22 Cdo 2127/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P.
H., bytem v T., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v
Liberci II, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným: 1) R. H., bytem v T.,
zastoupené Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88, a
2) O. B., bytem v T., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 116/2009, o dovolání
žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.
listopadu 2012, č. j. 26 Co 494/2012-139, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 26
Co 494/2012-139, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 26 Co 494/2012-139, potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Trutnově (soud prvního stupně) ze dne 4. května 2012, č. j. 7
C 116/2009-109, ve výroku I., ve kterém soud prvního stupně zrušil podílové
spoluvlastnictví k bytové jednotce v budově, stojící na stavebních parcelách č.
3570, 3571 a 3572 v k. ú. T., dále k podílu na společných částech výše uvedené
budovy ve výši ideálních 199/10000 a na pozemcích stavebních parcelách č. 3570,
3571 a 3572 v k. ú. T. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II., ve kterém soud přikázal bytovou jednotku a podíl na
společných částech budovy a pozemků do výlučného vlastnictví žalované 1).
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., ve kterém
soud prvního stupně rozhodl, že účastníci vzájemně nemají právo na vyplacení
vypořádacího podílu tak, že uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci
vypořádací podíl ve výši 387.000,- Kč do šesti měsíců od právní moci tohoto
rozsudku a že žalovaná 2) nemá vůči žalované 1) právo na zaplacení vypořádacího
podílu. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zabýval odvoláním žalobce, který napadl výrok rozsudku soudu
prvního stupně pod bodem III., jímž mu bylo odepřeno vyplacení vypořádacího
podílu po zrušení jeho spoluvlastnictví k bytové jednotce. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že manželství žalobce a
žalované 1) bylo rozvedeno podle § 24a zákona o rodině ke dni 21. 4. 2005. K
tomuto řízení předložili dohodu o vypořádání společného jmění manželů z 10. 1. 2005, na základě které společný podíl k uvedené bytové jednotce nabyla
žalovaná 1); podíl 1/10 tehdy náležel spoluvlastníkovi B. S. [dědovi žalované
2)] a po jeho smrti jej zdědila žalovaná 2) [matka žalované 1)]. Dohodou si
manželé vypořádali i movité věci náležející do společného jmění manželů, z
nichž mimo jiné žalobce nabyl do svého výlučného vlastnictví osobní automobil. Bytová jednotka včetně spoluvlastnického podílu na domě a pozemcích byla
zaplacena výlučně z finančních prostředků, poskytnutých žalované 2) její
matkou. Tato skutečnost podle soudu prvního stupně se promítla v dohodě o
vypořádání SJM tak, že žalovaná 1) neměla žalobci nic vyplácet na vypořádací
podíl z bytové jednotky. Dohodu její účastníci do tří let od zániku manželství
nepředložili ke vkladu do katastru nemovitostí, proto nenastaly věcně právní
účinky dohody a bytová jednotka se stala podílovým spoluvlastnictvím žalobce,
žalované 1) a žalované 2). Soud prvního stupně přikázal uvedenou bytovou
jednotku do výlučného vlastnictví žalované 1) a vypořádací podíl nestanovil s
odůvodněním, že žalovaná 2) jej nepožadovala a vyplacení vypořádacího podílu
žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť bytová jednotka byla pořízena
výlučně z finančních prostředků žalované 2). To také bylo zohledněno v dohodě o
vypořádání společného jmění manželů, která sice nenabyla účinnosti vzhledem k
tomu, že ve tříleté lhůtě nebyla předložena ke vkladu do katastru nemovitostí,
nicméně stanovením vypořádacího podílu za této situace by došlo k popření
zásady, že smlouvy se mají dodržovat. Žalobce by podle této smlouvy finanční
plnění dostat neměl, neboť se na pořízení bytové jednotky nepodílel. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vypořádací podíl
stanovil s tím, že na konstitutivní rozhodnutí, jímž je rozhodnutí o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, nelze použít § 3 odst. 1 občanského
zákoníku (dále „obč. zák.“). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně zrušení
podílového spoluvlastnictví a přikázání bytové jednotky včetně
spoluvlastnických podílů k budově a pozemkům žalované 1), dospěl však k
odlišnému právnímu závěru ohledně vypořádacího podílu ze zrušeného
spoluvlastnictví. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, který vypořádací
podíl nestanovil. Poukázal na to, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví má konstitutivní povahu; na jeho základě se mění
dosavadní právní vztahy mezi účastníky a vznikají jim nová práva a povinnosti,
a na takové rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“).
Z těchto důvodů nepovažoval rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
III. za správný a uzavřel, že žalobce má vůči žalované 1) právo na vypořádací
podíl, který stanovil podle znaleckého posudku. V tomto výroku a ve výrocích o
náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná 1) namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, které spatřuje v tom, že odvolací soud dospěl k závěru,
že ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které je
konstitutivním rozhodnutím, nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák. V této
souvislosti pominul většinu skutečností zjištěných soudem prvního stupně, jimiž
bylo prokázáno, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. Domnívá
se, že použití tohoto ustanovení není ve spoluvlastnických vztazích vyloučeno. Rozhodnutí soudu prvního stupně má charakter konstitutivního rozhodnutí pouze
ve výrocích I. a II. Výrok soudu prvního stupně pod bodem III. a u odvolacího
soudu výrok pod bodem II. je výkonem upravujícím práva a povinnosti (vyplatit
vypořádací podíl) vyplývající již z nově vzniklého právního vztahu. Proto nelze
považovat za správný závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně aplikoval §
3 odst. 1 obč. zák. nesprávně. Žalovaná 1) poukazuje na to, že smlouva
upravující vzájemná práva a povinnosti účastníků po rozvodu jejich manželství z
20. 1. 2005, ve které žalobce souhlasí s přikázáním bytové jednotky do jejího
vlastnictví bez nároku na vyplacení vypořádacího podílu, je ve vztahu mezi nimi
závazným právním úkonem a vyhovění jeho požadavku by bylo popřením zásady pacta
sunt servanta. To zvláště s přihlédnutím k tomu, že k uzavření dohody takového
znění mezi nimi došlo po zohlednění skutečnosti, že žalobce se o získání
předmětné bytové jednotky nijak nezasloužil. Tato dohoda je platným právním
úkonem, podle kterého bylo prokazatelně plněno (žalobce obdržel osobní
automobil a další movité věci). Uživatelem předmětného bytu byl původně dědeček
žalované 2), který po nabídnutí bytové jednotky ke koupi neměl dost finančních
prostředků, aby ji sám koupil. Proto po vzájemné dohodě všech účastníků koupili
podíl 9/10 žalobce a žalovaná 1) a dědeček si ponechal podíl 1/10. Kupní cenu
zaplatila v plné výši žalovaná 2). Žalobce opustil rodinu v době, kdy žalovaná
1) s ním čekala druhé dítě, a požádal o rozvod. Uzavřeli dohodu o vypořádání
společného jmění manželů a práv a povinností společného bydlení pro dobu po
rozvodu manželství, a projevili tak svou svobodnou vážně míněnou vůli k úpravě
majetkových poměrů po rozvodu manželství. Nelze v tomto konkrétním případě
souhlasit s názorem odvolacího soudu, že přikázání věci jednomu ze
spoluvlastníků bez povinnosti k vyplacení přiměřené náhrady bylo v rozporu s
čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s § 142 odst. 1 obč. zák. Žalovaná nedisponuje finančními prostředky k vyplacení spoluvlastnického podílu
žalobci. Žalobce se po rozvodu manželstvízadlužil a v důsledku toho je na
nemovitosti vedeno několik exekucí. To ho také vedlo k podání žaloby. Žalovaná
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího
soudu není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud ve svém rozsudku
vycházel z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odvolací soud věc správně
vyhodnotil a správně posoudil. Žalobce se ztotožňuje se závěrem odvolacího
soudu, že rozhodnutí má konstitutivní charakter, a tedy nelze aplikovat § 3
odst. 1 obč. zák. Pokud dovolatelka tvrdí, že výrok týkající se vypořádání
spoluvlastnického podílu není výrokem konstitutivním, je její tvrzení nelogické
a v rozporu s ochranou vlastnického práva. Dohoda o vypořádání společného jmění
manželů uzavřená podle § 24a zákona o rodině nenabyla v části týkající se
nemovitostí účinnosti, proto je třeba na ni v této části nahlížet jako kdyby
neexistovala a účastníci jí nemohou být vázáni. Tedy nemůže dojít k porušení
zásady pacta sunt servanda. Nelze argumentovat tím, že se na pořízení
nemovitostí finančně nepodílel, když totéž platí o dovolatelce. Tvrzení ohledně
exekucí váznoucích na nemovitostech je tvrzením novým, a pokud se nejedná o
dluhy náležející do společného jmění manželů, nemohou zatěžovat výlučný majetek
žalované, zde je na místě jiný druh obrany k nápravě vadného právního vztahu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s dovoláním žalované
1), která je její dcerou. Žalobce se ničím nepodílel na pořízení bytu, který
dříve užívali rodiče žalované. Dcera by se nikdy nedomáhala majetku, který jí
nepatří. Žalovaná 2) poukazuje na skutečnost, že bez její finanční podpory a
podpory jejího manžela by dcera neměla prostředky na zaplacení advokáta. K tomu
účelu museli prodat svoji garáž. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 - srov. čl. II bod 7.
zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod
upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh
některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému
využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za
přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu,
aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí
soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o stanovení přiměřené
náhrady je rozhodnutím konstitutivním; zřizují se jím práva a povinnosti, které
účastníci dosud neměli a které vznikají až právní mocí rozhodnutí.
Byl-li návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle smlouvy
o vypořádání společného jmění manželů podán po uplynutí tří let od jeho zániku,
aniž bylo vedeno řízení u soudu o jeho vypořádání, platí, že nemovitosti jsou v
podílovém spoluvlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2006,
sp. zn. 30 Cdo 2193/2005). Pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví
platí jiná pravidla, než pro vypořádání zaniklého společné jmění manželů.
V občanském právu se uplatňuje zásada „pacta sunt servanda“ (smlouvy se musí
dodržovat), která bývá považována za nejvyšší zásadu právní, resp. za nejvyšší
přirozenoprávní normu, od které je odvozeno veškeré právo (blíže např. Knapp,
V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 84, nález Ústavního
soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09). Tato zásada se týká
smluv, které již nabyly účinnosti, ovšem uplatní se i tam, kde věcněprávní
účinky smlouvy doposud nenastaly, protože strany doposud nepodaly návrh na
vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze
dne 7. října 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96).
Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně
komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat
vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Dovolací soud v dřívějších rozhodnutích vyslovil, že nelze s odkazem na
dobré mravy měnit výši vypořádacích podílů spoluvlastníků, vyplývající z podílu
na společné věci (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2007, sp.
zn. 22 Cdo 1640/2006, ze dne 25. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 2375/2008, ze dne
28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004). To však neznamená, že při určení
výše „přiměřené náhrady“ (§ 142 odst. 1 obč. zák.) musí soud vyjít z výše
podílu na společné věci i v případě, že strany se dříve v rámci komplexního
vypořádání jejich manželských majetkových vztahů dohodly na jiném vymezení
náhrady (příp. na tom, že náhrada nebude poskytnuta), pokud je k této dohodě
vedly rozumné a spravedlivé důvody a na jejím základě bylo i částečně plněno,
přičemž účinnou se nestala jen proto, že opomenutím nebyla předložena
katastrálnímu úřadu k provedení vkladového řízení.
V dané věci účastníci uzavřeli dohodu podle § 24a zákona o rodině, podle které
měli nabýt do výlučného vlastnictví věci tam uvedené. Soud prvního stupně
konstatoval, že v ostatních částech, týkajících se movitých věcí a užívání
bytu, smlouva dodržena byla; žalobce tak nabyl do držby věci tam uvedené a v
důsledku toho na základě zákonné domněnky vypořádání SJM (§ 150 odst. 4 obč.
zák.) je později nabyl do vlastnictví. Pokud by účastníci nepostupovali ve
shodě s obsahem smlouvy, pak by se vlastníkem těchto věcí nestal. V souladu se
zásadou „pacta sunt servanda“ pak bylo namístě při určení výše „přiměřené
náhrady“ přihlížet k projevené vůli účastníků, byť smlouva se v důsledku
opomenutí nestala účinnou. Pokud odvolací soud při stanovení náhrady postupoval
jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu