22 Cdo 522/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce F. S., zastoupeného JUDr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem
ve Vsetíně, Nad Zámkem 24, proti žalovanému R. M., zastoupenému JUDr.
Stanislavem Devátým, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o vyklizení
nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském
Meziříčí pod sp. zn. 19 C 57/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 8 Co 8/2011-90, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2011, č. j. 8 Co 8/2011-90,
a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne
13. října 2010, č. j. 19 C 57/2010-50, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu
ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal vyklizení budovy, nacházející se na pozemku parc. č. 2339 a
pozemku parc. č. 2339 v katastrálním území a obci R. p. R. (dále jen
,,předmětné nemovitosti“).
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního
stupně“) rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 19 C 57/2010-50, ve výroku I.
zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyklidit předmětné nemovitosti.
Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce předmětné nemovitosti
zakoupil kupní smlouvou ze dne 13. prosince 1995. Na předmětných nemovitostech
vázlo zástavní právo ve prospěch Agrobanky Praha, a. s., neboť s ní žalobce
uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 13 000 000,- Kč. Soud prvního stupně dále
zjistil, že žalobce se žalovaným uzavřeli kupní smlouvu na předmětné
nemovitosti dne 28. července 1999, přičemž žalovaný jako kupující měl zaplatit
kupní cenu ve výši 5 339 000,- Kč s tím, že část kupní ceny (4 500 000,- Kč)
bude uhrazena formou zápočtu pohledávky kupujícího za prodávajícím, kterou měl
kupující (žalovaný) vůči žalobci v celkové výši 6 500 000,- Kč na základě
postupní smlouvy uzavřené se společností Kongresové centrum ILF a. s. Společnost Kongresové centrum ILF a. s. pak pohledávku nabyla na základě
postupní smlouvy uzavřené s Agrobankou Praha, a. s. V písemné kupní smlouvě
nebyla sjednána možnost odstoupit od kupní smlouvy. V katastru je jako vlastník
zapsán žalovaný. Žalovaný na kupní ceně za předmětné nemovitosti zaplatil pouze
částku 839 000,- Kč. Žalobce jako prodávající vyzval žalovaného k zaplacení
zbytku kupní ceny a po té, co kupní cena zaplacena nebyla, od smlouvy
odstoupil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pokud žalobce
tvrdil, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, byl povinen toto tvrzení
prokázat, ohledně této skutečnosti však neunesl důkazní břemeno. Měl za to, že
žalobce se nemůže dovolávat neplatnosti postupních smluv, kterými byla
postoupena pohledávka z úvěru na žalovaného, neboť nebyl účastníkem těchto
smluv. V této souvislosti uzavřel, že i kdyby se jednalo o smlouvy o postoupení
pohledávek, u kterých by bylo možné uvažovat o jejich neplatnosti, pak „vždy by
se jednalo o otázku neplatnosti, kterou by bylo možné napadenou pouze mezi
účastníky smlouvy o postoupení pohledávek, jejímž účastníkem však žalobce
nebyl, a proto se nemůže vůbec domáhat případné neplatnosti této smlouvy“. Podle soudu prvního stupně došlo k řádnému zaplacení kupní ceny, neboť částka
ve výši 839 000,- Kč byla zaplacena ještě před podpisem smlouvy a částka ve
výši 4 500 000,-Kč byla uhrazena formou započtení pohledávky žalovaného za
žalobcem. Žalobci tak nemohlo vzniknout právo odstoupit od smlouvy. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 18. února 2011, č. j. 8 Co 8/2011-90, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Uvedl, že žalobci nesvědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem,
neboť je jejich vlastníkem žalovaný na základě platného právního titulu. Žalobce od smlouvy nemohl platně odstoupit, neboť kupní cena za předmětné
nemovitosti byla uhrazena a možnost odstoupení z jiných důvodů nebyla ve
smlouvě sjednána. Žalobce podle názoru odvolacího soudu není oprávněn namítat
neplatnost postupní smlouvy, jíž Agrobanka Praha, a. s.
převedla pohledávku z
úvěru na společnost Kongresové centrum ILF, a. s. a neplatnost postupní smlouvy
uzavřené touto společností s žalovaným, neboť nebyl jejich účastníkem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání je
podle jeho názoru dána na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání má být důvodné dle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že neaplikoval § 12 odst. 2 zákona o bankách,
podle kterého jsou smlouvy o postoupení pohledávky neplatné. Nesouhlasil s tím,
že se nemůže domáhat jejich absolutní neplatnosti, protože nebyl účastníkem
těchto smluv. Poukázal na ustanovení § 529 odst. 1 občanského zákoníku (dále
jen ,,obč. zák.“) s tím, že námitky, které mohl proti pohledávce původního
věřitele uplatnit, mu zůstávají zachovány i nadále. S odkazem na judikaturu
dovolacího soudu má za to, že se neplatnosti předmětných postupních smluv
dovolat může, neboť má na tom právní zájem a soud přihlíží k absolutní
neplatnosti z úřední povinnosti. Postupní smlouvy jsou podle jeho názoru
neplatné také podle § 521 odst. 1 obč. zák., neboť tím, že Agrobanka Praha, a. s. postoupila jen část pohledávky za dovolatelem, došlo ke zhoršení jeho
postavení, protože část pohledávky zůstala bez zajištění zástavním právem k
předmětným nemovitostem. Dovolatel dále uvedl, že v době podpisu kupní smlouvy
se žalovaným se zdržoval v zahraničí a smlouvu za něj podepsal advokát JUDr. Leo Bařinka, kterého požádal o právní pomoc ve věci úhrady svého dluhu vůči
Agrobance Praha, a. s. s tím, že zmíněný advokát měl zastavené nemovitosti
prodat za kupní cenu, ze které bude možné uhradit dluhy vůči Agrobance Praha,
a. s. Advokát JUDr. Leo Bařinka však překročil své oprávnění vyplývající z plné
moci, neboť se s žalovaným nedohodl na takové výši, ze které by bylo dluh možné
zaplatit. Dovolatel však zdůraznil, že žalovanému sdělil, že překročení plné
moci advokáta neschválil, a kupní smlouva tak byla uzavřena neplatně. Důvod
absolutní neplatnosti kupní smlouvy dovolatel dále shledává v tom, že JUDr. Bařinka ve smlouvě nevystupoval s označením ,,advokát“. Dovolatel upozornil na
judikaturu dovolacího soudu (sp. zn. 29 Odo 460/2002), podle které je kupní
smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního
věřitele uspokojena převodem vlastnického práva k zastavené věci zástavního
dlužníka neplatným právním úkonem podle § 39 obč. zák. Na základě tohoto
právního úkonu získal žalovaný zastavené nemovitosti, aniž by za ně na kupní
ceně zaplatil. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. února 2011,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012. Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a)
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému
přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne
6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku, zda se může dovolávat
absolutní neplatnosti smlouvy (v daném případě smluv o postoupení pohledávky)
subjekt, jenž není smluvní stranou této smlouvy, nebo je uvedené oprávnění
omezeno toliko na účastníky dohody. Protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné a nalézací soudy
uvedenou otázku posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s.
ř., čímž je přípustnost dovolání založena, a dovolání je i
důvodné. Nalézací soudy vyšly při posouzení této otázky shodně ze závěru, že absolutní
neplatnosti právního úkonu (smlouvy o postoupení pohledávky) se mohou dovolávat
jenom účastníci tohoto právního vztahu, nikoliv třetí osoby. Tento názor není správný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. http://www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentId=njptemb
qgfpxg4s7g5pxg5dsl4zdemq&conversationId=360468422 Cdo 797/2000, publikovaném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 290 dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem
smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její
právní postavení.“. K uvedenému závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil
např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněném
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006. Z uvedených
rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že soudní praxe neomezuje právo
dovolat se neplatnosti právního úkonu toliko na jeho účastníky, byť oprávnění
třetích osob dovolat se neplatnosti právního úkonu podmiňuje možným příznivým
dopadem na právní postavení této třetí osoby. Uvedené závěry jsou ve shodě s názory vyslovenými v odborné literatuře, podle
které absolutní neplatnosti právního úkonu (zejména smlouvy), se může dovolávat
s úspěchem každá osoba, která na tom má právní zájem. Takovou osobou s právním
zájmem je nejen povinný ze smlouvy, ale i třetí osoba, která není smluvní
stranou, je však právním úkonem ve svých právech dotčena (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1
až 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 334). S úspěchem
může uplatnit neplatnost u soudu ten, kdo je neplatným právním úkonem dotčen,
totiž ten, jehož práv a povinností se takový právní úkon nějak dotýká (k tomu
srovnej Karel Eliáš a kolektiv autorů : Občanský zákoník. Velký akademický
komentář. 1. svazek. § 1 – 487. Linde Praha, a. s., 2008, str. 247). Připouští-li soudní praxe existenci naléhavého právního zájmu třetí osoby
odlišné od smluvních stran příslušného právního úkonu na určení neplatnosti
takového právního úkonu, je zřejmé, že tím spíše může třetí osoba uplatnit
námitku absolutní neplatnosti právního úkonu v řízení, v němž se řeší platnost
uvedeného právního úkonu jako otázka předběžná. K uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud souhrnně přihlásil v rozsudku ze dne
23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1714/2010, uveřejněném na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, a na těchto závěrech setrvává i v
souzené věci. Dovolatel v průběhu řízení opakovaně tvrdil, že na posouzení neplatnosti
předmětných smluv o postoupení pohledávky má právní zájem.
Zdůrazňoval, že
pokud by byly smlouvy o postoupení pohledávek neplatné, žalovaný by neměl za
žalobcem žádnou pohledávku, a nemohlo by tak dojít k jejímu započtení na úhradu
kupní ceny. Důsledkem takové skutečnosti by pak byl závěr, že k úhradě kupní
ceny nedošlo, žalobce se následně v důsledku odstoupení od kupní smlouvy pro
nezaplacení kupní ceny podle § 517 obč. zák. stal vlastníkem předmětných
nemovitostí a byl by aktivně legitimován k žalobě na jejich vyklizení; taková
žaloba by pak byla také důvodná. Současně uváděl i konkrétní tvrzení, na
základě kterých měl za to, že uvedené smlouvy o postoupení pohledávek jsou
neplatné pro rozpor se zákonem. Jestliže nalézací soudy shodně uzavřely, že žalobce není oprávněn dovolávat se
absolutní neplatnosti smluv o postoupení pohledávek, v důsledku čehož dospěly k
závěru, že došlo k úhradě kupní ceny započtením pohledávek, a žalobce se proto
nemůže dovolávat odstoupení od kupní smlouvy pro nezaplacení kupní ceny
postupem podle § 517 odst. 1 obč. zák., spočívají jejich závěry na nesprávném
právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Jestliže pak dovolatel v dovolání přichází též s rozsáhlou argumentací, na
základě které dospívá k závěru o absolutní neplatnosti samotné kupní smlouvy,
pak k této argumentaci nemohl dovolací soud přihlédnout. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy. Argumentaci, založenou na tvrzeních o neplatnosti samotné kupní smlouvy žalobce
v dosavadním řízení neuplatnil, neboť jak v rámci žalobních tvrzení, tak i v
následném průběhu řízení vycházel z toho, že kupní smlouva byla řádně uzavřena,
nicméně od této kupní smlouvy žalobce pro nezaplacení kupní ceny žalovaným
odstoupil. Jestliže s tvrzeními, na základě kterých by měla být absolutně
neplatná i samotná kupní smlouva, přichází až v průběhu dovolacího řízení,
jedná se o nové skutečnosti, ke kterým dovolací soud nemohl přihlédnout. V této souvislosti ve vztahu k dalšímu řízení dovolací soud dodává, že takto
uplatněná nová skutková tvrzení představují změny žaloby podléhající režimu
ustanovení § 95 o. s. ř., neboť změnou žaloby jsou i případy, kdy žalobce
požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil
v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující
skutečnosti (k tomu srovnej : Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád
I. § 1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 622). Rozhodnutí odvolacího soudu tedy z výše uvedených důvodů není správné. Dovolací
soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2,
3 o. s. ř. zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud
prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §
243d odst. 1 věta první o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.