22 Cdo 515/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
Ing. M. B., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. B., zastoupenému
advokátem, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 7 C 202/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2003, č. j. 14 Co 433/2003-130, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. září 2003, č. j. 14 Co 433/2003-130,
a rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. června 2003, č. j. 7 C
202/2001-111, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Klatovech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. června 2003, č. j. 7 C 202/2001-111, pod bodem I. výroku vyslovil, že „na
pozemkové parcele č. parc. 1468/1 v k. ú. H. vázne věcné břemeno zajišťující
žalobkyni a všem případným jejím právním nástupcům ve vlastnictví pozemkových
parcel č. parc. 1466/1, 1468/2 a stavební parcely č. 747 v H., přístup a
příjezd k těmto jejím nemovitostem z veřejné komunikace č. parc. 2694/2 v H. a
zpět po pruhu pozemku ve tvaru nepravidelného mnohoúhelníku situovaném při
východní hranici zatížené pozemkové parcely a opatřeném vraty na hranici tohoto
pruhu s veřejnou komunikací č. parc. 2694/2 a dalšími vraty při ústí tohoto
pruhu do pozemkové parcely č. parc. 1468/2, přičemž graficky je tento pruh
pozemku vyznačen v geometrickém plánu geodeta Ing. V. K. č. 764-62/2002
vyšrafovanou plochou ve tvaru nepravidelného mnohoúhelníku s vrcholy označenými
424-1, 424-2, 424-12, 424-21, 424-19, 424-18, 424-17, 424-29 a 424-13“, s tím,
že tento geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku. Pod bodem II. výroku
uložil žalovanému, aby se zdržel „veškerého jednání, kterým by žalobkyni v
realizaci práv odpovídajících uvedenému věcnému břemeni bránil“. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z tohoto zjištění: Žalobkyně je vlastnicí
stavební parc. č. 747, zahrady parc. č. 1466/1 a zahrady parc. č. 1468/2 v kat.
území H. Tyto nemovitosti nabyla dědictvím po své tetě M. S. zemřelé 24. 1.
1997, na základě usnesení Okresního soudu v Klatovech z 22. 12. 1997, sp. zn. D
172/97. Kupní smlouvou ze 4. 7. 2001 nabyl žalovaný do svého vlastnictví od
společnosti K., spol. s r. o., H. T., mj. pozemek parc. č. 1468/1 v kat. území
H. Právní předchůdkyně žalobkyně M. S. kupní smlouvou z 8. 11. 1966 převedla
část pozemku parc. č. 1468/1 na Z. s. p., národní podnik, v K. Touto smlouvou
bylo ujednáno, že prodávající je oprávněna užívat pruh v šíři tří metrů na
pozemku parc. č. 1468/1 jako cestu od státní silnice parc. č. 2694/2 směrem
severním na zahradu parc. č. 1468/2 k průchodu a průjezdu za účelem
hospodářského využití zahrady parc. č. 1468/2 v každé době a bez náhrady s tím,
že cestu mohou spoluužívat osoby, které podle vůle prodávající přicházejí nebo
přijíždějí na zahradu parc. č. 1468/2 a odtud se vrací. Ve smlouvě je
konstatováno, že tato cesta je jedinou spojovací komunikací mezi zahradou parc.
č. 1468/2 a sítí veřejných komunikací. Nabyvatel se zavázal, že na své náklady
zřídí v plotě na severní straně pozemku parc. č 1468/1 přístupová vrata v šíři
nejméně 3 metrů a že každého svého právního nástupce zaváže k plnění práva na
užívání cesty. V souvislosti se zamýšlenou stavbou Zemědělskými stavbami P.,
závod 02 v K., v místech stávající přístupové cesty došlo 15. 7. 1986 k
ujednání, které následně bylo realizováno, kdy při východní hranici parc. č.
1468/1 byla jen pro právní předchůdkyni žalobkyně zřízena cesta jiná, která
byla oddělena plotem a ve směru od veřejné komunikace byla osazena novými
vraty. Při vyústění cesty na pozemek právní předchůdkyně žalobkyně byla cesta
rozšířena na 6 metrů a osazena vraty. Pro potřeby právní předchůdkyně byla
cesta udržována vlastníkem pozemku. Zmínka o této přístupové cestě k pozemku
právní předchůdkyně žalobkyně se nachází i v protokole o kolaudačním řízení
stavby ze 16. 12. 1994 v tom smyslu, že bude udržována ve schůdném stavu a u
vjezdu bude dokončena odtoková šachta. Právními předchůdci žalovaného nebylo
nikdy bráněno právní předchůdkyni žalobkyně ani žalobkyni v užívání vymezených
cest, teprve žalovaný je odmítl respektovat a přístupová vrata uzamkl, čímž
žalobkyni znemožnil přístup na její pozemky. Soud prvního stupně na podkladě
těchto zjištění dospěl k závěru, že v roce 1996, tedy ještě za života právní
předchůdkyně žalobkyně, došlo k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu,
neboť právní předchůdkyně od roku 1986 nerušeně užívala přístupovou cestu ke
svému pozemku v dobré víře, že jí toto právo patří. Její dobrá víra se opírala
o ujednání z 15. 7. 1986, byť šlo o titul domnělý. S ohledem na to, že žalovaný
brání žalobkyni ve výkonu tohoto věcného břemene, byla žalobkyni poskytnuta
ochrana.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 2. září 2003, č. j. 14 Co 433/2003-130, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním
posouzením věci. Dodal, že „tím, že právní předchůdci žalovaného bez dalšího
respektovali požadavky vznesené dne 15. 7. 1986, a to i ve prospěch právních
nástupců původní vlastnice, došlo konkludentně k uzavření dohody o zřízení
věcného břemene. I když tato dohoda je z hlediska formálního dohodou neplatnou
… , je třeba ji považovat za domnělý právní důvod vzniku práva věcného břemene
spočívajícího v právním průchodu a průjezdu přes cizí pozemek, přičemž právní
předchůdkyně žalobkyně i žalobkyně sama byly v dobré víře s přihlédnutím ke
všem okolnostem, že jim titul svědčí“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci, které spatřuje v tom, že soudy obou stupňů
dobrou víru právní předchůdkyně žalobkyně i samotné žalobkyně a její počátek
opřely o „záznam z jednání MěNV H. o výběru staveniště ze dne 15. 7. 1986“.
Namítá, že označený záznam má charakter protokolu správního orgánu, nehovoří se
v něm o založení a vzniku nějakých práv a povinností účastníků, ale rámcově
stanoví podmínky pro vydání stavebního povolení. Nejde o listinu, na které by
bylo možno založit dobrou víru. Žalobkyně si je a i dříve byla vědoma
formálních nedostatků právních skutečností a podkladů, na základě nichž domnělé
věcné břemeno vykonávala. Rozhodnutí soudů obou stupňů poškozuje žalovaného,
který neměl šanci dopátrat se existence nějakého věcného práva, pokud žalobkyně
nebyla schopna své záležitosti uvést do pořádku; jsou také v rozporu s § 3
odst. 1 ObčZ. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Poukázala na to, že práva její
právní předchůdkyně byla původně zajištěna „osobním“ závazkem nového uživatele
pozemku. Poté, co v zájmu nového uživatele pozemku musela být cesta přesunuta
do jiných míst téhož pozemku, došlo ke konkrétnímu ujednání o přesném rozsahu
práv a povinností té které ze stran, jimiž se strany řídily. Protože v době
nového ujednání občanský zákoník již znal možnost zřízení věcných břemen,
právní předchůdkyně žalobkyně se právem domnívala, že jí vzniklo oprávnění
korespondující s věcným břemenem. Žalovaný nemohl být v dobré víře, že kupuje
pozemky ničím nezatížené, neboť cesta je nepřehlednutelná, z obou stran
ohraničená plotem a směrem k silnici opatřena vraty. Žádná jiná cesta k jejím
pozemkům neexistuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení věcného břemene,
spočívajícího v právu průchodu a průjezdu přes cizí pozemek, zejména otázku
dobré víry, kdy jde o nedostatek písemné smlouvy a její registrace (bývalým
státním notářstvím), řeší v rozporu s hmotným právem a judikaturou dovolacího
soudu.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Podle § 151o odst. 1 věta druhá ObčZ právo odpovídající věcnému břemeni
lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně.
Podle § 134 odst. 1, 2 a 3 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem
věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po
dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem,
které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob
(§ 125). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v
oprávněné držbě právní předchůdce.
Oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 ObčZ je držitel, který je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří.
Podle § 868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní
vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i
nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních
předpisů.
Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu zaveden
posledně uvedenou novelou.
Občanský zákoník ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a
současně ve znění před pozdější novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.
upravoval vznik věcných břemen v § 135c odst. 1, podle kterého věcná břemena
vznikají ze zákona, rozhodnutím oprávněného orgánu, písemnou smlouvou a na
základě závěti; právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva
(§ 135a). K účinnosti smlouvy, z níž se nabývají práva odpovídající věcným
břemenům, je třeba její registrace státním notářstvím.
Podle § 135a odst. 1, 4 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví,
se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po
dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno
jinak, nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2). Do
doby podle odstavce 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní
předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo
odpovídající věcnému břemenu.
Podle § 132a odst. 1, 2 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 509/1991 Sb. kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak –
obdobná práva na ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo
vykonává právo odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že má k věci právo.
Z ustanovení § 130 odst. 1 ObčZ i § 132a odst. 1 ObčZ ve znění po
novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vyplývá, že jako podmínka vydržení
nepostačuje subjektivní přesvědčení držitele o tom, že věc nebo právo mu
náleží, ale je třeba, aby držitel byl v dobré víře „se zřetelem ke všem
okolnostem“. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, nemůže vycházet jen ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) držitele. Otázku existence dobré víry je třeba
vždy hodnotit objektivně, tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti,
kterou lze na něm požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné
pochybnosti o tom, že mu právo odpovídající věcnému břemeni náleží. Dobrá víra
držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo
vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek
vznik práva. To neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. K tomu
srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, z
27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, a z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2190/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 551, C 1067 a C 1304.
Odvolací soud existenci dobré víry právní předchůdkyně žalobkyně
vztáhl k domnělému právnímu důvodu vzniku práva věcného břemene spočívajícího v
právu průchodu a průjezdu přes pozemek nyní ve vlastnictví žalovaného, který
spatřoval v konkludentně uzavřené dohodě o zřízení věcného břemene mezi právní
předchůdkyní žalobkyně a právním předchůdcem žalovaného. S tímto právním
závěrem nelze souhlasit.
Z výše citovaného ustanovení § 135c odst. 1 ObčZ ve znění po novele
provedené zákonem č. 131/1982 Sb. vyplývá, že v roce 1986 k účinnosti smlouvy,
z níž se nabývají práva odpovídající věcným břemenům, bylo zapotřebí registrace
státním notářstvím. Nejvyšší soud ČR v rozsudku z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo
490/2001, uveřejněném v Souboru pod C 1481, Svazek 21, zaujal právní názor, že
„právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného
ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby,
není omluvitelný. Pokud se držitel chopil držby nemovitosti na základě smlouvy
o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon
takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že je vlastníkem nemovitosti“. Podle usnesení téhož soudu z 20. 3. 2003,
sp. zn. 22 Cdo 432/2003, publikovaném v Souboru pod C 1792, Svazek 24, „pokud
se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu,
nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a
to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví
nemovitosti postačuje“. Z obou posledně uvedených rozhodnutí lze vycházet i při
posuzování dobré víry v souvislosti s vydržením práva odpovídajícího věcnému
břemeni, neboť není důvodu činit zásadní rozdíly při posuzování dobré víry při
vydržení vlastnictví a při vydržení věcného břemene.
Právní předchůdkyně žalobkyně původně užívala část pozemku parc. č.
1468/1 v šíři tří metrů jako cestu k průchodu a průjezdu od státní silnice
parc. č. 2694/2 směrem severním na zahradu parc. č. 1468/2 na podkladě
závazkového vztahu založeného kupní smlouvou z 8. 11. 1966, obsahující rovněž
ujednání mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako prodávající a kupujícím
ohledně tohoto užívání části pozemku parc. č. 1468/1 právní předchůdkyní
žalobkyně. Protože občanský zákoník v té době institut vydržení neznal, právní
předchůdkyně žalobkyně se nemohla důvodně domnívat, že pozemek užívá z titulu
věcného břemene, ale musela mít vědomost o tom, že pozemek užívá jen na základě
osobního závazku kupujícího vůči ní. Tato její vědomost se nemohla změnit na
domnění, že od roku 1986 pozemek užívá jako věcné břemeno, jestliže došlo pouze
ke změně závazku ve vztahu k lokalizaci práva průchodu právní předchůdkyně
žalobkyně. Smlouva o osobním závazku vlastníka pozemku ve vztahu k právní
předchůdkyni žalobkyně se neměnila na smlouvu o věcném břemeni a proto nelze
ani uvažovat o neplatné smlouvě o vzniku věcného břemene jako o domnělém
důvodu, jestliže ve skutečnosti šlo jen o prostorovou změnu ve vymezení
osobního závazku. Právní předchůdkyně tak se zřetelem ke všem okolnostem
nemohla být v dobré víře, že právo průchodu přes sporný pozemek vykonává z
titulu věcného břemene. Ostatně v dobré víře, že vykonává právo odpovídající
věcnému břemeni, by nemohla být ani za předpokladu konkludentně uzavřené
smlouvy o vzniku věcného břemene, jestliže tak činila v době, kdy zákon k
účinnosti smlouvy o věcném břemeni vyžadoval registraci státním notářstvím.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil
a protože důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Pokud žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na od počátku (tj. od
roku 1966) danou potřebu vlastníka pozemku parc. č. 1468/2 přístupu k němu,
resp. ke stavbě na něm se nacházející, lze v této souvislosti a bez jakékoliv
prejudice jen odkázat na možnosti dané ustanovením § 151o odst. 3 ObčZ, podle
kterého není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a
přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka
stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu
cesty přes přilehlý pozemek, popř. ustanovením § 108 odst. 1, 2 písm. d) zákona
č. 50/1976 Sb., upravujícím možnost stavebního úřadu vyvlastnit pozemek nebo
omezit vlastnické právo k pozemkům z důvodu veřejného zájmu na vytvoření
podmínek pro nezbytný přístup k pozemku a stavbě.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. dubna 2004
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu