22 Cdo 2380/2012

22 Cdo 2380/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci

žalobkyně H. L., bytem v B., zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se

sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 19, proti žalovanému M. L., bytem v B.,

zastoupenému JUDr. Ivou Petrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Skopalíkova 11,

o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v

Brně pod sp. zn. 20 C 258/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského

soudu v Brně ze dne 15. prosince 2011, č. j. 26 Co 90/2011-566, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. prosince 2011, č. j. 26 Co

90/2011-566, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna

2006, č. j. 20 C 258/95-339, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků

tak, že „ze společného majetku účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně

přikázal movité věci pod položkami 1. barevný televizor Philips, 2.

videopřehrávač Orion, 3. satelit SR 2000, 4. ventilátor AEF 430, 5. přenosný

elektrický konvektor Siemens, 6. prádelní skříň – 2 kusy, 7. osobní váha Lux

Comax, 8. nástěnné hodiny Quartz, 9. kuchyňský mixér Braun, 10. elektrický

vysavač ETA“ (výrok I. rozsudku). Ze společného majetku účastníků do výlučného

vlastnictví žalovaného přikázal „12. fotoaparát Braun, 13. přímotopové

elektrické panely, 14. toustovač Tefal, 40. ideální 522/625 komplexu skleníků

postavených na cizím pozemku na p. č. zaps. na LV č. v k. ú. Ž., obec

B.-m.“ (výrok II. rozsudku). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na

vyrovnání podílu částku 695 635,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok

III. rozsudku). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové

povinnosti (výroky IV. – VI. rozsudku). Soud prvního stupně se v podrobném odůvodnění vypořádal se všemi skutečnostmi z

jeho pohledu rozhodnými pro vypořádání zrušeného bezpodílového spoluvlastnictví

účastníků a promítl je jednak do přikázání jednotlivých věcí každému z

účastníků a do výpočtu výše vypořádacího podílu, který uložil žalovanému

zaplatit žalobkyni. Pokud šlo o mezi účastníky sporné ocenění spoluvlastnického

podílu na komplexu skleníků, soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že

ocenění provedl na základě znaleckého posudku Ing. H. D., která „zpracovala

jednak cenu předmětného komplexu skleníků v částce 4 926 870,- Kč a dále tržní

ceny skleníků včetně zámkové dlažby v částce 1 785 000,- Kč.“ Dále zdůraznil,

že znalkyně při výslechu uvedla, že skleníky, které jsou postaveny na cizím

pozemku a jsou stavebně propojeny s ostatními budovami, jsou prakticky

neprodejné a „pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stanovila

„tržní cenu“. Soud prvního stupně „vyšel z tržní ceny v částce 1 491 000,- Kč.“

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozhodl ve věci rozsudkem ze

dne 15. prosince 2011, č. j. 26 Co 90/2011-566, po té, co byl jeho

předchozí rozsudek ze dne 19. září 2008, č. j. 26 Co 350/2006-434,

zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 22 Cdo

1230/2009. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z „z

věcí, jež měli žalobkyně a žalovaný v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů,

připadá do vlastnictví žalobkyně barevný televizor Philips, videopřehrávač

Orion, satelit SR 2000, ventilátor AEF 430, přenosný elektrický konvektor

Siemens, 2 kusy prádelní skříně, osobní váha LUX Komax, nástěnné hodiny Quartz,

kuchyňský mixér BRAUN, elektrický vysavač ETA“, do vlastnictví žalovaného

„fotoaparát BRAUN, 2 kusy přímotopných elektrických panelů, toustovač Tefal,

ideálních 522/625 komplexu skleníků – zemědělských staveb bez čísla popisného,

čísla evidenčního na pozemcích p. č. a p. č. v katastrálním území Ž., obec B. (dále jen ,,komplex skleníků“)“ - (výrok I., bod 1 rozsudku). Žalovanému uložil

povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 416.637,50,- Kč do tří

dnů od právní moci rozsudku (výrok I., bod 2. rozsudku) a rozhodl o nákladech

řízení a poplatkové povinnosti (výroky I., body 3, 4 a výrok II. rozsudku). Odvolací soud byl vázán názorem dovolacího soudu, který shledal jeho původní

rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou v napadené části, týkající se

spoluvlastnického podílu na komplexu skleníků. Odvolací soud totiž nesprávně

vycházel z ceny komplexu skleníků k okamžiku, který předcházel zániku

bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Odvolací soud nechal vypracovat nový znalecký posudek. Cena komplexu skleníků

byla stanovena na 1.000.000,- Kč, přičemž znalec vycházel ze stavu nemovitostí

ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů a z ceny k datu zpracování

znaleckého posudku.

Odvolací soud zohlednil, že komplex skleníků byl pořízen za

částku 3 466.080,-Kč z prostředků získaných na základě úvěrů poskytnutých

žalovanému. Přitom bylo za trvání manželství na tyto úvěry uhrazeno 888.250,93

Kč, zbývající částka byla uhrazena žalovaným po zániku bezpodílového

spoluvlastnictví manželů. Při stanovení výše vnosu žalovaného z jeho výlučného

do společného majetku vyšel odvolací soud z aktuální ceny stanovené znaleckým

posudkem a z procentního poměru, v jakém byly hrazeny náklady na pořízení

nemovitostí (žalovaný uhradil náklady na pořízení nemovitostí v rozsahu 74,4 %

a ze společného majetku bylo hrazeno 25,6 %). Protože byla ideální část

nemovitosti přikázána žalovanému, musel žalobkyni nahradit polovinu částky

uhrazené z prostředků bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Zohlednil také ve

prospěch žalobkyně její investici spočívající v pořízení chladícího zařízení a

částky vynaložené za trvání manželství na splátky leasingu věcí, které se po

zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů staly výlučným vlastnictvím

žalovaného. Žalovaný podal proti výroku I. bod 2. rozsudku odvolacího soudu dovolání, které

považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu

(dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasil s výší ceny komplexu skleníků stanovené znaleckým

posudkem. Podle jeho názoru měla být tato částka ponížena o 105.198,-Kč,

protože investice žalobkyně spočívající v hodnotě chladícího zařízení je již

součástí ceny stanovené znaleckým posudkem a částka příslušející žalobkyni na

vypořádání jejího podílu ve vztahu ke komplexu skleníků tak měla činit

114.535,-Kč. Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že odvolací soud nepostupoval při stanovení

podílu na věcech získaných leasingem (automobily a počítače) stejným způsobem

jako při vypořádání části komplexu skleníků. Odvolací soud totiž podle jeho

názoru zohlednil vždy polovinu nákladů na pořízení a užívání těchto věcí, aniž

by přihlédl k jejich amortizaci a aniž by nechal vyhotovit – podobně jako u

komplexu skleníků - znalecký posudek ke dni zániku bezpodílového

spoluvlastnictví manželů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti

rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo

změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné

podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není

přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o

peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k

příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li

právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo

která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená

právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle

§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví dovolací soud zkoumá

přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že

odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či

několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají

jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku

soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k

tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22

Cdo 425/2008, uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího

soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8042 (dále jen „Soubor“) nebo rozsudek

Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012, sp. zn. 22 Cdo

2190/2010, uveřejněné tamtéž).

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na

rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu

prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné

pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a

povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné.

Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a

povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící

rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud

formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů

obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních

vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na

internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Dovolatel v dovolání především napadá způsob, jakým odvolací soud do svého

rozhodnutí promítl požadavek žalobkyně na „zohlednění prostředků vynaložených

dle uzavřených leasingových smluv na užívání osobního automobilu Mazda E 2200 a

osobních počítačů“ (dále též jen „leasingové nároky“). Soud prvního stupně uzavřel, že v tomto ohledu by měl žalovaný nahradit

žalobkyni částku 627 436,- Kč; podle názoru odvolacího soudu činí tato částka

242 938,50,- Kč. V rozdílu mezi oběma částkami, tj. ohledně 384 497,50, Kč, je

platební povinnost dovolatele na základě rozhodnutí odvolacího soudu nižší a

potud není jeho dovolání subjektivně přípustné, neboť v daném směru mu nebyla

rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma odstranitelná zrušením rozsudku

odvolacího soudu. Ohledně zbývající částky 242 938,50,- Kč jsou co do vymezení

platební povinnosti žalovaného rozhodnutí nalézacích soudů shodná a potud jsou

jejich rozhodnutí potvrzující. Dovolání by tak mohlo být přípustné pouze podle

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je v daném směru přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího

soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice tvořící součást zákonného

majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení, a to

ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007,

uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8045 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněný v Souboru pod

pořadovým č. C 8310). Potud je judikatura ve shodě i se závěry odborné

literatury vážící se k vypořádání leasingových nároků, že je lze v řízení

vypořádat pouze na návrh (k tomu srovnej : Dvořák, J., Spáčil, J. : Společné

jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 232). V předmětné věci bylo bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zrušeno 13. dubna

1995, leasingové nároky tak mohly být uplatněny toliko do 13. dubna 1998; v

této době však jejich vypořádání žalobkyně v řízení nenavrhla. Neučinila tak

ani v žalobě ze dne 25. srpna 1995, v podání označeném jako „upřesnění

žalobního petitu“ ze dne 24. června 1996 a ani v podání ze dne 19. listopadu

1997 označeném jako „specifikace návrhu“. Jestliže tedy odvolací soud ve svém

rozhodnutí leasingové nároky vypořádal, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném

právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Pro úplnost dovolací soud dodává, že z následného obsahu spisu i z předchozího

rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 26 Co 350/2006 se podává, že se uvedené

leasingové nároky měly vztahovat k věcem tvořícím součást podniku žalovaného. V

této souvislosti dovolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. července 2005, sp. zn.

22 Cdo 1052/2004, uveřejněný na internetových

stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, v němž dovolací soud vyložil, že z

leasingové smlouvy podnikajícímu manželovi vzniká majetkové právo ve vztahu k

leasingové společnosti a je významné, jaká je jeho hodnota. Tato hodnota by

měla být zahrnuta do aktiv jeho podnikání, jež jsou určující pro stanovení

výsledné částky, kterou by do bezpodílového spoluvlastnictví manželů měl vrátit

(nahradit). Náleží-li práva a povinnosti majetkového práva spjatého s leasingem

jednomu z manželů, lze k hodnotě tohoto majetkového práva přihlédnout v rámci

zjištění ceny podniku. Uvedený závěr byl odrazem skutečnosti, že předmětem bezpodílového

spoluvlastnictví nebyly věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů (k

tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2002, sp. zn. 22

Cdo 1717/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1127), přičemž soudní

praxe dovodila, že takovou věcí je i podnik a vyloučila jej z předmětu

zákonného majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004, uveřejněný v časopise Právní

rozhledy, 2005, č. 3, str. 98). Podnikající manžel byl proto povinen nahradit

do bezpodílového spoluvlastnictví částku, která se rovná kladnému (pozitivnímu)

rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku bezpodílového

spoluvlastnictví, což zpravidla představuje cenu podniku. V případě, že by

výsledná hodnota byla záporná, není co do bezpodílového spoluvlastnictví

manželů nahrazovat (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1052/2004, uveřejněný na internetových stránkách

Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Ani takový požadavek na vypořádání „podniku“ žalovaného však žalobkyně v období

tří let od zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů neuplatnila. Dovolatel dále v dovolání nesouhlasil s výší obvyklé ceny věci – komplexu

skleníků - určení znaleckým posudkem na částku 1 000 000,- Kč, neboť podle jeho

názoru měla být tato částka snížena o 105 198,- Kč. Soud prvního stupně vyšel z obvyklé ceny komplexu skleníků ve výši 1 491 000,-

Kč; odvolací soud vyšel z částky 1 000 000,- Kč. V rozdílu mezi oběma částkami,

tj. ohledně 491 000,- Kč, je základ pro závěr o platební povinnosti dovolatele

na základě rozhodnutí odvolacího soudu nižší a potud není jeho dovolání

subjektivně přípustné, neboť v daném směru mu nebyla rozhodnutím odvolacího

soudu způsobena újma odstranitelná zrušení rozsudku odvolacího soudu. Ohledně

zbývající částky 1 000 000,- Kč jsou co do vymezení platební povinnosti

žalovaného rozhodnutí nalézacích soudů shodná a potud jsou jejich rozhodnutí

potvrzující. Dovolání by tak bylo přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání zákonného majetkového

společenství manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní.

Námitka, že soud při

stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající

se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování

skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o

řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej mutatis mutandis

závěry podávající se z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněného v Souboru pod pořadovým č. C 8061 nebo

usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22

Cdo 3890/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České

republiky – www.nsoud.cz). V dovolání žalovaný zpochybňuje skutková zjištění

podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při

stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů

(založenou na nutnosti doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem), podle

které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že dovolatel na

odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty

vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím

soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím

soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.). Ostatně dovolací námitka se v daném směru omezuje pouze na konstatování, že

mělo dojít ke snížení obvyklé ceny proto, že „chladící zařízení dle názoru

žalovaného je součástí ceny stanovené znaleckým posudkem“. Dovolacímu soudu tak

není zřejmé, jakým konkrétním způsobem a na základě jaké argumentace by měly

být závěry znaleckého posudku zpochybněny. Pokud snad dovolatel v dovolání, ačkoliv to z dovolání zjevně nevyplývá,

zpochybnil způsob, jakým odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil ve prospěch

žalobkyně investici na pořízení chladícího zařízení v částce 52 599,- Kč, což

je přesně jedna polovina částky, o kterou by podle názoru dovolatele měla být

snížena obvyklá cena nemovitosti, dovolací soud pro úplnost dodává, že odvolací

soud v dalším řízení nepřehlédne, že i zohlednění investice je vázáno na její

uplatnění účastníkem řízení do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví

(k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo

2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055). Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek odvolacího soudu

podle § 243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu

soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním

názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Propojení

zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která

přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li

dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i

výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např.

rozsudek Nejvyššího soudu

České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v

Souboru pod pořadovým č. C 5768). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.