22 Cdo 2903/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. S.,
zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 181/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. června
2005, č. j. 40 Co 1524/2004-246, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14. června 2005,
č. j. 40 Co 1524/2004-246, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 1.
října 2004, č. j. 12 C 181/2003-188, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 5.
října 2004, č. j. 12 C 181/2003-192, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Olomouci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem z 1. 10.
2004, č. j. 12 C 181/2003-188, doplněným usnesením z 5. 10. 2004, č. j. 12 C
181/2003-192, tak, že ze společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného
přikázal výrokem pod bodem I. do výlučného vlastnictví žalobkyně specifikované
movité věci a „garáž bez čp/če na pozemku parcela č. 3052 a pozemek parcela č.
3052, vše v k. ú. Š., okres O., zapsané na LV č. v katastru nemovitostí
vedeným Katastrálním úřadem pro O. k., katastrální pracoviště O.“, v celkové
hodnotě 237 662,- Kč. Výrokem pod bodem II. přikázal do výlučného vlastnictví
žalovaného specifikované movité věci a „zůstatek finančních prostředků na účtu
č., vedeného Komerční bankou, a. s., ve výši 254 342,60,- Kč“, tedy věci o
celkové hodnotě 269 492,60,- Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 801 714,30,- Kč do 3
dnů od právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudních
poplatcích.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství 2. 3.
1991 a že jejich společné jmění manželů bylo zúženo k návrhu žalovaného jako
podnikatele podle § 148 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“), rozsudkem téhož
soudu z 21. 2. 2000, č. j. 15 C 207/99-19, až na věci tvořící obvyklé vybavení
domácnosti. Rozsudek nabyl právní moci 21. 3. 2000. Dalším rozsudkem soudu
prvního stupně z 11. 2. 2002, č. j. 15 C 121/2000-19, který nabyl právní moci
11. 3. 2002, bylo manželství účastníků rozvedeno. Žalobkyně podala návrh na
vypořádání SJM u soudu prvního stupně 4. 11. 2003. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že tak učinila v tříleté lhůtě od zániku společného jmění manželů, k
němuž nemohlo dojít zúžením společného jmění manželů, ale až rozvodem
manželství, neboť § 149 odst. l ObčZ stanoví, že společné jmění manželů zaniká
zánikem manželství. Protože k vypořádaní společného jmění manželů nedošlo ani
dohodou účastníků, provedl soud prvního stupně jeho vypořádání podle § 150
odst. 3 a § 149 odst. 2 a 3 ObčZ při rovných podílech účastníků. Soud prvního
stupně tak vypořádal věci náležející k obvyklému vybavení společné domácnosti
a dále majetek, který účastníci nabyli do společného jmění manželů před jeho
zúžením. Zdůraznil, že po zúžení společného jmění manželů nabýval každý z
účastníků věci, které netvořily obvyklé vybavení společné domácnosti, do svého
výlučného vlastnictví. Kromě movitých a nemovitých věcí vypořádal ještě shora
specifikovaný zůstatek na účtu žalovaného ve výši ke dni zúžení společného
jmění manželů a vnos žalobkyně na společný majetek v částce 9 000 Kč. Dále
zjistil, že žalovaný nabyl 1. 8. 2000, tedy po zúžení společného jmění
manželů, do výlučního vlastnictví skříňový automobil Renault Messenger
B120.65 Cargo Van 2201. Ten žalovaný používal k podnikání již od roku 1996 na
základě smlouvy s leasingovou společností Montex s. r. o. a za dobu od 24.
7. 1996 do 10. 3. 2000 zaplatil této společnosti leasingové splátky v celkové
částce 1 562 598,- Kč včetně DPH. Soud prvního stupně ji vypořádal jako
částku vynaloženou ze společného majetku na výlučný majetek žalovaného za dobu,
než došlo k zúžení společného jmění manželů. S přihlédnutím ke zjištěnému
rozsahu společného jmění manželů a majetku, přikázanému každému z účastníků,
soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání
podílů částku 801 714,30,- Kč.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 40 Co 1524/2004-246,
rozsudek soudu prvního stupně, ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že
účastníkům přikázal do výlučného vlastnictví věci a zůstatek na účtu stejně
jako soud prvního stupně (žalobkyni v celkové hodnotě 237 662,- Kč a
žalovanému v celkové hodnotě 269 492,60,- Kč) a uložil žalovanému, aby
zaplatil žalobkyni na vypořádání podílů ze zaniklého společného jmění manželů
částku 97 210,30,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o
nákladech odvolacího řízení a soudních poplatcích. Odvolací soud se odchýlil od
vypořádání soudu prvního stupně jen ohledně leasingových splátek na automobil
Renault, když konstatoval, že způsob zvolený soudem prvního stupně by vedl k
podstatnému zvýhodnění žalobkyně. Žalovaný měl automobil až do 1. 8. 2000 pouze
v nájmu, přičemž jej používal ke svému podnikání. Proto bylo jeho povinností
vrátit do společného jmění manželů to, co bylo na jeho podnikání vynaloženo.
Výnosy z podnikání byly majetkem společným, přičemž při tomto podnikání
docházelo také k opotřebení této věci. Z uvedených důvodů odvolací soud
považoval za rozhodující zůstatkovou cenu automobilu ke dni zániku společného
jmění manželů účastníků (k němuž podle odvolacího soudu došlo ve shodě se
soudem prvního stupně ke dni zániku manželství rozvodem tj. k 11. 3. 2002),
která skutečně vyjadřuje peněžní hodnotu vynaloženou na podnikání žalovaného.
Cena byla stanovena znaleckým posudkem znalce C. N. ve výši 153 500,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a
odůvodňuje nesprávným právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, že jím
provedené vypořádání leasingových splátek na automobil Renault nepřihlíží k
tomu, jaká částka byla skutečně vynaložena ze společného majetku na oddělený
majetek manžela a zda je věc po vynaložení prostředků ze společného jmění
užívána, resp. vlastněna jen jedním z manželů. Způsob použitý odvolacím soudem
nutně vede k poškozování jednoho z manželů, neboť výše jeho nároku na
vypořádání takového vnosu je pak nepřímo úměrná délce období mezi zúžením a
zánikem společného jmění manželů. Žalobkyně se ztotožňuje s vypořádáním, které
provedl soud prvního stupně, neboť podle ní zohledňuje skutečnost, že se
majetková sféra žalovaného, i když se o to zasloužil jen nepatrnou částí, po
zúžení společného jmění rozrostla o vlastnictví automobilu v hodnotě 1,5
milionu Kč. Poukazuje na znění § 149 odst. 2 ObčZ, z něhož dovozuje, že pro
vypořádání je určující celková částka vynaložená ze společného na výlučný
majetek jednoho z manželů, nikoliv hodnota jeho majetku v době zániku
společného jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovým zjištěním a právním
závěrem odvolacího soudu. Poukazuje na to, že podle názoru některých soudů
nelze leasingové splátky na věc, která se za trvání manželství nestala
vlastnictvím některého z manželů, vypořádat v rámci společného jmění manželů.
Takový nárok je možné uplatnit separátní žalobou na vydání bezdůvodného
obohacení. Proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že přípustné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení.
Dovolacímu soudu je dovolatelkou předestřena otázka, zda odvolací soud správně
vypořádal společné jmění manželů ohledně leasingových splátek zaplacených za
trvání manželství na automobil používaný podnikajícím manželem do doby, kdy
bylo rozhodnutím soudu společné jmění manželů zúženo až na věci tvořící
obvyklé vybavení domácnosti, a k němuž manžel nabyl vlastnictví po zúžení
společného jmění a manželství pak zaniklo rozvodem.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný používal předmětný
automobil Renault k podnikání od roku 1996. Podle tehdy platného právní úpravy
bylo majetkovým společenstvím manželů bezpodílové spoluvlastnictví manželů a v
§ 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 91/1998 Sb., bylo stanoveno, že v bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů. Výkonem
povolání je také podnikání jednoho z manželů jako fyzické osoby (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu z 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000, publikovaný pod C 1127
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Manželovi náležel tedy podnik do jeho
odděleného vlastnictví – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2004,
sp. zn. 22 Cdo 684/2004, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 3/2005,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, podle kterého „Podnik mohl být předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, upraveného občanským zákoníkem ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., avšak jen za
předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům.
Pokud byl podnikatelem jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jeho
povolání, náležel podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela.“
Zákonem č. 91/1998 Sb. byl občanský zákoník novelizován tak, že s účinností od
1. 8. 1998 majetkovým společenstvím manželů je společné jmění manželů, přičemž
v § 143 ObčZ již nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů ze
společného jmění manželů vyloučeny. Podle čl. VIII bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb.
věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Podnik náležející do
odděleného vlastnictví podnikajícího manžela se tak k 1. 8. 1998, kdy zákon č.
91/1998 Sb. nabyl účinnosti, předmětem společného jmění manželů nestal.
Nejvyšší soud dále uvedl, že v rozsudku z 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo
2296/2004, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 9/2005, že “slouží-li
předmět leasingu výlučně k podnikání jednoho z manželů, náleží práva a
povinnosti s ním spojená k jeho podniku, a proto lze k hodnotě majetkového
práva spjatého s leasingem přihlédnout v rámci zjišťování ceny podniku.“
Daný případ je však specifický tím, že v průběhu manželství účastníků měl
žalovaný podnik v odděleném vlastnictví (leasingové splátky byly placeny na
automobil užívaný k podnikání) a pak bylo rozhodnutím soudu zúženo společné
jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, dále
tím, že žalovaný nabyl předmětný automobil do odděleného vlastnictví a
následně došlo k rozvodu manželství účastníků. Zůstává tedy otázka, kdy a ke
kterým věcem společné jmění manželů zaniklo.
Podle § 148 odst. 1 ObčZ soud může ze závažných důvodů na návrh některého z
manželů zúžit společné jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení
společné domácnosti.
Podle § 148 odst. 2 ObčZ na návrh některého z manželů soud zúží společné jmění
manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti v případě, že
jeden z manželů získal oprávnění k podnikatelské činnosti nebo se stal
neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti.
Podle § 149 odst. l ObčZ společné jmění manželů zanikne zánikem manželství.
Podle § 149 odst. 2 ObčZ zanikne-li společné jmění manželů, provede se
vypořádání, při němž se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné.
Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho osobní majetek. Stejně tak se vychází z toho, že
závazky obou manželů vzniklé za trvání manželství jsou povinni manželé plnit
rovným dílem.
Podle § 149 odst. 3 ObčZ při vypořádání se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění.
Podle § 149 odst. 4 ObčZ v případech uvedených v § 143a odst. l a § 148 odst.
1 ObčZ se použijí ustanovení odstavců 2 a 3 obdobně.
Zákon (§ 149 odst. 1 ObčZ) spojuje zánik společného jmění manželů se zánikem
manželství, k němuž dochází rozvodem manželství, smrtí nebo prohlášením jednoho
manžela za mrtvého (§ 24, § 24 a 22 zákona č. 91/1963 Sb., zákona o rodině ),
prohlášením konkurzu na majetek manžela /§ 14 odst. l písm. k) a § 26 zákona
č. 321/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání/ nebo uložením trestu propadnutí
majetku nebo jeho části manželovi (§ 52 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon).
Kromě toho za trvání manželství může dojít ke zúžení společného jmění manželů,
a to buď smlouvou uzavřenou podle § 143a odst. l ObčZ nebo rozhodnutím soudu
podle § 148 odst. 1 a odst. 2 ObčZ až na věci tvořící obvyklé vybavení
společné domácnosti.
Zúžením společného jmění manželů rozumí zákon zánik tohoto jmění v rozsahu jeho
zúžení. To plyne z § 149 odst. 4 ObčZ, který stanoví, že pro případy zúžení
společného jmění použijí se obdobně § 149 odst. 2 a 3 ObčZ, které upravují
vypořádání zaniklého společného jmění manželů. I když je v § 149 odst. 4 ObčZ
odkaz na § 143a ObčZ a § 148 odst. 1 ObčZ, použije se obdobně i na případy
uvedené v § 148 odst. 2 ObčZ. Je třeba vycházet z toho, že v § 148 odst. 1 ObčZ
je upraveno zúžení společného jmění manželů rozhodnutím soudu ze závažných
důvodů a v § 148 odst. 2 ObčZ, který je ustanovením speciálním vůči § 148 odst.
l ObčZ, je podnikání jednoho manželů vymezeno jako závažný důvod, pro který
soud společné jmění manželů zrušit musí. Jiný výklad by nedával smysl. Pokud by
zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení
domácnosti, k němuž došlo proto, že jeden z manželů získal oprávnění k
podnikatelské činnosti, nemělo mít za následek zánik společného jmění k
majetku, který nezahrnuje věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti,
pak by takové rozhodnutí postrádalo účel, který sleduje - ochranu
nepodnikajícího manžela před rizikem spojeným s podnikáním druhého manžela.
Jak vyplývá z § 150 odst. 1 ObčZ, lze společné jmění vypořádat dohodou nebo
podle § 150 odst. 3 ObčZ k návrhu některého z manželů provede vypořádání soud.
Jestliže nedojde k vypořádání společného jmění manželů dohodou nebo návrh na
jeho vypořádání rozhodnutím soudu nebyl podán do tří let od zániku společného
jmění manželů, dochází k jeho vypořádání zákonnou domněnkou podle § 150 odst. 4
ObčZ. Ohledně movitých věcí platí, že se manželé vypořádali podle stavu, v
jakém každý z nich věci ze společného jmění pro potřebu svou, své rodiny a
domácnosti výlučně jako vlastník užívá a o nemovitých věcech platí, že jsou v
podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž
platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích
manželům společných.
Jestliže soud podle § 148 odst. 1 nebo 2 ObčZ zúží společné jmění manželů až na
věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti, po právní moci tohoto rozhodnutí
trvá společné jmění manželů jen k takto vymezeným věcem. K dalšímu majetku
společné jmění manželů zaniká a začíná běžet tříletá lhůta pro jeho vypořádání
dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu, k návrhu u soudu v této lhůtě podaném.
Nedojde-li v této lhůtě k uzavření dohody nebo podání návrhu na vypořádání
soudem, dochází k vypořádání společného jmění manželů k tomuto dalšímu majetku
podle zákonné domněnky. K věcem tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti
zaniká společné jmění manželů, je-li manželství rozvedeno, až tímto zánikem
manželství. Jinak řečeno právní mocí rozsudku o rozvodu manželství zaniká
společné jmění manželů k věcem tvořícím obvyklé vybavení společné domácnosti a
začíná běžet tříletá lhůta k jeho vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu v
řízení zahájeném k návrhu jednoho z manželů. Nedojde-li k uzavření dohody nebo
podání návrhu v této lhůtě, nastupuje vypořádání společného jmění k věcem,
které náležely k obvyklému vybavení společné domácnosti podle zákonné domněnky.
V dané věci bylo společné jmění účastníků zúženo rozhodnutím soudu podle § 148
odst. 2 ObčZ až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti
pravomocně ke dni 21. února 2000. Jen k těmto věcem i po tomto datu trvalo
společné jmění manželů, jinak zaniklo a začala běžet tříletá lhůta k jeho
vypořádání dohodou nebo rozhodnutím soudu k návrhu podanému v této lhůtě.
Jestliže žalobkyně podala návrh na vypořádání společného jmění manželů až 3.
listopadu 2003, pak soud mohl vypořádat jen zaniklé společné jmění k věcem
tvořícím obvyklé vybavení společné domácnosti, neboť k těmto věcem zaniklo
společné jmění rozvodem manželství k 11. 3. 2002, a návrh byl podán v tříleté
lhůtě od zániku tohoto společného jmění. Naproti tomu po uplynutí tříleté lhůty
od zúžení společného jmění manželů soudem podle § 148 odst. 2 ObčZ, nemůže se
manžel úspěšně domáhat, aby soud vypořádal podle § 149 odst. 2 a 3 ObčZ
majetek, k němuž společné jmění zúžením zaniklo, tedy ani vypořádání investic
vynaložených ze společného na oddělený majetek manžela nebo toho, co vynaložil
ze svého na majetek, k němuž společné jmění zúžením zaniklo.
Z uvedeného vyplývá, že vypořádání společného jmění manželů ohledně
leasingových splátek na automobil není správné a rozsudek odvolacího soudu byl
proto podle § 243b odst. 2 OSŘ zrušen. Protože se důvod nesprávnosti vztahuje i
na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc byla
tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu