22 Cdo 522/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a JUDr. Marie Vokřínkové, ve
věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované A. N., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 99/90, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. října 2004, č. j. 15 Co
128/2001-268, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem z 13. 12. 2000, č. j. 5 C 99/90-228, ve spojení s doplňujícím
rozsudkem z 16. 6. 2004, čj. 5 C 99/90-246, vypořádal bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků jako bývalých manželů (dále „BSM“) tak, že přikázal
do výlučného vlastnictví žalobce ve výroku I. vyjmenované movité věci v celkové
hodnotě 13 660 Kč. Žalované přikázal do výlučného vlastnictví ve výroku I.
vyjmenované movité věci v celkové hodnotě 2 300 Kč a členský podíl ve stavebním
bytovém družstvu Z. h. Žalované uložil, aby na vyrovnání podílů zaplatila
žalobci částku 7 226,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o
nákladech řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze 19. 10. 2004, č. j. 15 Co
128/2001-268, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé jen
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku
335 515 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku, jinak rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a soudním poplatku.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že manželství účastníků bylo
rozvedeno rozsudkem soudu prvního stupně z 30. 1. 1990, č. j. 6 C 282/89-20,
který nabyl právní moci 21. 2. 1990. K vypořádání BSM jejich dohodou nedošlo
a návrh na jeho vypořádání soudem podal žalobce 21. 5. 1990. Soudy obou stupňů
vypořádaly BSM účastníků podle § 149 a § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále
„ObčZ“). Vycházely z rovnosti podílů účastníků. Předmětem vypořádání byly věci
movité, jejich cena byla určena znaleckým posudkem. Soudy vzaly za prokázané,
že rozsudkem soudu prvního stupně z 5. 6. 1990, sp. zn. 7 C 82/90, který nabyl
právní moci 29. 6. 1990, bylo zrušeno právo účastníků společného užívání
družstevního bytu č. 38 ve Ž. n. S. s tím, že byt bude nadále jako členka
družstva užívat žalovaná, a žalobci bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů ode
dne, kdy mu bude podle vykonatelného rozhodnutí příslušného orgánu přidělen
náhradní byt nebo mu bude poskytnuto náhradní ubytování. Zatímco soud prvního
stupně při stanovení hodnoty členského podílu vyšel ze zůstatkové hodnoty
členského podílu, kterou určil částkou 9 038 Kč, odvolací soud s odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, uvedl,
že je třeba vycházet z hodnoty, jejíž cena se pro účely uvedeného řízení
stanoví cenou obvyklou, to je z ceny, kterou by bylo možno za převod členského
podílu v rozhodné době a místě dosáhnout. Obvyklá cena členského podílu tak
činila podle doplněného znaleckého posudku ke dni 27. 7. 2004 částku 682 400
Kč. S přihlédnutím k takto zjištěné ceně členského podílu a ceně movitých věcí
přikázaných účastníkům (žalobci v hodnotě 13 660 Kč, žalované v hodnotě 2 300
Kč), uložil odvolací soud žalované, aby na vypořádání podílu zaplatila žalobci
335 515 Kč. Oproti soudu prvního stupně za předmět BSM nepovažoval finanční
prostředky, které byly uloženy na účet dcery účastníků tzv. prémiové spoření
mladých. I z tohoto důvodu odvolací soud změnil částku, kterou je žalovaná
povinna žalobci na vyrovnání podílu zaplatit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nezpochybňuje skutečnost, že současná soudní praxe dospěla k závěru, že při
stanovení hodnoty členského podílu ve stavebním bytovém družstvu nelze v řízení
o vypořádání BSM vycházet z účetní zůstatkové hodnoty členského podílu, nýbrž z
jeho tržní hodnoty. Tento právní názor však podle žalované nelze aplikovat na
případy, kdy k rozvodu manželství a zejména ke zrušení společného nájmu bytu
manželů došlo před 1. 1. 1992 tj. před účinností obchodního zákoníku, když
teprve podle § 230 věta prvá tohoto zákoníku, se členství v bytovém družstvu
stalo obchodovatelným právem. Před tímto datem byla dispozice s členskými právy
a povinnostmi ve stavebním bytovém družstvu striktně omezena. Převod členských
práv a povinností byl vázán na souhlas představenstva družstva, za členský
podíl byla považována zůstatková hodnota družstevního bytu, tedy členský podíl
snížený úměrně k opotřebení stavby podle plánované doby její životnosti a
převody za částky převyšující zůstatkovou hodnotu bytu byly považovány za
spekulativní a z tohoto důvodu nepřípustné. Ke změně situace nedošlo ani
přijetím zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním
družstevnictví, který upravil „volný“ převod členských práv a povinností pouze
pro konkrétní skupiny osob. Žalovaná dále nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že ke zjištění obvyklé ceny členského podílu je rozhodující cena
zjištěná „ke dni vypracování znaleckého posudku“, neboť k tomuto okamžiku
teprve dochází k vypořádání majetkových hodnot. Žalobce pozbyl členská práva a
povinnosti ve stavebním bytovém družstvu včetně práva nájmu družstevního bytu
na základě rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou z 5. 6. 1990, sp. zn. 7 C 82/90, který nabyl právní moci 29. 6. 1990. Nemohl pozbýt jinou hodnotu,
než kterou zákon v té době připouštěl, tedy zůstatkovou hodnotu členského
podílu. Žalovaná jako výlučný nájemce předmětného bytu a členka SBD vynaložila
na předmětný byt a hodnotu členských práv a povinností své výlučné finanční
prostředky, které nepochybně ovlivnily jak současnou hodnotu bytu, tak i
hodnotu členského podílu žalované ve stavebním bytovém družstvu. Tržní hodnota
členského podílu je v současné době více než 75x vyšší než byla v době, kdy
žalobce členská práva a povinnosti ve stavebním bytovém družstvu pozbyl. Pokud
by byla se značným časovým odstupem poté, co se stala členkou družstva,
zavázána k úhradě takto vysoké částky, šlo by o rozpor s dobrými mravy. Je také
třeba přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce v souvislosti s vyklizením
předmětného bytu získal bez vynaložení jakýchkoliv finančních prostředků
třípokojový byt ve zcela nové zástavbě, tedy byt jehož užitná hodnota výrazně
převyšuje hodnotu předmětného bytu.
Považuje za nemravné, aby byla zatížena
úhradou vysoké finanční částky ve prospěch žalobce, jehož bytová potřeba byla
nadstandartně zajištěna. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů
platných k 31. 12. 2000 (bod 17, hlava prvá, část dvanáctá zákona č. 30/2000
Sb.), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., neboť rozsudek odvolacího soudu byl
vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou
účastnicí řízení.
Dovolatelka nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ
nebo že řízení je postiženo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z
uvedených vad došlo.
Podle § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích
návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu
mezi účastníky.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný pod R
27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle § 238 odst. l písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
V daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve výroku, který
se týká vypořádání, resp. ceny členského podílu k družstevnímu bytu. A právě
správnost tohoto výroku také žalovaná dovoláním zpochybnila.
Otázkou, „zda při stanovení hodnoty, které se dostává účastníkům řízení o
vypořádání společného jmění manželů, je třeba vycházet z tzv. účetní zůstatkové
hodnoty členského podílu v bytovém družstvu nebo z tzv. tržní hodnoty členského
podílu“, se zabýval velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v
rozsudku ze 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000. Sjednotil soudní praxi v
tom smyslu, že v případě zániku společného nájmu družstevního bytu manžely a
jejich společného členství v bytovém družstvu v rámci vypořádání BSM, může být
předmětem vypořádání jen členský podíl, jehož hodnotu je třeba vyjádřit
obvyklou (tržní) cenou a nikoliv zůstatkovou hodnotou členského podílu nebo
hodnotou vypořádacího podílu. To proto, že pojem „zůstatková hodnota členského
podílu“ počínaje dnem 1. ledna 1992, tj. počínaje účinností zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, platná právní úprava družstev nezná“ a vypořádací
podíl, který je odrazem hospodářské bilance družstva, se váže k zániku členství
v družstvu, nikoli k tzv. přeměně členství, jak je tomu v případě, kdy jeden z
manželů zůstává nájemcem bytu a členem družstva.
Členský podíl ve stavebním bytovém družstvu je a byl obecně předmětem
vypořádání BSM, kteří byli společnými členy bytového družstva a jejichž
společné právo užívání či nájmu družstevního bytu a jejich společné členství ve
stavebním bytovém družstvu zaniklo. Tak je tomu nejen v současnosti podle
platné právní úpravy, ale bylo tomu tak i v době, která je určující pro
vypořádání účastníků v daném řízení, tj. za účinnosti občanského zákoníku ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (§ 868 ObčZ v návaznosti
na čl. VIII. odst. 5 zákona č. 91/1998 Sb.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 45, svazek 1,
podle kterého „jestliže bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo před 1.
lednem 1992, je třeba v řízení o vypořádání takového spoluvlastnictví aplikovat
příslušná ustanovení občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb“.
Po sjednocení judikatury výše označeným rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu již není sporu o tom, že v těch
případech, kdy došlo k zániku společného nájmu družstevního bytu manželů a
jejich společného členství v družstvu po 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti
obchodní zákoník, je při vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, nyní
společného jmění manželů, určující obvyklá cena členského podílu.
K otázce, zda by tato cena měla být určující i pro dosud nevypořádané
právní vztahy manželů v případě, kdy se podle právní úpravy platné v době
zániku BSM vycházelo ze zůstatkové hodnoty členského podílu, Nejvyšší soud
uvedl v rozsudku z 30. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 900/2004 (publikovaném na
internetových stránkách Nejvyššího soudu), že „nejpozději do 1. 1. 1992
odpovídalo tehdejším předpisům i právní praxi, že určující pro ocenění do té
doby vypořádávaného členského podílu byla zůstatková hodnota členského podílu.
Jestliže však do uvedeného data nedošlo k vypořádání členského podílu mezi
manžely (jako je tomu v daném případě), odpovídá již zákonu, aby se při
oceňování členského podílu pro účely vypořádání BSM vycházelo z ceny obvyklé.
Konkrétně to znamená, že je třeba vycházet z toho, jaká byla hodnota
vypořádávaného členského podílu v době rozhodování soudu, kdyby byl ve stavu, v
jakém byl v době zániku společného členství bývalých manželů v družstvu.
Dovolací soud zkrátka neshledává důvodu, aby při oceňování členského podílu
bylo postupováno odlišně od oceňování věcí, např. od oceňování nemovitosti v
rámci řízení o vypořádání BSM, kdy je v zásadě rozhodující její stav v době
zániku BSM a ocenění se provádí podle cen platných v době rozhodování. Je-li
rozhodováno v současnosti, vychází se z cen obvyklých, přestože v době, kdy
došlo k zániku BSM byly určující ceny dané cenovými předpisy.“ Nemůže proto
obstát ani námitka žalované, že takové vypořádání hodnoty členského podílu
družstevního bytu je v rozporu s dobrými mravy.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce správně,
proto je dovoláním napadený rozsudek správný a dovolání muselo být podle § 243b
odst. 1 OSŘ zamítnuto.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobci, který by měl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu