22 Cdo 55/2025-350
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, PhD., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyň a) V. K., b) A. T., zastoupených JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalovanému Z. T., zastoupenému Mgr. Janem Širokým, advokátem se sídlem v Praze, Modřínová 1412/35, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 153/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 24 Co 143/2024-313,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 24 Co 143/2024-313 se v části výroku II. kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV, a dále ve výroku I a III, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 C 153/2021-252, rozhodl, že se určuje, že V. S., zemřelý dne 13. 9. 1992, a M. S., zemřelá dne 27. 6. 1993, jsou ke dni úmrtí V. S., tj. ke dni 13. 9. 1992, společně vlastníky, v bezpodílovém spoluvlastnictví, pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále též „předmětný dvůr“ nebo jen „dvůr“), odděleného podle přiloženého geometrického plánu číslo 2533-48/2000, zhotovitele AIR ATLAS spol. s.r.o., od pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY. Nedílnou součástí tohoto rozsudku je geometrický plán č. 2533-48/2000, vyhotovený společností AIR ATLAS spol. s.r.o. (výrok I). Dále rozhodl, že žaloba, aby bylo určeno, že vlastníkem celého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 2414 m? je žalovaný, se zamítá (výrok II). Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky III až V).
2. Jednalo se o řízení navazující na řízení o odstranění stavby z předmětného dvora, vedené rovněž u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 9 C 146/2017 (dále jen „související řízení“), které se vedlo mezi týmiž účastníky a které skončilo pravomocným rozhodnutím o zamítnutí žaloby na odstranění stavby žalovaných z pozemku (dvora) žalobce. Žalované v návaznosti na toto rozhodnutí podaly k soudu žalobu na určení, že jejich právní předchůdci vydrželi vlastnické právo k předmětnému dvoru, aby získaly podklad pro následnou změnu zápisu v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně jejich žalobě vyhověl, poněvadž z dokazování, které provedl spisem z předešlého řízení a důkazy, které účastníci navrhovali v tomto řízení, nedospěl k jinému závěru, než jak předběžnou otázku vlastnického práva k předmětnému dvoru posoudil soud v předešlém řízení.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 24 Co 143/2024-313, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III mění tak, že výše nákladů řízení činí 68 283 Kč (výrok I). Ve zbylých výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok
II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
4. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na závaznost rozhodnutí o předběžné otázce vlastnického práva k předmětnému pozemku v předešlém souvisejícím řízení.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jednak otázky procesního práva, jednak práva hmotného, jejichž posouzením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a dovolacího soudu. Jako první vymezil otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady. Oběma nalézacím soudům vytkl, že bez dalšího přebraly nepodložená skutková zjištění učiněná soudy v souvisejícím řízení o odstranění stavby, zcela paušálně pominuly zásadní nové důkazy, se kterými se ani nijak nevypořádaly v odůvodnění, a tak učinily skutková zjištění natolik vadná a rozporná s jejich obsahem, že představují zásah do práva na spravedlivý proces dovolatele. K otázce práva hmotného dovolatel uvedl, že se jak odvolací, tak i soud prvního stupně odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení právních otázek rozhodných pro vydržení, konkrétně při posuzování dobré víry držitelů.
6. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že soud prvního stupně žalovaným uváděné důkazy znovu provedl a přesvědčivě uvedl, na základě jakých důkazů dospěl k jakým skutkovým zjištěním a závěrům. Odvolací soud potom podle nich zcela přesvědčivě v souladu s judikaturou vysvětlil, z jakého důvodu se v tomto řízení znovu nezabýval po skutkové a právní stránce již pravomocně soudem vyřešeným právním vztahem mezi týmiž účastníky. Proto navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyním náhradu nákladů za právní zastoupení v dovolacím řízení.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. Jako první uvedl dovolatel otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu mohou bez dalšího převzít závěry, ke kterým dospěly v předcházejícím souvisejícím řízení.
10. Dovolatel namítal, že oba soudy žádal, aby posoudily všechny jím prezentované okolnosti a námitky, na jejichž základě bylo z jeho pohledu třeba dojít k závěru, že vlastníkem sporného pozemku je on. Za zásadní nepravdy, které soudy z minulého řízení převzaly, setrvale označoval zjištění, že se jednalo o uzavřený dvůr a že věcné břemeno průjezdu přes dvůr ve prospěch sousedních pozemků nebylo užíváno a zaniklo, z čehož soudy dovozovaly dobrou víru držitelů. Klíčovými důkazy byly podle mínění žalovaného především plán vodovodní přípojky z roku 1950, pracovní knížka pana J. T. z roku 1948 a také podrobnější podklady k oboustrannému věcnému břemeni chůze přes dvůr, konkrétně smlouva trhová z roku 1925. V řízení opakovaně zdůrazňoval, že tyto listiny byly jedinými důkazy z padesátých let, kdy právní předchůdci žalobkyň nabyli sousední nemovitosti, společně s nimiž následně začali předmětný dvůr užívat. Ostatní důkazy, především svědecké výpovědi, naopak, s ohledem na datum narození účastníků, podávaly obraz o situaci nejdříve kolem roku 1970. Uvedenými tvrzeními a důkazy chtěl zpochybnit závěr soudů z předcházejícího řízení o dobré víře právních předchůdců žalobkyň, a dokázat, že vlastnické právo k předmětnému dvoru nevydrželi. Soudům proto především s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 644/18 vytkl, že se s jeho stěžejními argumenty věcně nevypořádaly, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces.
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na klíčovém závěru opírajícím se o § 159a a § 135 o. s. ř. (body 24, 26, 27, 28, 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) ve směru, že pro odvolací soud je závazné vyřešení právní otázky, která byla řešena jako otázka předběžná v předchozím řízení o odstranění stavby, potud, že „jde-li o posouzení předběžné otázky nabytí vlastnického práva vydržením právními předchůdci žalobkyň k 1. 1. 1992 do BSM, pak již v tomto (jiném) řízení týchž účastníků nemůže být tento pravomocně vyřešený vztah mezi týmiž účastníky posuzován znovu, a to ani jako otázka předběžná. Je-li v tomto řízení týchž účastníků soud vázán z hlediska § 159a odst. 4 o. s. ř. skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tak odvolací soud, aniž by dále jakkoliv v tomto svém rozhodnutí hodnotil skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně, přistoupil k vydání potvrzujícího rozhodnutí soudu prvního stupně. … jedná se o závazně již posouzenou předběžnou otázku, kterou se v tomto řízení nemůže znovu zabývat.“ S tímto určujícím právním závěrem odvolacího soudu vyjadřuje dovolatel v dovolání zásadní a opakovaný nesouhlas.
12. Při řešení této otázky v napadeném rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu stejně jako od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně závaznosti závěrů z předcházejícího souvisejícího řízení, proto je dovolání přípustné a zároveň i důvodné.
13. Ústavní soud konstantně judikuje, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Soudy proto mají povinnost se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek. Tento závazek soudů sice neznamená, že nutně musí dát podrobnou odpověď na všechny argumenty účastníků řízení, protože v úvahu je třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení, nicméně nelze opominout argument, který je pro výsledek řízení klíčový (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 565/21, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 a řada dalších).
14. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud nijak věcně nevypořádal s argumentací žalovaného, jelikož byl přesvědčen o tom, že je v tomto řízení vázán skutkovými zjištěními a právními závěry soudu v související sporné věci, jež skončila pravomocným rozhodnutím. Své rozhodnutí založil na závěru, že posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky je závazné. Z toho dovodil, že jelikož již byla otázka vydržení předmětného dvora posuzována jako předběžná otázka v souvisejícím řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím o odstranění stavby, je pro něj posouzení této předběžné otázky závazné. Proto vyšel při svém rozhodování v nynější věci bez dalšího ze skutkových zjištění a právního posouzení předběžné otázky soudem v souvisejícím řízení a námitkami žalovaného, které byly z jeho pohledu uplatněny k pravomocně rozhodnuté věci, se věcně nezabýval. Jestliže – jak je uvedeno dále – tento právní závěr neobstojí, jde ve svém důsledku o porušení práva na spravedlivý proces, kterého se žalovaný dovolává.
15. Nejvyšší soud vychází z ustálené judikatury potud, že závazné je posouzení otázky v jiném řízení mezi týmiž účastníky pouze tehdy, jde-li o otázku, která byla předmětem sporu. Naproti tomu řešení otázky, která v jiném řízení nebyla přímo předmětem sporu, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, účinků závaznosti nenabývá. Předběžnou (prejudiciální) otázkou je otázka, která sice není přímo předmětem řízení, avšak jejíž vyřešení za řízení je nezbytné pro rozhodnutí o věci samé. Vyřešení předběžné otázky se neprojeví ve výroku rozhodnutí soudu, ale jen v důvodech rozhodnutí, a proto předběžně vyřešená otázka nemůže nabýt právní moci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1707/2023, usnesení téhož soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2276/2019, nebo ze dne 16. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1725/2024). Zápis v katastru nemovitostí neodpovídá vyřešení předběžné právní otázky, ta už z tohoto důvodu není pro další vztahy mezi účastníky zcela vyčerpaná.
16. Z uvedeného vyplývá, že pokud v napadeném rozhodnutí odvolací soud bez dalšího vyšel ze závěru o vydržení vlastnického práva k předmětnému dvoru v souvisejícím řízení o odstranění stavby s odkazem na závaznost tohoto posouzení v předcházejícím řízení jako otázky předběžné, nepostupoval v souladu s § 159a o. s. ř. Odkaz odvolacího soudu na § 135 o. s. ř. není správný již proto, že uvedené ustanovení se v odst. 1 týká vázanosti rozhodnutím jiného orgánu než civilního soudu (vyjma rozhodování o osobním stavu), resp. v odst. 2 možností posuzovat jako předběžné otázky, o nich přísluší rozhodnout jinému orgánu než civilnímu soudu.
17. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud svým postupem odchýlil jak od dovolatelem uváděného nálezu Ústavního soudu, tak od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jelikož se se zásadními argumenty žalobce tvrzenými v tomto řízení v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s odkazem na závaznost posouzení předběžné otázky v předcházejícím souvisejícím řízení.
18. Dovolatel dále uvedl otázku hmotného práva, kterou podle jeho názoru soudy obou stupňů posoudily v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Jednalo se o otázku zohlednění velikosti drženého pozemku ve vztahu k velikosti vlastněného pozemku, které má následně vliv na posouzení omluvitelnosti omylu držitele cizího pozemku.
19. Vzhledem ke kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu a důvodům pro takové rozhodnutí je posouzení uvedené otázky v této fázi řízení bezpředmětné, protože na věcném posouzení splnění podmínek vydržení vlastnického práva právních předchůdců žalobkyň není rozhodnutí odvolacího soudu v této fázi řízení založeno.
20. Ze shora uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
21. Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu