22 Cdo 5622/2017-125
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně V. K. TOP CHMEL, s. r. o., identifikační číslo osoby 24742821,
se sídlem v Doksech, Ke Křížku 389, zastoupené JUDr. Jaroslavem Skoupým,
advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované AGROSCIENCE,
spol. s r. o., identifikační číslo osoby 47540249, se sídlem v Chrášťanech 175,
zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře
123, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 6 C 2/2017, o dovolání žalované proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 21 Co 127/2017-34, takto:
Dovolání se odmítá.
Účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi pozemků, a to v rozsahu každá id.
1/2, v obci Ch., katastrálním území Ch. u R., zapsanými na listu vlastnictví, u
Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrálního pracoviště R. Žalobkyně dne 18. 1.
2017 podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke všem
uvedeným pozemkům. U téhož soudu již probíhá pod sp. zn. 4 C 70/2016 řízení, ve
kterém žalovaná (v uvedeném řízení žalobkyně) uplatňuje předkupní právo vůči
žalobkyni (v uvedeném řízení žalované), a navrhuje, aby byla nahrazena vůle
druhé strany a žalobkyni byla uložena povinnost uzavřít s žalovanou dohodu o
zrušení spoluvlastnictví.
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 6 C 2/2017-21, ve výroku I. řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že souběžně vedené řízení pod sp. zn. 4 C
70/2016 brání tomu, aby pod sp. zn. 6 C 2/2017 probíhalo další řízení, neboť se
jedná o totožnou věc, která se týká nejen týchž účastníků řízení, ale i téhož
předmětu řízení. Obě řízení směřují k totožnému právnímu následku, tj. ke
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Dodává, že v případě vyhovění žalobě v
souběžně vedeném řízení sp. zn. 4 C 70/2016 by nastala překážka věci pravomocně
rozhodnuté, případně by mohlo dojít k uzavření smíru mezi stranami. Z důvodu
existence překážky zahájené rozepře soud prvního stupně řízení zastavil.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 4. 2017,
č. j. 21 Co 127/2017-34, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení
nezastavuje.
Odvolací soud uvedl, že je dána totožnost účastníků řízení, nicméně obě řízení
se liší co do předmětu – předmětem řízení sp. zn. 4 C 70/2016 je nahrazení
projevu vůle žalobkyně, byť fakticky směřující k zániku spoluvlastnictví
účastníků, zatímco předmětem řízení sp. zn.
6 C 2/2017 je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Pokud žalobě v souběžně
vedeném řízení bude vyhověno, odpadne v přezkoumávané věci předmět řízení; z
toho však nelze dovozovat jeho totožnost. Své rozhodnutí opřel o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne
5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, podle kterého je tentýž předmět dán tehdy,
jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení. Dodal, že také předmětem dokazování budou jiné skutečnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná („dovolatelka“) dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, a to v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Za důvod dovolání uvádí nesprávné
právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá, že se v dříve zahájeném řízení domáhá téhož jako v přezkoumaném řízení;
nelze tedy odlišnost předmětu řízení určovat podle formulace žalobního petitu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je výrazem přepjatého právního formalismu, jehož
důsledkem je porušení práv dovolatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces v
souladu s čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod. Dodává, že předmětem
dokazování jsou v obou řízeních tytéž skutečnosti. Navrhuje, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření argumentuje tím, že otázka totožného předmětu řízení již
byla Nejvyšším soudem řešena – např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12.
2014,
sp. zn. 23 Cdo 104/2014, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1646/2000. V obou řízeních se jedná o jiný nárok opírající se o
jiné skutkové okolnosti a o jiná zákonná ustanovení. Zároveň poukazuje na
chybně formulovaný žalobní petit v návrhu žalované, který nemůže vymezit
totožný předmět řízení. Dovolání je podle žalobkyně nedůvodné a čistě účelové.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny
podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Ustálená judikatura hovoří o totožném řízení ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř.
tehdy, pokud je dána totožnost předmětů řízení a totožnost jejich účastníků
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, případně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne
17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, vše dostupné – stejně jako další zde
uvedená rozhodnutí – na www.nsoud.cz).
Předmětem občanského soudního řízení je žalobci uplatněný procesní nárok, který
je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně
relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Totožnost předmětu řízení tedy
předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005).
V dané věci je potřeba posoudit, jestli nárok žalobkyně uplatněný v řízení sp.
zn. 6 C 2/2017 je totožný s nárokem uplatněným v dříve zahájeném řízení u téhož
soudu pod sp. zn. 4 C 70/2016; protože totožnost účastníků je dána, zbývá
vyjasnit otázku totožnosti předmětu řízení.
Dříve zahájené řízení vedené pod sp. zn. 4 C 70/2016 se týká uplatnění
předkupního práva, v jehož důsledku by došlo k nahrazení projevu vůle. Naproti
tomu v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 2/2017 má být rozhodnuto o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví. Nutno dodat, že v tomto řízení nejsou zahrnuty
pozemky par. č. 228/3, 274/4, 326/1, vůči kterým tak není dána překážka
litispendence. Ačkoliv účastníci uplatňují podobná skutková tvrzení, petity
obou žalob jsou rozdílné. Z uvedeného se tak podává, že v dané věci jde sice o
spor mezi týmiž subjekty, ale předmět sporu daný žalobním návrhem je odlišný,
než je v dřívějším řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 70/2016. Proto nelze dospět k
závěru, že pokračování v řízení brání překážka věci zahájené.
Z uvedeného vyplývá, že zde není dána přípustnost v souladu s § 237 o. s. ř.,
protože se jedná o otázku, která byla dovolacím soudem již několikrát řešena.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, kterým
se řízení končí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. ledna 2018
JUDr. Jiří Spáčil
předseda senátu