U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Bohdanou Novákovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Mánesova 19, proti žalovanému B. K., o
vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp.
zn. 5 C 174/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 26. 4. 2016, č. j. 26 Co 348/2015-536, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Náchodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4.
2015, č. j. 5 C 174/2012-421, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak,
že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal spoluvlastnický podíl o
velikosti ? pozemku parc. č. 519/1 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí
je dům, spoluvlastnický podíl o velikosti ? pozemku parc. č. 519/2 – zastavěná
plocha a nádvoří, jehož součástí je dům bez č. p./ev., vše zapsané na listu
vlastnictví č. 3017 pro katastrální území J. u J., obec J., u Katastrálního
úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod, pozemek parc. č.
297/8 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je dům, zapsaný na listu
vlastnictví č. 4020 pro katastrální území J. u J., obec J., u Katastrálního
úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod, pozemky parc. č.
297/20 a č. 297/27 – rozsáhlé chráněné území, jejichž součástí je garáž bez č.
p./č. e., pozemky parc. č. 297/21 a č. 297/28, jejichž součástí je garáž bez č.
p./č. e., pozemky parc. č. 297/22 a č. 297/29, jejichž součástí je garáž bez č.
p./č. e., pozemky parc. č. 297/23 a č. 297/30, jejichž součástí je garáž bez č.
p./č. e., pozemky parc. č. 297/25 a č. 297/29, jejichž součástí je garáž bez č.
p./č. e., a pozemky parc. č. 297/17, č. 297/18 a č. 297/19 – ostatní plocha,
jiná plocha, vše zapsané na listu vlastnictví č. 3210 pro katastrální území J.
u J., obec J., u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Náchod (výrok I.). Dále byla do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázána hodnota obchodního podílu ve společnosti Grand Svatá Anna Jaroměř s.
r. o., IČO 27531348, a osobní automobil Huyndai – dodávka, SPZ: NAK 62-88
(výroky II. a III.). Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni do 30
dnů od právní moci rozsudku vypořádací podíl 4 540 000 Kč (výrok IV.). O
nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich
náhradu (výrok V.). Žalovanému byla dále uložena povinnost nahradit v obecné
pariční lhůtě státu na účet Okresního soudu v Náchodě náklady řízení ve výši 37
329 Kč (výrok VI.) a České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů
řízení státu ve výši 29 329 Kč (výrok VII.).
Soud prvního stupně vypořádal společné jmění účastníků s ohledem na okamžik
jeho zániku dne 16. 11. 2009 podle občanského zákoníku účinného do 31. 12.
2013. Se zřetelem k pravidlu, že lze vypořádat pouze ty majetkové hodnoty,
které některý z účastníků navrhl k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku SJM,
rozhodl o přikázání movitých a nemovitých věcí do výlučného vlastnictví
žalovaného oproti jeho povinnosti zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu
částku 4 540 000 Kč. Jeho výši určil v závislosti na hodnotě společných věcí,
na níž se účastníci řízení shodli (automobil), podle znaleckých posudků
(nemovité věci a obchodní podíl) a v případě nemovité věci, kterou žalovaný po
zániku SJM prodal (dům na pozemku parc. č. 43 v J.), podle obvyklé ceny věci k
okamžiku zániku SJM.
Soud prvního stupně naopak nevypořádal podíl žalovaného na nemovitých věcech
zapsaných na listu vlastnictví č. 3032 (bývalý hotel Grand), neboť dospěl k
závěru, že se nejedná, stejně jako v případě podniku žalovaného, o předmět SJM
účastníků. K tomu vysvětlil, že nemovité věci jsou součástí podniku žalovaného
a byly určeny k výkonu podnikatelské činnosti.
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 26. 4. 2016, č. j. 26 Co 348/2015-536, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. až IV. změnil tak, že ze SJM účastníků do výlučného
vlastnictví žalovaného přikázal spoluvlastnický podíl o velikosti ? pozemku
parc. č. 519/1 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je dům,
spoluvlastnický podíl o velikosti ? pozemku parc. č. 519/2 – zastavěná plocha a
nádvoří, jehož součástí je dům bez č. p./ev., vše zapsané na listu vlastnictví
č. 3017 pro katastrální území J. u J., obec J., u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod, dále 50% obchodního podílu
žalovaného ve společnosti Grand Svatá Anna Jaroměř s. r. o., IČ 27531348, a
osobní automobil Huyndai – dodávka, SPZ: NAK 62-88, a žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni do 30 dnů od právní moci rozsudku vypořádací podíl
ve výši 4 140 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudem
prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení tak, že žalobkyně je povinna
nahradit žalovanému v obecné pariční lhůtě k rukám jeho zástupce náklady
odvolacího řízení ve výši 91 331 Kč (výrok VII.). Výroky III. až VI. rozhodl
odvolací soud o nákladech řízení státu.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v aplikaci občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Dále souhlasil i se závěrem, že
předmětem vypořádání SJM nemohly být žádné společné závazky, neboť žalobkyně je
k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku SJM nenavrhla, a žalovaný tak učinil až
po uplynutí uvedené lhůty. Ze společných majetkových hodnot, které vypořádal
soud prvního stupně, dospěl odvolací soud po provedeném dokazování k odlišné
obvyklé ceně nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí na listu
vlastnictví č. 3017, s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu vypořádal
obchodní podíl žalovaného ve společnosti Grand Svatá Anna Jaroměř s. r. o., IČO
27531348 (a nikoliv hodnotu tohoto podílu) a do SJM zařadil a učinil předmětem
vypořádání kupní cenu, kterou žalovaný obdržel za prodej nemovitých věcí, k
němuž došlo až po zániku SJM (nemovité věci zapsané na listech vlastnictví č.
1690, č. 3210, č. 4020 a č. 4021).
Dále se podrobně zabýval vypořádáním podniku žalovaného jako fyzické osoby a ve
shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že podnik a majetkové hodnoty, které k
provozování podniku slouží, nemohou být předmětem vypořádání. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však dovodil, že ve věci nelze aplikovat právní úpravu §
143 občanského zákoníku, účinnou do 31. 7. 1998, obsahující výluku ze zákonného
majetkového společenství manželů („věc, která slouží výkonu povolání jen
jednoho z manželů“). Vysvětlil, že podnik do SJM nepatří z toho důvodu, že jej
žalovaný nabyl před uzavřením manželství (v předmětu podnikání klempířství).
Odvolací soud neshledal dále důvodnou námitku žalobkyně o tom, že předmětem
vypořádání měl být i podíl žalovaného ve výši ? na pozemku parc. č. 1351, jehož
součástí je dům, pozemek parc. č. 1350 o výměře 1 003 m2, pozemek parc. č. 1351
o výměře 1 113 m2, pozemek parc. č. 1350 o výměře 275 m2 a pozemek parc. č.
1353 o výměře 711 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. 3032 pro katastrální
území a obec J., u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální
pracoviště Náchod (dále „předmětné nemovité věci“). S odkazem na rozsudek
Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 4. 2015, č. j. 14 C 140/2014-102, a na
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2015, č. j. 21 Co
262/2015-197, kterými byla pravomocně zamítnuta žaloba na určení, že předmětné
nemovité věci, nepatří do SJM žalobkyně a žalovaného 1), B. K., uvedl, že v
řízení o vypořádání SJM je podle § 159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. vázán
vysloveným závěrem, že žalobkyně vlastníkem předmětných nemovitých věcí není, a
z tohoto závěru v jiném řízení mezi týmiž účastníky musí vycházet.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům I., II. a VII., podala
žalobkyně dovolání. Uplatnila odkazem na znění § 237 o. s. ř. důvod
přípustnosti dovolání, spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí
na vyřešení otázky, kterou se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe, nebo která v rozhodování doposud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Dále vymezila dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Po obšírné rekapitulaci důvodů, pro které nalézací soudy nezahrnuly předmětné
nemovité věci do SJM, namítala nesprávnost takového postupu s využitím
argumentace, že věci byly pořízeny za trvání manželství ze společných
prostředků a že pouhý úmysl jednoho z manželů použít věci k podnikání nemůže
vyloučit aplikaci kogentního ustanovení § 143 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2013, jež taxativně stanoví případy výluky ze zákonného
majetkového společenství manželů. Dále vyjádřila pochybnost, zda se předmětné
věci mohly stát součástí podniku v situaci, kdy žalovaný neměl oprávnění k
provozování živnosti, k níž mohly věci objektivně sloužit. Podrobně s odkazem
na § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12.
2013, argumentovala ve prospěch závěru, že věc, právo či jiná majetková hodnota
se může stát součástí podniku, náleží-li vlastnicky podnikateli a současně může
k provozování podniku sloužit. Nemůže tak dojít k tomu, že součástí podniku se
bez vlastnického poměru stane věc, kterou podnikatel k provozování podniku chce
užívat, popřípadě má v úmyslu ji užívat. Poukázala rovněž na § 146 obč. zák., z
něhož vyplývá, že užití majetku ve společném jmění manželů k podnikání jedním z
manželů lze toliko na základě souhlasu druhého manžela, který tím ovšem
vlastnické právo k věci nepozbývá. Z rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 26 Co 101/2013 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo
1731/2003 dále dovozovala, že souhlas manžela s využitím společné věci při
podnikání druhého manžela není bezbřehý a rozhodně v sobě nezahrnuje oprávnění
takovou věc prodat, jak se stalo v projednávané věci. Žalobkyně rovněž
vysvětlila důvod, pro který by neměla být opomenuta žádná položka SJM
účastníků, tedy ani předmětné nemovité věci. Uvedla, že od jejího vypořádacího
podílu bude nutné odečíst podíl na závazcích, jehož výši prozatím nezná.
Žalovaný si doposud nárokuje částku 5 383 675 Kč. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 25. 10. 2012 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a
část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání
bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem
řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i
podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že
napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho
obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za
dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky
hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se
řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné
podle § 237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka
rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná
řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího
soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobkyně vymezila shora popsané důvody přípustnosti dovolání pouze odkazem na
jejich zákonné znění obsažené v § 237 o. s. ř. Dovolání není přípustné, neboť
žalobkyně způsobem výše uvedeným nespecifikovala jednotlivě a ani ve vzájemné
spojitosti (s přihlédnutím k výhradě, že uplatněné důvody přípustnosti dovolání
nemohou současně obstát) některý z důvodů přípustnosti dovolání. Ohledně téže
právní otázky, která je předkládána k řešení, nemůže být současně naplněn důvod
přípustnosti dovolání spočívající v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s
ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího, a důvod přípustnosti založený na
argumentu o právní otázce v praxi dovolacího dosud neřešené. Nebyla-li právní
otázka hmotného či procesního práva v praxi dovolacího soudu dosud řešena, pak
zde není žádná ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž by se mohl
odvolací soud odchýlit. Z logiky věci dále vyplývá, že ohledně stejné právní
otázky nemůže být současně naplněn ani důvod přípustnosti dovolání spočívající
v existenci právní otázky v praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a otázky,
kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně (nemohou na straně jedné existovat při
řešení určité právní otázky rozdílná rozhodnutí a na straně druhé dána absence
jakéhokoliv rozhodnutí). Konečně, existence právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která
je zároveň dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nepřichází vůbec v úvahu;
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení určité otázky nemůže být zároveň
ustálená a zároveň rozporná.
I přesto, že dovolatelka řádně nevymezila důvody, na nichž zakládá přípustnost
dovolání způsobem, který vyplývá z judikatury dovolacího soudu, lze z obsahu
dovolání identifikovat otázku hmotného práva, jejíž řešení nalézacím soudem
považuje žalobkyně za nesprávné, tedy dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Namítá, že závěr nalézacího soudu, že
předmětné nemovité věci, jež byly nabyty za trvání manželství ze společných
prostředků jako součást podniku žalovaného, nepatří do SJM účastníků, je v
rozporu s kogentním ustanovením § 143 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) a nemá oporu ani v
§ 5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „obch. zák.“). Je přesvědčena o tom, že pouhý úmysl
podnikajícího manžela užívat věc či majetkovou hodnotu nabytou ze společných
prostředků za trvání manželství k podnikání (k provozu podniku) nemůže vyloučit
vznik společného jmění k takové věci či majetkové hodnotě, jsou-li pro to
splněny zákonem stanovené předpoklady.
Rozsudek odvolacího soudu není při řešení právní otázky, kterou žalobkyně v
dovolání identifikuje, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu. Jedná o právní otázku již řešenou, která je dovolacím soudem posuzována
konzistentně.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na vypořádání SJM účastníků
správně aplikoval právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013,
tedy příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., neboť k zániku společného
jmění manželů došlo před 1. 1. 2014. Tento závěr vychází z konstrukce
aprobované civilistickou doktrínou, jakož i rozhodovací praxí dovolacího soudu,
podle nichž zánik společného jmění a jeho vypořádání nelze od sebe oddělit,
neboť jde o dvě právní skutečnosti, působící postupně (sukcesívně - k tomu viz
např. Knapp, V., Luby, Š. a kol.: Československé občanské právo. Orbis Praha
1974, díl I., s. 111), přičemž k vypořádání nemůže dojít bez předchozího zániku
(resp. zrušení či zúžení) SJM. Obě právní skutečnosti tudíž musejí podléhat
režimu shodné právní úpravy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4.
2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, jenž byl publikován pod číslem 103, ročník 2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně nevypořádal předmětné nemovité věci [podíl žalovaného na
nemovitých věcech zapsaných na listu vlastnictví č. 3032 (bývalý hotel Grand)],
neboť dospěl k závěru, že se nejedná o předmět SJM účastníků. Argumentoval
přitom právní úpravou SJM obsaženou v § 143 odst. 1 obč. zák. (dle citace
zákonného ustanovení ve znění účinném po 1. 8. 1998), která ovšem případ výluky
ze zákonného majetkového společenství manželů věci či jiné majetkové hodnoty
sloužící k výkonu povolání (podnikání) jen jednoho z manželů již neupravovala.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, na nějž
soud prvního stupně odkázal, posuzoval projednávanou podle právní úpravy
občanského zákoníku účinné do 31. 7. 1998. Odvolací soud ve vztahu k předmětným
nemovitým věcem dovodil, že je nelze posuzovat podle právního režimu § 143 obč.
zák., ve znění účinném do 31. 7. 1998, neboť žalovaný podnikal již před
uzavřením manželství a jeho podnik se následně nestal součástí SJM; šlo tak o
věc, která nebyla nabyta jedním z manželů za trvání manželství.
Podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 7.
1998, „v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka“.
Z ustálené judikatury dovolacího soudu vyplývá, že podnik fyzické osoby (a
věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží jeho provozování) nemohl být
součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud jen jeden z manželů
začal s jeho provozováním před 1. 8. 1998. Věci, které k 1. 8. 1998 nebyly
součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, se účinností novely č. 91/1998
Sb. nestaly součástí společného jmění manželů (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005). Nebyl-li podnik součástí
BSM, nestal se k uvedenému dni jen na základě novelizace součástí SJM (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014).
V rozsudku ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, Nejvyšší soud
dovodil, že „jestliže tedy podnik vzniklý za trvání bezpodílového
spoluvlastnictví nebyl jeho součástí, nestal se ani součástí společného jmění
manželů, a předmětem vypořádání tak nemohou být ani jednotlivé složky podniku
coby hromadné věci právě proto, že jsou součástí výlučného majetku
podnikatele.“ Argumentem logického výkladu a minore ad maius lze dovodit, že
pokud součástí BSM nemohly být věci, které sloužily k provozování podniku
jednoho z manželů a byly nabyty za trvání manželství, pak o to méně mohl být
součástí zákonného majetkového společenství manželů podnik, jenž vznikl před
uzavřením manželství.
Soudy v nalézacím řízení vyšly ze skutkových zjištění, podle nichž žalovaný
začal podnikat již před manželstvím s žalobkyní. V průběhu manželství s
žalobkyní uzavřel, mimo dalších smluv, společně s další osobou jako kupující
dne 27. 2. 2006 kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl vlastnické právo k
podílu ? na pozemku parc. č. 1351, jehož součástí je dům, pozemek parc. č. 1350
o výměře 1 003 m2, pozemek parc. č. 1351 o výměře 1 113 m2, pozemek parc. č.
1350 o výměře 275 m2 a pozemek parc. č. 1353 o výměře 711 m2, vše zapsané na
listu vlastnictví č. 3032 pro katastrální území a obec J., u Katastrálního
úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod (bývalý hotel
Grand). Tyto nemovité věci sloužily výlučně k podnikání žalovaného.
V rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, Nejvyšší soud k
podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice
občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako
‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi
nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo
dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou
zákona č. 513/1991 Sb. provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., již i podle
původního vymezení v § 5 odst. l obch. zák., jako soubor nejen hmotných, ale
také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné
majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností
novely obchodního zákoníku provedené zákonem č. 370/2000 Sb. způsobilým
předmětem převodu, když již např. § 476 obch. zák. upravoval smlouvu o prodeji
podniku, podnik byl i předmětem dědění (§ 11 odst. l obch. zák.). Není tedy
žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového
společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik
náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen
jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do
odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM.“
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo
4625/2014, „podnikateli vzniká podnik coby hromadná věc ze zákona, a to v
okamžiku, kdy podnikatel nabude věci, práva či jiné majetkové hodnoty, které
slouží či alespoň mají sloužit k provozování podniku. Jelikož rozsah věcí, práv
a jiných majetkových hodnot, které připadají v úvahu, aby společně tvořily
podnik, je velmi obsáhlý, v zásadě platí, že podnikatel fakticky vykonávající
soustavnou výdělečnou činnost ji nemůže vykonávat, aniž by mu při této činnosti
vznikl podnik.“
Z předestřených judikatorních závěrů dovolacího soudu vyplývá, že podnik jako
věc hromadná se nemohl stát součástí BSM (a po 1. 8. 1998 SJM) nejen tehdy,
vznikl-li za trvání manželství před 1. 8. 1998 a podnikatelem byl pouze jeden z
manželů, ale ani tehdy (o to méně), vznikl-li před uzavřením manželství. Movité
a nemovité věci, práva, jiné majetkové hodnoty, jakož i nehmotné složky
podniku, se tak staly vlastnictvím žalovaného v okamžiku, kdy je smlouvou
nabyl, a současně měly sloužit k provozování podniku. Nemůže být přitom
rozhodné, zda nabyté majetkové hodnoty svým účelem mohly objektivně sloužit k
výkonu podnikatelské činnosti podle zapsaného předmětu podnikání (v případě
žalovaného klempířství a oprava karosérií, pokrývačství, tesařství a zednictví
a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona),
ale že žalovaný v okamžiku jejich nabytí měl v úmyslu je výlučně k podnikání
využívat a také tak posléze učinil. Následně realizovaný úmysl podnikatele po
nabytí věci či jiné majetkové hodnoty výlučně je užívat k podnikání (k provozu
podniku) implikuje opodstatněný závěr, že v době nabytí nebylo třeba, aby
podnikatel jako fyzická osoba měl v živnostenském rejstříku zapsán předmět
podnikání, k němuž mohla nabytá věc či majetková hodnota objektivně sloužit.
Ostatně, je spíše pravidlem, že u určitých druhů podnikatelské činnosti si
podnikatel nejprve vytvoří materiální podmínky k jejímu výkonu (typicky
například u hostinské činnosti), a teprve následně si zajistí příslušné
oprávnění k provozování dané živnosti.
Rozhodnutí, na něž v dovolání poukázala žalobkyně, do poměrů projednávané věci
nedopadají, neboť jak rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6.
2013, sp. zn. 26 Co 101/2013 [rozhodnutí je přístupné na
www.justice.cz/judikatura.vks], tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3.
2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003, řeší, jak ostatně dovolatelka avizovala, zcela
jinou právní otázku, a to podmínky použití majetku náležícího do SJM k
podnikání jen jednoho z manželů.
Odvolací soud založil závěr o tom, že předmětné nemovité věci nejsou součástí
SJM účastníků na existenci pravomocného rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze
dne 7. 4. 2015, č. j. 14 C 140/2014-102, jímž byla ve spojení s potvrzujícím
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2015, č. j. 21 Co
262/2015-197, zamítnuta žaloba, podle níž mělo být určeno, že žalobkyně a
žalovaný 1), B. K., jsou vlastníky ideálního spoluvlastnického podílu ve výši ?
na pozemku parc. č. 1351, jehož součástí je dům, pozemek parc. č. 1350 o výměře
1 003 m2, pozemek parc. č. 1351 o výměře 1 113 m2, pozemek parc. č. 1350 o
výměře 275 m2 a pozemek parc. č. 1353 o výměře 711 m2, vše zapsané na listu
vlastnictví č. 3032 pro katastrální území a obec J., u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod. Odkazem na § 159a odst. 1,
4 a 5 o. s. ř. dovodil, že otázka vlastnického poměru k předmětným nemovitým
věcem, jež jsou předmětem vypořádání SJM, již byla pravomocně vyřešena v jiném
řízení, a proto rozhodnutí soudů zavazuje žalobkyni a žalovaného, stejně jako
soud, i v řízení o vypořádání SJM.
Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu
dovolacího.
Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (odstavec 1). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (odstavec 4).
Podle § 135 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl
spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle
zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu;
soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odstavec 1). Jinak otázky,
o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však
o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází
(odstavec 2).
Výkladem § 135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 159a odst.
1 a 4 o. s. ř. při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném,
svým předmětem souvisejícím řízení, mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud
zabýval například v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000,
uveřejněném pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž
formuloval a odůvodnil závěr, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o
existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat
ani jako otázku předběžnou. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil
například v rozsudku ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, v němž
zdůraznil, že pro soudy je výrok pravomocného rozsudku v jiných než statusových
věcech závazný potud, pokud posuzuje jako předběžnou otázku mezi účastníky
právní vztahy, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím. V rozsudku
ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že
ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí
soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř. a že posouzení
předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, byla-li tato
předběžná otázka řešena ve výroku pravomocného rozhodnutí. Řešení otázky, která
nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud
nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely
svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v
jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, dále srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, ze dne 19. 11. 2002, sp. zn.
22 Cdo 1412/2002, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007). Výjimku z
tohoto pravidla Nejvyšší soud shledal jen v případě střetu žaloby na plnění a
následné určovací žaloby [srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo
2740/2012, uveřejněné pod č. 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu]; o takový případ se ovšem v projednávané věci nejednalo.
Dovolacímu přezkumu nemohla podléhat ani otázka vypořádání závazků SJM
účastníků, kterou žalobkyně označila za významnou v kontextu jejího požadavku
na vypořádání předmětných nemovitých věcí (bývalého hotelu Grand). Stejně jako
v případě posouzení, zda určitá věc nabytá jen jedním z manželů za trvání
manželství, jež má sloužit k provozu podniku tohoto manžela, je či není
součástí SJM, ani u této právní otázky žalobkyně řádně důvody přípustnosti
dovolání nevymezila. Navíc, pokud soudy v nalézacím řízení vyšly ze zjištění,
že SJM účastníků zaniklo dne 16. 11. 2009, že žalobkyně v žalobě podané dne 25.
10. 2012 žádné závazky k vypořádání nenavrhla a že žalovaný tak učinil ve
vyjádření k žalobě podaném až dne 6. 5. 2013, pak platí, že ve lhůtě tří let od
zániku SJM nebyly některým z manželů k vypořádání závazky navrženy; proto také
nemohly být vypořádány. V uvedeném směru je rozsudek odvolacího soudu v souladu
s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srovnej například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008).
Zbývá dodat, že dovolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 12. 2015, č. j. 21 Co 262/2015-197,
a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 4. 2015, č.j. 14 C 140/2014-102,
byly k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j.
30 Cdo 760/2016-218, zrušeny a věc vrácena Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu
řízení. K této skutečnosti však dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť podle §
243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v
době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ke kasačnímu rozhodnutí
dovolacího soudu vydanému v řízení o určení právního poměru lze přihlédnout
jako k nové skutečnosti, jež nastala až po pravomocném skončení původního
řízení v režimu jiného procesního prostředku, kterým však dovolání být nemůže.
Žalobkyně rovněž podala dovolání proti výrokům II. a VII. o nákladech
prvostupňového řízení a o nákladech odvolacího řízení.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že
dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání
uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání,
stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace § 237 o. s.
ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Tomuto požadavku však žalobkyně zjevně nedostála, neboť v dovolání
ve vztahu k dotčeným nákladovým výrokům vymezení některého z důvodů
přípustnosti dovolání zcela absentuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s.
ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu