně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2015,
č. j. 13 C 67/2015-39, zrušil spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem
nacházejícím se v katastrálním území R. a obci R., a to k pozemkům parc. č.
298/1, parc. č. 298/2 a parc. č. st. 206/1, jehož součástí je stavba č. p. 156
(výrok I.). Nemovité věci uvedené ve výroku I. přikázal do výlučného
vlastnictví žalované a uložil jí povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu
částku 128 000 Kč (výrok II.). Výrokem pod bodem III. rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze
dne 5. 5. 2016, č. j. 38 Co 8/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výrocích I. a II. a změnil jej ve výroku III. o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení částku 1 769 Kč. Dále žalované uložil povinnost zaplatit
žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 292 Kč.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalobce – Česká republika se
stala vlastnicí id. 1/5 předmětných nemovitostí na základě trestního rozsudku
Státního soudu v Praze ze dne 2. 2. 1951, sp. zn. Ts I/IV 6/51, kterým byl mimo
jiné konfiskován veškerý majetek původního vlastníka J. H.. V roce 1990 byl J.
H. rehabilitován a rozsudek včetně trestu konfiskace majetku byl zrušen.
Žalovaná je vlastnicí id. 4/5 uvedených nemovitostí, přičemž podíl id. 3/5
zdědila po babičce H. K. (rozené H.) a id. 1/5 získala koupí. Soudy uzavřely,
že po zrušení trestního rozsudku nedošlo k obnovení vlastnického práva k id.
1/5 nemovitostí původně patřících J. H.. Žalovaná neprokázala, že oprávněné
osoby řádně uplatnily restituční nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991
Sb. a jim byl předmětný podíl na nemovitostech vydán.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze vyhovět
požadavku žalované, aby jí byly nemovitosti přikázány do vlastnictví bez
stanovení přiměřené náhrady, neboť takový postup vylučuje již dikce ustanovení
§ 1147 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („o. z.“). V občanskoprávním řízení
má stát postavení stejné jako kterýkoliv jiný účastník soukromoprávního vztahu;
vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu (čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Proto nelze konstituovat zvláštní
druhy vlastnictví a poskytovat jim ochranu v rozdílné míře. Žalobci tak náleží
právo na vyplacení náhrady za spoluvlastnický podíl. Přes neblahé okolnosti
daného případu nelze požadavku žalované vyhovět a žalobci upřít právo na
přiměřenou náhradu pro rozpor s dobrými mravy. Po obnovení demokratického
režimu stát ve snaze zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd
přijal restituční zákony, kterými dal oprávněným možnost uplatnit restituční
nároky ve stanovených lhůtách. Pokud tuto možnost právní předchůdci žalované
nevyužili, nelze již křivdu napravit. Žalobu státu proti žalované na vydání
bezdůvodného obohacení z titulu užívání spoluvlastnického podílu státu
žalovanou sice Ústavní soud považoval za nárok uplatněný v rozporu s dobrými
mravy, ale nyní jde o jinou věc; nelze dovodit, že by žalobce zneužil práv
spoluvlastníka, a ztratil tak nárok na právní ochranu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání
opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu
závisí na vyřešení otázky, zda právo podílového spoluvlastníka, jenž přenechá
svůj podíl druhému spoluvlastníkovi, na zaplacení přiměřené náhrady má stejný
právní základ jako jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu užívání
celé věci druhým spoluvlastníkem. Na to navazují otázky, zda je v souladu s
požadavkem právní jistoty, jestliže soudy ve věci se stejným právním základem
učiní odlišné právní závěry. Další otázku, na které závisí napadené rozhodnutí,
žalovaná spatřuje v tom, zda lze požadavek žalobce na vyplacení náhrady za
spoluvlastnický podíl v dané věci považovat za neodporující dobrým mravům za
situace, kdy okolnosti nabytí spoluvlastnického podílu jsou zjevně nemravné ve
smyslu § 6 odst. 2 nového občanského zákoníku, tedy zda obdržení náhrady lze
kvalifikovat jako těžení z protiprávního stavu, který žalobce vyvolal. Žalovaná
odkazuje na závěry Ústavního soudu v nálezu z 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS
1464/13, kterým Ústavní soud rozhodl o její ústavní stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Brně v související věci, se kterým je napadené rozhodnutí v
rozporu.
Žalovaná poukazuje na okolnosti nabytí podílu na nemovitostech žalující
stranou. Původní vlastník podílu J. H. byl zbaven svobody a veškerého majetku z
důvodů dnes nepochopitelných a neospravedlnitelných a ve vězení zemřel, aniž by
jeho nejbližší příbuzní dostali informace o okolnostech jeho úmrtí. Jeho
spoluvlastnický podíl tak připadl státu, který se v roce 2009 začal domáhat po
žalované svých práv spoluvlastníka, přičemž předtím nejevil o nemovitosti žádný
zájem, nerušil žalovanou ani její právní předchůdce v užívání celé nemovitosti,
nijak se nepodílel ne jejich údržbě ani na odstraňování škod způsobených
požárem domu v roce 2000. Tyto okolnosti zohlednil Ústavní soud ve výše
uvedeném rozhodnutí a zabránil tak žalobci těžit ze svého postavení
spoluvlastníka. Žalovaná má za to, že závěry Ústavního soudu ohledně nároku na
vydání bezdůvodného obohacení lze vztáhnout i na tuto věc, neboť se v obou
případech jedná o výkon práv spoluvlastníka. Považuje požadavek žalobce, aby mu
po zrušení spoluvlastnictví byla vyplacena náhrada za spoluvlastnický podíl, za
stejně nemravný jako požadavek na vydání bezdůvodného obohacení, se kterým
neuspěl. Žalobce by tak těžil v rozporu s § 6 odst. 2 o. z. ze svého
nepoctivého protiprávního činu. Podle § 8 o. z. nepožívá zjevné zneužití práva
právní ochrany. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud věc posuzoval z hlediska dobrých
mravů, není částečně v souladu s judikaturou dovolacího, resp. i Ústavního
soudu.
Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí
vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 3 odst.
2 o. z.). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo
nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má
kontrolu (§ 6 odst. 2 o. z.).
Od 1. 1. 2014 zákon výslovně uznává zásadu dobrých mravů jako obecný princip,
ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, ke kterému je třeba
přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání konstitutivního
rozhodnutí. Nelze tedy vyloučit, aby výjimečně byly podle skutkových okolností
vypořádací podíly účastníků s ohledem na dobré mravy modifikovány (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3619/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014).
Posouzení toho, zda v určité věci jde o rozpor výkonu práva s dobrými mravy, je
věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, neboť toto posouzení je odvislé od
specifických skutkových zjištění. Dovolací soud by mohl takovou úvahu
zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2808/2005). V dané věci o
takový případ jde.
Ve věci stejných účastníků, týkající se žaloby státu na vydání bezdůvodného
obohacení za užívání podílu státu (1/5) žalovanou, Ústavní soud nálezem ze dne
22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými
bylo žalobě vyhověno, a mimo jiné uvedl: „Ústavní soud nezpochybňuje
skutečnost, že Česká republika je vlastnicí ideální 1/5 předmětných
nemovitostí… Je třeba náležitě zhodnotit tu specifickou okolnost, že
stěžovatelka, jako vnučka jedné z původních spoluvlastnic předmětných
nemovitostí, věděla, že ani v období bezprostředně po odsouzení J. H., kdy byla
ideální část předmětných nemovitostí konfiskována ve prospěch Československé
republiky, nebyli ostatní spoluvlastníci předmětných nemovitostí v jejich
úplném užívání ze strany státu jakkoli omezováni, nikdy s nimi nebylo jednáno o
jakékoli finanční náhradě za užívání předmětných nemovitostí v celém rozsahu.
Současně, a nad rámec námitek stěžovatelky, je možné připomenout, že ani stát,
jako spoluvlastník předmětných nemovitostí, nejevil a ani v současné době
neprojevuje žádný zájem o náklady ostatních spoluvlastníků spojené s údržbou,
správou, případně i investicemi s tím spojenými… Se zřetelem na způsob nabytí
majetku státem a na všechny okolnosti a podstatu sporu nelze přehlédnout základ
sporu, jehož kořeny spočívají v odsouzeníhodných praktikách minulého
nedemokratického režimu. Právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné
sféry, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním“.
K tomu dovolací soud dodává:
Názor odvolacího soudu, že přikázání nemovitostí do vlastnictví spoluvlastníka
bez stanovení přiměřené náhrady vylučuje dikce ustanovení § 1147 o. z.
neobstojí. Citovaná judikatura dovolacího soudu výjimečně připouští modifikaci
náhrady, pokud by byla v rozporu s dobrými mravy. K tomu lze jen doplnit, že
náhradu lze pro rozpor s dobrými mravy nejen snížit, ale také nepřiznat.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že trval na tom, že restituční nárok žalované
(resp. jejích právních předchůdkyň) bylo třeba řádně uplatnit, a pokud se tak
nestalo, nelze spoluvlastnická práva státu nijak zpochybnit; odkaz dovolatelky
na § 6 odst. 2 o. z. tu neobstojí. Výklad tohoto ustanovení, kterého se
dovolává žalovaná, by v podstatě učinil zbytečnými zákonné lhůty k uplatnění
restitučních nároků (bylo by možno uplatnit i ty restituční vlastnické nároky
proti státu, které byly prekludovány). Nicméně další zvláštní, individuální
okolnosti dané věci vedou spolu se zvážením toho, jak stát podíl nabyl, k
závěru, že uplatnění práva státu na zaplacení náhrady za spoluvlastnický podíl
je v této věci v rozporu s dobrými mravy.
Právní předchůdce a současně příbuzný žalované byl nelegitimním způsobem
perzekuován a zemřel ve vězení; stát majetek – podíl v rozsahu 1/5 - nabyl
nelegitimním způsobem na základě později zrušeného rozsudku v trestní věci.
Přesto se stát držby podílu nechopil, nevykonával spoluvlastnické právo, tudíž
se ani nepodílel na správě a údržbě domu – neměl tedy v této souvislosti žádné
výdaje a neposkytnutím náhrady mu nevznikne žádná újma. Lze konstatovat, že ve
skutečnosti nebyl trestní rozsudek v části týkající se spoluvlastnického podílu
nikdy fakticky vykonán; bylo by v rozporu s dobrými mravy, resp. i „s obyčejným
lidským cítěním“ (§ 2 odst. 3 o. z.), kdyby měl za této výjimečné skutkové
situace být – v podstatě - realizován vůči rodině poškozeného až nyní tím, že
žalovaná bude nucena státu vyplatit vypořádací podíl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu