22 Cdo 3890/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. F., bytem v
T., zastoupené JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburku,
Boleslavská 137, proti žalovanému J. F., bytem v H., zastoupenému JUDr. Milanem
Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 15 C
178/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
9. června 2011, č. j. 27 Co 51/2011-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám
zástupce žalobkyně JUDr. Bohuslava Sedlatého.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
listopadu 2010, č. j. 15 C 178/2009-324, z věcí, které měli účastníci ve
společném jmění manželů do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal „práva a
povinnosti ve vztahu k pojistné smlouvě žalobkyně u České pojišťovny a. s. č.
smlouvy 65944890/28. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ve výroku
rozsudku specifikované movité a nemovité věci a dále „práva a povinnosti ve
vztahu k pojistné smlouvě žalovaného u ING životní pojišťovny č. smlouvy
30864001; sporožirový účet u České spořitelny a. s.; obchodní podíl ve
společnosti FOJA, spol. s r. o.“ (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.926.715,- Kč
do 120 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky III. – V. rozsudku).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 9. června 2011, č. j. 27 Co 51/2011-375, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku II. změnil tak, že „částka na vyrovnání podílu žalobkyně činí
1.912.215,- Kč“, jinak jej potvrdil (výrok I. rozsudku). Ve výroku I. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok III. a IV. rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost
dovolání dovozoval z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek
odvolacího soudu ve výroku I. zrušen a věc vrácena mu byla vrácena k dalšímu
řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací
soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo
změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není
přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost
dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací
soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika
položek neznamená, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných
položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu
prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009,
sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na
rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu
prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné
pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a
povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a
povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud
formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů
obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních
vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oproti přesvědčení odvolatele není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř. Změna rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího
soudu spočívá toliko v tom, že zatímco soud prvního stupně uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.926.715,- Kč,
odvolací soud uložil platební povinnost ve výši 1.912.215,- Kč, když soud
prvního stupně vycházel z obecné ceny vypořádávaných nemovitostí ve výši
3.370.000,- Kč, zatímco odvolací soud po aktualizaci znaleckého posudku
určujícího obecnou cenu nemovitostí z hodnoty 3.341.000,- Kč. Rozhodnutím
odvolacího soudu tak byla platební povinnost žalovaného vůči žalobkyni nižší o
částku 14.500,- Kč reflektující právě zjištěnou obecnou cenu nemovitostí.
V uvedené částce 14.500,- Kč není dovolání žalovaného subjektivně přípustné.
Dovolání může podat jen ten účastník řízené, kterému nebylo rozhodnutím
odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutí odvolacího
soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného
rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28 nebo usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7).
Jestliže odvolací soud uložil žalovanému platební povinnost vůči žalobkyni o
částku 14.500,- Kč nižší, nejde v tomto rozsahu o rozhodnutí, kterým by
žalovanému byla způsobena újmu, neboť na základě rozhodnutí odvolacího soudu má
žalobkyni zaplatit částku nižší. Ostatně i v případě, že by se jednalo o
dovolání subjektivně přípustné, byla by dána jeho nepřípustnost objektivní,
protože změna rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu je
nižší než 50.000,- Kč a přípustnost dovolání by byla vyloučena v intencích §
237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel v dovolání napadá posouzení dvou majetkových hodnot, které podle jeho
názoru nalézací soudy nesprávně posoudily v rámci vypořádání: a) vypořádávané
nemovitosti – zde dovolatel nalézacím soudům vytýká výhradně to, že své závěry
o obvyklé ceně uvedených nemovitostí rozhodnutí opřely o znalecký posudek,
resp. jeho aktualizaci, vůči kterým dovolatel uplatňoval námitky potud, že
tímto způsobem byla obvyklá cena stanovena nesprávně, když soudy navíc
nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem b)
neprokázání dovolatelem tvrzené půjčky ve výši 650.000,- Kč – v této
souvislosti namítá, že neprovedením výslechu věřitele zatížily nalézací soudy
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a
skutková zjištění vážící se k okolnosti půjčky nemají oporu v provedeném
dokazování [§ 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.)]. Posouzení uvedených nároků uplatněných žalobkyní k vypořádání provedly soudy
obou stupňů zcela shodně (vyjma rozdílu v obecné ceně nemovitostí v částce
29.000,- Kč, se kterou se dovolací soud vypořádal v rámci posouzení subjektivní
přípustnost dovolání). Potud pak je rozhodnutí odvolacího soudu v daném ohledu
rozhodnutím potvrzujícím. Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002,
uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších,
implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka
není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné
na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 4666). Dovolatel žádnou otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z
obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí. Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání společného jmění manželů je
otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty
nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého
posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci,
které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky
zásadního právního významu (k tomu srovnej mutatis mutandis závěry podávající
se z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 8061). V dovolání žalovaný
zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze
kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá
vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování
revizním znaleckým posudkem), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě
nemovitostí. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje jiný
názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti
právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro
právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§ 237 odst. 3 část věty za
středníkem o. s. ř.). Obdobně ve vztahu k tvrzenému závazku založenému půjčkou od V. H., kde
nalézací soudy dospěly k závěru, že žalovaný existenci tohoto závazku jako
součásti společného jmění manželů neprokázal, dovolatel výslovně uplatňuje
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř., když zjevně
vychází z přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., která
však v souzené věci není dána, přičemž – jak již dovolací soud uvedl výše –
těmito dovolacími důvody přípustnost dovolání opírající se o § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. založit nelze. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
neboť žalobkyně má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 10.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 3 odst. 1 bod 5, § 4 odst. 3
vyhlášky (po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3
vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky), přičemž
žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby (vyjádření žalobkyně k dovolání žalovaného) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady
dovolacího řízení ve výši 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 14. prosince 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D. předseda senátu