USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Vítem Kučerou, MBA, advokátem se sídlem Praha 4, Obrovského 2407, proti žalované E. Š., zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 250/3, o určení vlastnického práva k vozidlu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 126/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2023, č. j. 22 Co 237/2023-232, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Víta Kučery, MBA.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 6 C 126/2020-203, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem osobního motorového vozidla VW Transporter, RZ XY, VIN XY (dále jen „vozidlo“), a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 22 Co 237/2023-232, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem vozidla, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou bývalí partneři, jejichž soužití trvalo téměř 20 let. Vozidlo koupil žalobce koncem roku 2016 v XY a má ho ve svém držení. Žalovaná má v držení osvědčení o registraci vozidla a technický průkaz; v těchto listinách je označena jako provozovatel a vlastník vozidla a takto je i evidovaná v registru silničních vozidel. V pojistné smlouvě ze dne 27. 1. 2017 (i v dalších listinách vztahujících se k této smlouvě) označil žalobce jako vlastníka a provozovatele vozidla žalovanou.
Žalovaná se u soudu (v pozici žalobkyně) po žalobci (coby žalovaném) domáhala vydání vozidla s tvrzením, že jí ho žalobce před jeho registrací (1. 2. 2017) daroval. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 27 C 56/2019-69, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 4. 2020, č. j. 27 C 56/2019-74, tuto žalobu zamítl s tím, že žalovaná (v pozici žalobkyně) neprokázala, že je vlastníkem vozidla na základě darovací smlouvy; rozsudek nabyl právní moci 28. 3. 2020. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod pod sp. zn. 27 C 56/2019 šlo ve vztahu k nyní projednávané věci o spor mezi týmiž účastníky (v opačném procesním postavení), se shodným předmětem řízení (vydání vozidla a určení vlastnictví k němu), při stejném skutkovém stavu (v obou řízeních žalobce shodně tvrdí, že je vlastníkem vozidla na základě kupní smlouvy a popírá, že by vozidlo daroval žalované, a žalovaná v obou řízeních tvrdí, že vozidlo vlastní na základě ústní darovací smlouvy uzavřené s žalobcem).
Protože účastníci setrvali na skutkových tvrzeních učiněných již v řízení o vydání vozidla a žádná nová skutková tvrzení v nyní probíhajícím řízení o určení vlastnictví k vozidlu neuvedli, ani neoznačili nové důkazy, odvolací soud uzavřel, že otázka vlastnického práva k vozidlu již byla mezi účastníky pravomocně a závazně vyřešena a soud již není oprávněn v tomto rozsahu skutkové a právní závěry měnit nebo do nich zasahovat; pravomocný rozsudek o žalobě na plnění představuje překážku věci rozsouzené z hlediska teorie identity skutku pro řízení o žalobě na určení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012). Pravomocným zamítnutím žaloby na vydání vozidla byla (při nezměněném skutkovém stavu věci) závazně vyřešena otázka vlastnického práva k vozidlu, která je prostřednictvím určovací žaloby postavena najisto.
Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť navrhovaný rozsudek má sice deklaratorní účinky, ale je závazný kromě účastníků řízení i pro všechny orgány; v dané věci je pouze určovací žaloba objektivně způsobilá zjednat určitost, jistotu a odvrátit případné budoucí spory účastníků. Jelikož žalobce prokázal vlastnické právo k vozidlu a na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, resp. odpovědi na ně byly pouze „naznačeny“, a to, pokud jde o otázku, „zda je pravomocné zamítnutí žaloby v předchozím řízení o vydání věci pro neunesení důkazního břemene závazné pro následné řízení o určení vlastnického práva k této věci“, v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, a pokud jde o otázku, „zda lze v následném řízení o určení vlastnického práva k věci prokazovat vlastnické právo i toho účastníka, jehož žaloba o vydání této věci byla v předchozím řízení pravomocně zamítnuta pro neunesení důkazního břemene“, v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2047/2014. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že otázka vlastnického práva k vozidlu byla s ohledem na totožnost skutku a okruh účastníků vyřešena již rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.
2. 2020, č. j. 27 C 56/2019-69, kterým byla zamítnuta její žaloba o vydání vozidla. Prosazuje, že pravomocné zamítnutí žaloby na vydání vozidla z důvodu, že neunesla důkazní břemeno, není závazné pro následné, nyní probíhající řízení o určení vlastnického práva k vozidlu. Svůj názor podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2047/2014, podle něhož projednání věci nebrání jako překážka věci rozsouzené pravomocný rozsudek pro zmeškání. Domnívá se, že by v případě zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene mělo být postupováno stejně.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238 a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalovaná zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že soud je v řízení o určení vlastnického práva k vozidlu vázán tím, jak otázku vlastnického práva k vozidlu (při totožném skutkovém stavu mezi týmiž účastníky) vyřešil soud v pravomocně skončeném řízení o vydání vozidla.
Nelze přehlédnout, že ačkoli na straně jedné uvádí, že otázky, které v dovolání artikuluje, považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, odvolacímu soudu současně vytýká, že se při jejich řešení odchýlil od jí citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro vylíčení přípustnosti tak současně použila dva předpoklady, které se vzájemně vylučují; nemůže totiž logicky vzato jít o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, měl-li se při jejím řešení odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že žalovaná ve skutečnosti dovozuje jeho přípustnost z toho, že se odvolací soud při právním posouzení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Napadené rozhodnutí je založeno výhradně na posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky. Odvolací soud dospěl k závěru, že předběžná otázka týkající se existence vlastnického práva žalované k vozidlu byla již závazně pravomocně rozhodnuta rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11.
2. 2020, č. j. 27 C 56/2019-69. Svou argumentaci podpořil mimo jiné odkazem na usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje kladné či záporné vyřešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, které by mělo být postaveno najisto určovací žalobou, pokud se obě žaloby opírají o stejná skutková tvrzení. Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata).
Je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o splnění povinnosti překážku věci pravomocně rozhodnuté pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není, poněvadž spor o splnění povinnosti nevypořádává právní vztah v celém rozsahu. Přípustnost dovolání nezakládá žádná z dovolatelkou formulovaných otázek.
Odpovědi na ně jsou obsaženy v judikatuře Nejvyššího soudu, která je ustálena v názoru, že závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravují ustanovení § 159a a § 135 o. s. ř. Výkladem ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1 a 3 o. s.
ř.) při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky z 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení z 19. 10. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí (u zamítavého výroku je nutné posoudit výrok rozhodnutí v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí – viz dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
10 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4301/2017, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2775/2021, nebo jeho usnesení ze dne 1. 12.
2016, sp. zn. 22 Cdo 3453/2016, a ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 986/2022). Závěrem, že v projednávané věci nepřicházelo v úvahu, aby si jako předběžnou otázku posoudil existenci vlastnického práva žalobkyně k vozidlu, dovozovaného z darovací smlouvy, se odvolací soud nikterak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť účastníci tohoto řízení byli účastníky řízení o vydání vozidla (byť v opačném procesním postavení), přičemž do výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11.
2. 2020, č. j. 27 C 56/2019-69, se přímo promítá závěr, že vlastníkem vozidla na základě darovací smlouvy žalovaná není. Právě otázka existence vlastnického práva žalobkyně k vozidlu byla předmětem řízení (nejednalo se o otázku předběžnou, nýbrž otázku, která je přímo předmětem sporu). Jelikož žaloba o vydání vozidla byla zamítnuta, je nutné pro zjištění, o čem soud tímto výrokem rozhodl, posoudit výrok v souvislosti s odůvodněním předmětného rozhodnutí ve smyslu výše citovaných závěrů. Námitka žalované, že by soud neměl otázku vlastnického práva k vozidlu považovat za závazně vyřešenou, poněvadž ve sporu o vydání vozidla neuspěla pro neunesení břemene důkazního, je nedůvodná.
K otázce vlastnického práva k vozidlu a k existenci darovací smlouvy bylo v řízení o vydání vozidla vedeno dokazování s nepříznivým výsledkem pro žalovanou, která v pozici žalobkyně i přes poučení dle § 118a o. s. ř. své vlastnické právo k vozidlu neprokázala (neprokázala své tvrzení, že jí protistrana vozidlo darovala). Lze uzavřít, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při právním posouzení věci (resp. při řešení právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu) neodchýlil, naopak postupoval zcela v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
10 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98.
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2047/2014, není přiléhavý, poněvadž na závěrech v něm dovozených rozsudek odvolacího soudu nespočívá (ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, zde byl řešen vztah žaloby na plnění a žaloby na určení vlastnického práva k nemovitým věcem pro posouzení podmínky řízení). Názor žalované, že projednání věci nebrání jako překážka věci rozsouzené pravomocný rozsudek pro zmeškání, není citovaným rozsudkem podpořen. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. 9. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu