U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. H., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v
Liberci II, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným: 1) R. H., zastoupené Mgr.
Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88, a 2) O. B., o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Trutnově pod sp. zn. 7 C 116/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 16. ledna 2014, č. j. 26 Co 494/2012-220, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. května 2012,
č. j. 7 C 116/2009-109, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k bytové
jednotce č. 588/18 v budově stojící na stavebních parcelách č. 3570, 3571 a
3572 v k. ú. T., dále k podílu na společných částech výše uvedené budovy ve
výši ideálních 199/10000 a na pozemcích stavebních parcelách č. 3570, 3571 a
3572 v k. ú. T. (výrok I), přikázal bytovou jednotku a podíl na společných
částech budovy a pozemků do výlučného vlastnictví žalované 1) – výrok II.,
rozhodl, že účastníci vzájemně nemají právo na vyplacení vypořádacího podílu
(výrok III), a dále o nákladech řízení (výroky IV. a V.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 26 Co 494/2012-139, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výrocích I. a II, ve výroku III. změnil tak, že žalovaná 1)
je povinna zaplatit žalobci vypořádací podíl 378.000,- Kč do šesti měsíců od
právní moci rozsudku a žalovaná 2) nemá vůči žalované 1) právo na zaplacení
vypořádacího podílu. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalované 1) Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. září 2013, č. j. 22
Cdo 2127/2013-205, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodl znovu rozsudkem ze dne
16. ledna 2014, č. j. 26 Co 194/2012-220, tak, že rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích ve výrocích I., II. a III. potvrdil, změnil ve výrocích IV a V. o
nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá
o § 237 o. s. ř.; tvrdí, že odvolací soud se odchýlil při posuzování otázky
hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek ze dne
3. května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006) a která je současně rozhodována
dovolacím soudem rozdílně (viz rozsudek ze den 5. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo
2127/2013). Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud jednak nemá za to, že by obě věci zmíněné dovolatelem byly
totožné, jednak upozorňuje na posun v právní úpravě. V rozsudku ze dne 3.
května 2007, sp. zn. 22 Cdo 1640/2006, Nejvyšší soud se v obdobné (nikoli v
totožné) věci přiklonil k závěru, že náhradu za zrušení spoluvlastnictví je
třeba poskytnout, a uvedl: „Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví má konstitutivní povahu. Na jeho základě se mění dosavadní
právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti. Na vydání
konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. Aplikace
tohoto ustanovení je možná jen na výkon jednotlivých práv a povinností
účastníků vyplývajících z občanskoprávních vztahů. K tomu srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, publikovaný v Souboru
rozhodnutí pod C 1415. Lze též odkázat na v této věci použitelné rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, publikované v
časopise Soudní rozhledy č. 4/2007. Dovolací soud na okraj poukazuje na to, že
žalovaná se na omylu o tom, kdy dohoda o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví, pokud jde o nemovitosti, nabývá účinnosti, nijak nepodílela,
a že žalobce nepostupoval v souladu se zásadou, že práva přejí bdělým“.
V nyní projednávané věci žádná ze stran nepředložila smlouvu ke vkladu do
katastru nemovitostí; proto nelze tvrdit, že by se žalobce na stavu věci nijak
nepodílel. Nelze ani přehlédnout, že odvolací soud rozhodoval za jiného
právního stavu, než jaký tu byl před 1. 1. 2014 – nicméně nová úprava, jak je
uvedeno dále, odstranila pochybnosti o aplikaci ustanovení o dobrých mravech i
pro dobu před 1. 1. 2014. Zatímco výše uvedená rozhodnutí vycházela z toho, že
– podle striktního výkladu § 3 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - na
vydání konstitutivního rozhodnutí soudu nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.
1964, po 1. 1. 2014 je třeba i na vztahy vzniklé před nabytím účinnosti nového
občanského zákoníku (§ 3030 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. – dále jen „o.
z.“) aplikovat i § 2 odst. 3 o. z., který zakotvuje zásadu dobrých mravů jako
obecný princip, ovládající výklad i aplikaci občanskoprávních norem, tedy
jdoucí nad rámec § 3 odst. 1 obč. zák. 1964; zákonodárce tu výslovně vyřešil
otázku, zda i před 1. 1. 2014 byly dobré mravy obecným principem, ke kterému je
třeba přihlížet při „použití právního předpisu“, tedy i při vydání
konstitutivního rozhodnutí, či zda je bylo možno aplikovat jen v rámci § 3
odst. 1, resp. § 39 obč. zák. 1964.
Dále je třeba vyjít ze zásady, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny
(§ 3 odst. 2 písm. d/ o. z.), a že každý má povinnost jednat v právním styku
poctivě a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad
kterým má kontrolu (§ 6 o. z.). Je nepochybné, že i žalobce měl kontrolu nad
stavem vyvolaným tím, že smlouva nebyla předložena katastrálnímu úřadu a že v
případě, že ostatní části smlouvy byly splněny v jeho prospěch, je poctivé, aby
byla respektována vůle směřující k celkovému vyrovnání majetkových poměrů
účastníků i ohledně předmětné bytové jednotky.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
neboť odvolací soud se neodchýlil od v této věci již vysloveného právního
názoru Nejvyššího soudu, dovolací soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu