22 Cdo 57/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobce města Mirošov, IČ 00258890, se sídlem úřadu v Mirošově, nám.
Míru 53, zastoupeného Mgr. Zdeňkou Klímovou, advokátkou se sídlem v Plzni,
Sedláčkova 7, proti žalované REVOS Rokycany, s. r. o., IČ 49197282, se sídlem v
Rokycanech, Sedláčkova 651/III, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se
sídlem v Plzni, Dominikánská 16, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního
soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 281/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2008, č. j. 18 Co 422/2008-153, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. září 2008, č. j. 18 Co
422/2008-153, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rokycanech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18.
června 2008, č. j. 4 C 281/2006-135, rozhodl, že „žalovaný je povinen vyklidit
budovu bez č. p. – technická vybavenost, postavenou na pozemku č. parc. st. 610
a pozemek č. parc. st. 610 v k. ú. M., budovu bez č. p. – technická
vybavenost, postavenou na pozemku č. parc. st. 611 a pozemek č. parc. st. 611 v
k. ú. M., zapsané na LV č. 10001 a LV č. 1146 pro k. ú. a obec M., budovu bez
č. p. – technická vybavenost, postavenou na pozemku č. parc. st. 189 a pozemek
č. parc. st. 189 a pozemek č. parc. 1622/2 v k. ú. P., zapsané na LV č. 344 pro
k. ú. a obec P., budovu bez č. p. – technická vybavenost, postavenou na
pozemku č. parc. st. 853 a pozemek č. parc. st. 853 v k. ú. D., budovu bez č.
p. – technická vybavenost, postavenou na pozemku č. parc. st. 854 a pozemek č.
parc. st. 854 v k. ú. D. a pozemky č. 616/2 a 616/3 v k. ú. D., tedy
nemovitosti zapsané na LV č. 958 pro k. ú. a obec D., do 6 měsíců od právní
moci rozsudku“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na vyklizení nemovitostí
uvedených ve výroku rozsudku, které podle žalobce užívá žalovaná na základě
neplatné smlouvy o pronájmu a provozování vodovodu a kanalizace ze dne 24. 3.
2003. Neplatnost smlouvy zdůvodňoval tím, že její obsah byl sice projednán v
radě města a v zastupitelstvu města, ale tento záměr nebyl před uzavřením
smlouvy zveřejněn na úřední desce žalobce, případně jiným obvyklým způsobem.
Uvedené smlouvě předcházela smlouva týchž účastníků ze dne 1. 7. 1994, uzavřená
na dobu 12 měsíců s možností prodloužení, a smlouva ze dne 21. 1. 2002 (správně
z 2. 1. 2002), uzavřená na dobu deseti let. Posledně uvedená smlouva byla
nahrazena smlouvou z 24. 3. 2003 z toho důvodu, aby odpovídala požadavkům
nového vodního zákona. Soud posuzoval věc podle § 126 odst. 1 občanského
zákoníku („obč. zák.“) a platnost smlouvy z 24. 3. 2003 podle § 39 odst. 1 a §
41 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích; dospěl k závěru, že s jistotou nebylo
prokázáno, že záměr žalobce pronajmout předmětné nemovitosti byl zveřejněn na
úřední desce žalobce nebo jiným obvyklým způsobem, a to i pro nájemní smlouvy
předcházející, neboť v deskách žalobce, které dodatečně předložil, nebylo možné
od roku 1992 do roku 2005 dohledat oznámení, které by se týkalo zveřejnění
záměru o pronájmu zařízení sloužících k provozování vodovodu a kanalizace, a na
předmětných smlouvách se nenacházejí doložky potvrzující, že byla uvedená
zákonná podmínka splněna. K těmto závěrům soud došel přesto, že svědek Jan
Vondra, technik žalované, vypověděl, že záměr obce byl vyvěšen a další svědci
Ing. L. P., technik žalované a bývalý starosta, a Ing. V. K., bývalá tajemnice
města M., popsali obvyklý postup při nakládání s obecním majetkem. Svědkyně
uvedla, že dotaz na Krajský úřad v Plzni prostřednictvím e -mailu, zda je nutné
záměr vyvěšovat, zaslala na pokyn nového starosty, který měl určité
nesrovnalosti se žalovanou. Soud dovodil, že za jednoznačný důkaz zveřejnění
záměru by bylo možné pokládat pouze úřední záznam o vyvěšení listiny nebo
seznam vyvěšovaných listin, či doložku o vyvěšení záměru v nájemní smlouvě.
Takové důkazy však předloženy nebyly. Uzavřel, že smlouva ze dne 24. 3. 2003 o
pronájmu nemovitostí k provozování vodovodu a kanalizace je ve smyslu § 39
odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. absolutně neplatná a rovněž tak smlouvy jí
předcházející. Žalobce jako vlastník nemovitostí má právo na ochranu svého
vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák.
(Výše uvedenému rozsudku předcházel rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 11. července 2007, č. j. 4 C 281/2006-80, kterým soud prvního stupně zamítl
žalobu v celém rozsahu, a to pro rozpor výkonu práv s dobrými mravy. Tento
rozsudek Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. září 2007, č. j. 18 Co
442/2007-109 zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem
ze dne 17. září 2008, č. j. 18 Co 422/2008-153, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval
skutková zjištění i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Výpovědi
svědků Jana Vondry, Ing. L. P. a Ing. V. K. považoval za nejasné a nekonkrétní.
O nezveřejnění záměru svědčí text e-mailu zaslaného dne 7. 10. 2005 tehdejší
tajemnicí žalobce Ing. K. Krajskému úřadu Plzeňského kraje s dotazem, zda před
uzavřením nájemní smlouvy, kterou označila konkrétním datem 24. 3. 2003, měl
být zveřejněn záměr nemovitosti pronajmout. Odvolací soud dále konstatoval, že
oznámení o zveřejnění záměru se nenachází ani ve složce žalobce, kterou řádně
vede teprve od 15. 11. 2005. Záměr pronajmout nemovitosti nebyl zveřejněn ani
před uzavřením smlouvy z 2. 1. 2002, pokud lze tuto smlouvu považovat za
smlouvu o nájmu. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná užívá vodovodní a
kanalizační řad žalobce bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („o. s.
ř.“), a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3
o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil provedené důkazy,
zejména opomenul přihlédnout k výpovědi svědkyně Ing. K., a vyšel pouze z
jejího písemného dotazu na krajský úřad, zda by nevyvěšení záměru mělo za
následek neplatnost právního úkonu, z něhož dovodil, že dotaz učinila proto, že
k vyvěšení záměru žalobce nedošlo. Výpověď uvedené svědkyně však k takovým
závěrů nedává podklad. Popsala zavedený postup obecního úřadu a sama měla za
to, že veškeré záměry vyvěšovala. Vypověděla, že dotaz na krajský úřad učinila
na pokyn současného starosty obce. Důkaz její výpovědí nahradil odvolací soud
svou domněnkou, postavenou pouze na písemném dotazu na krajský úřad, a tím
došlo k zásadnímu nesouladu skutkového zjištění s provedeným důkazem. Žalovaná
dále vytýká odvolacímu soudu, že v odůvodnění svých rozhodnutí neuvedl důvody
pro které pokládá výpovědi svědků J. V., Ing. L. P., který byl v rozhodné době
starostou, a Ing. K. za nejasné, nekonkrétní a nepřesvědčivé. Pokud výpovědi
považoval za nevěrohodné, musí být z odůvodnění rozhodnutí soudu patrno, z
jakých prokázaných skutečností k takovým závěrům došel. V tom směru odkázala
žalovaná na judikaturu Ústavního soudu. Odvolací soud svým postupem porušil
právo žalované na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod). Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalované není
důvodné. Považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, založené na správných
skutkových zjištěních a právních závěrech. Hodnocení důkazů je v souladu s §
132 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl jako zjevně
nedůvodné.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., že jsou podle jeho obsahu uplatněny dovolací důvody upravené v §
241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu
se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§ 122 odst. 1 OSŘ) věcí soudu,
který provádí dokazování. Pokud soud prvního stupně výpověď svědka nehodnotil
jako nejasnou, příp. nekonkrétní, může odvolací soud takto výpověď hodnotit,
jen pokud svědka sám vyslechl.
Soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z
jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřila žalovaný (jiný účastník řízení),
stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které
důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů
řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak
věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové
přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku
bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
Potvrdil-li odvolací soud nepřezkoumatelný rozsudek soudu prvního stupně,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000,
Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1303).
„Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud
prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů předloženými listinami ve
spojení s výpovědí účastníků řízení, bylo nutno, aby tyto důkazy sám opakoval,
a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto
důkaz“ (Nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06). To
platí i pro případ, kdy odvolací soud hodlá z obsahu listiny učinit skutkové
zjištění, který soud prvního stupně neučinil.
V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že „s jistotou se
nepodařilo prokázat, že k oznámení záměru obce došlo“, a to přesto, že „svědek
Vondra tvrdil, že záměr obce pronajmout předmětné zařízení byl na úřední desce
vyvěšen a další svědci popsali obvyklý způsob při nakládání s obecním
majetkem“. Zatímco ostatní svědci jen popisovali obvyklý postup (někdy s tím,
že si postup v této věci již nepamatují – viz výpověď Ing. V. K.), svědek J. V.
vypověděl, že návrh smlouvy viděl vyvěšen na úřední desce obce a vysvětlil,
proč „věnoval úřední desce pozornost“. Toto přímé svědectví však soud prvního
stupně nijak nehodnotil ani nezdůvodnil, proč k němu nepřihlédl. Neuvedl ani,
jaká skutková zjištění učinil z výpovědi dalších svědků, popřípadě proč z nich
žádná skutková zjištění neučinil. Jeho rozhodnutí je tak v této části
nepřezkoumatelné; proto i rozhodnutí odvolacího soudu, který tuto skutečnost
přehlédl, trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Odvolací soud navíc v rozporu se zásadou přímosti hodnotil důkazy, které sám
neprovedl, když výpovědi svědků označil za nejasné a nekonkrétní. Skutečnosti,
že žalobce neuvažoval o zveřejnění záměru pronajmout obecní majetek, svědčí
podle odvolacího soudu i text e-mailu, zaslaného bývalou tajemnicí žalující
obce Ing. V. krátké dne 7. října 2005 (tedy až s časovým odstupem od uzavření
smlouvy) Krajskému úřadu Plzeňského kraje s dotazem, zda tento záměr má být
zveřejněn. Důkaz příslušným e-mailem (listinou jej zachycujícím) však odvolací
soud neprovedl a nevypořádal se ani s výpovědí Ing. K., která před soudem
prvního stupně uvedla, že „mail psala proto, že to po ní chtěl nový starosta,
který měl určité nesrovnalosti s žalovanou společností“. Hodnocení důkazů a
jeho zachycení v odůvodnění rozhodnutí tak není v souladu s § 132 o. s. ř. a s
§ 157 odst. 2 o. s. ř. a i v této části je řízení postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu