ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce J. H., proti H. P., zastoupené JUDr. Janou Burleovou, advokátkou
se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3, o povolení nezbytné cesty, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 44/2014, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2017, č. j. 27 Co 71/2017-294,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 18. 10. 2016, č. j. 18 C 44/2014-270,
zřídil ve prospěch každého vlastníka pozemku zapsaného na listu vlastnictví pro
obec S., katastrální území B., služebnost, jejíž obsah spočívá v právu
vstupovat a vjíždět na dobu nezbytně nutnou za účelem obdělávání ovocného sadu
na západní část pozemku zapsaného na listu vlastnictví pro tutéž obec a
katastrální území, vymezenou geometrickým plánem, vypracovaným dne 20. 5. 2016
Ing. Josefem Dandou (výrok I.). Za to uložil žalobci povinnost zaplatit
žalované 30 000 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a
IV.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 1.
6. 2017, č. j. 27 Co 71/2017-294, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
potvrdil s tím, že ve správném znění je rozsah oprávnění vlastníka pozemku
limitován potřebou otáčení zemědělské techniky na dobu nezbytně nutnou k
obdělávání ovocného sadu na pozemku (výrok I.). Výrokem pod bodem II. rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že spojení pozemku žalobce (ovocný sad) s veřejnou
cestou není dostatečné a na západní straně tohoto pozemku není možné řádně
hospodařit bez využití přilehlého pozemku žalované. Protože pozemek již tuto
funkci historicky plnil a plní (je dokonce s pozemkem žalobce oplocen do
jednoho celku), žalovaná ho nevyužívá a jeho charakter se zřízením služebnosti
nezmění, soud zřídil nezbytnou cestu formou pozemkové služebnosti ve prospěch
každého vlastníka pozemku.
V odvolacím řízení žalovaná mimo jiné namítala, že na pozemku nehospodaří
žalobce jako vlastník pozemku, nýbrž hospodaří na něm nájemce; zákon nicméně
umožňuje zřídit věcné břemeno pouze pro vlastníka nemovitosti. Odvolací soud
takové námitce nepřisvědčil s tím, že právo ze služebnosti může vlastník
vykonávat i prostřednictvím jiných osob.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání.
Přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena. Jde o výklad § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), konkrétně o
otázku, lze-li povolit nezbytnou cestu ve prospěch vlastníka pozemku v případě,
že vlastník sám pozemek neužívá, ale přenechal ho k užívání třetí osobě.
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). To má spočívat v závěru odvolacího soudu, podle něhož
nezbytnou cestu ve prospěch vlastníka pozemku lze povolit i v případě, že
vlastník přenechal pozemek k užívání jinému a sám na pozemku nehospodaří. Podle
ustanovení § 1029 odst. 1 o. z. má pouze vlastník nárok, aby mu soused povolil
za náhradu nezbytnou cestu, a soud takovou nezbytnou cestu zřídí pouze v
rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka (§ 1029 odst. 2 o. z.). Zákon
neumožňuje povolit nezbytnou cestu pro potřeby třetí osoby. Dovolatelka proto
navrhuje napadené rozhodnutí zrušit.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné.
Dovolatelkou vznesená otázka – konkrétně lze-li povolit nezbytnou cestu podle §
1029 o. z. v případě, že na pozemku nehospodaří vlastník, nýbrž třetí osoba –
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který
odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co
nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl
zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co
nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení
nové cesty.
K závěru, že nezbytnou cestu nelze zřídit v případě, kdy by na nemovitosti
neměl hospodařit vlastník, nýbrž třetí osoba, vede dovolatelku skutečnost, že
ustanovení § 1029 o. z. upravuje zřízení nezbytné cesty pro potřeby vlastníka
nemovitosti, na níž nelze pro nedostatek spojení s veřejnou cestou řádně
hospodařit, přičemž nezbytnou cestu zřídí soud pouze v rozsahu, který odpovídá
potřebě vlastníka.
Nicméně aplikace právní normy se nemůže opírat pouze o jazykový výklad, neboť
ten „představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikované právní normě, je
východiskem pro objasnění a ujasnění jejího smyslu a účelu“ (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 258/03, nebo nález Ústavního
soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2427/12). Jakkoli je třeba vyhnout se
rozhodovací libovůli, k níž výklad odchylný od textu zákona (contra verba
legis) může svádět, soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se
od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona, ale také
historie jeho vzniku, systematika či některý z ústavních principů (k tomu blíže
nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
Podle § 1029 odst. 2 o. z. nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který
odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat. Vlastník má právo se
svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho
vyloučit (§ 1011 o. z., věta první). Vlastník má právo věc pronajmout, a i v
pronájmu věci lze spatřovat řádné hospodaření s ní (viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 16. 12. 1925, sp. zn. R I 1025/25, publikované ve Vážného sbírce
pod č. 5558, též v ASPI), a tudíž i užívání. Pokud by byla argumentace
dovolatelky správná, pak by např. vlastník pozemku, postrádajícího potřebné
spojení, který pro nemoc či stáří, ev. z jiných důvodů, jej nemůže obdělávat,
se nemohl domáhat povolení nezbytné cesty, a byl by nucen nechat pozemek ležet
ladem. Jestliže by na pozemku byl hotel, bylo by vyloučeno zřídit nezbytnou
cestu tak, aby ji mohli využívat i hosté (arg. ad absurdum).
K případné možnosti nájemce využívat nezbytnou cestu k hospodaření na
nemovitosti lze nad rámec uvedeného odkázat na dřívější judikaturu dovolacího
soudu, podle níž
„přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti právo,
které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti, přičemž může jít jak o chůzi tak
jízdu po zatíženém pozemku, pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat
zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s
hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení
věcného břemene, pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli
jinak“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo
973/2005). Osobou oprávněnou k užívání pozemku zatíženého právem cesty je
vlastník stavby a osoby odvozující takové právo od oprávněné osoby (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1920/2012). I z
této judikatury se podává, že služebnost cesty slouží mimo jiné osobám
vymezeným hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době
zřízení věcného břemene; to musí nutně platit i pro služebnost nezbytné cesty,
neboť v opačném případě by byl zmařen její hospodářský účel.
Dovolací soud uzavírá, že právo na povolení nezbytné cesty má, jsou-li splněny
zákonné podmínky (§ 1029 a násl. o. z.) vlastník pozemku i v případě, že jej
sám neužívá, ale přenechává jej k užívání nájemci či pachtýři.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, protože mu však žádné náklady
nevznikly, nepřiznal dovolací soud právo na jejich náhradu (§ 142 odst. 1 o. s.
ř. a contrario).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2018
JUDr. Jiří Spáčil CSc.
předseda senátu