22 Cdo 5791/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Mgr. J. D., zastoupené Ing. Zdeňkem Pokrupou, MBA, narozeným 9.
11. 1955, bytem v Praze 3, Lucemburská 10, doručovací adresa: Metokote CR, Mýto
u Rokycan, Plzeňská 601; proti žalovanému Ing. L. Š., zastoupenému JUDr. Annou
Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, o úpravu
poměrů spoluvlastníků a o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým
věcem, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 142/2015, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 12 Co 156/2016-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 156/2016-123, a
částečný rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 C
142/2015-100, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Rokycanech (dále také „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem
ze dne 14. 3. 2016, č. j. 5 C 142/2015-100, zamítl žalobu žalovaného na soudní
úpravu poměrů spoluvlastníků podle ustanovení § 1139 odst. 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“).
Vyšel ze zjištění, že účastníci nabyli v dražbě dne 21. 12. 2006 pozemek par.
č. 1221 (jehož součástí je stavba) a pozemek par. č. 377/2 v katastrálním území
R.; oba pozemky nabyli do podílového spoluvlastnictví s rovným vymezením
podílů. Začátkem roku 2007 uzavřeli dohodu, podle které předmětné nemovitosti
bude užívat výlučně žalobkyně; dohodu žalovaný v květnu 2015 písemně vypověděl.
Protože se účastníci nedohodli na novém způsobu užívání předmětných nemovitostí
(v současné době společné věci ani jeden z účastníků neužívá), podal žalovaný
žalobu podle § 1139 odst. 2 o. z., kterou se domáhal úpravy užívání společných
věcí. Žalobu žalovaného (nyní projednávaná věc), původně vedenou pod sp. zn. 5
C 136/2015, soud prvního stupně spojil s následně podanou žalobou žalobkyně,
kterou se domáhá zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Společné řízení je nyní
vedeno pod sp. zn. 5 C 142/2015.
Po právní stránce soud prvního stupně uvedl, že nebyly naplněny důvody pro
vyhovění žalobě. Účastníci uzavřeli v roce 2007 dohodu o užívání, přičemž do
roku 2015 společné věci užívali v souladu s dohodou. Návrh žalovaného, aby soud
rozhodl tak, že následujících pět let bude nemovitosti užívat výlučně sám s
tím, že žalobkyni nenáleží podíl na užitcích, je veden snahou kompenzovat
promlčenou pohledávku matky žalovaného za žalobkyní. Za této situace soud
nevidí důvod vyhovět návrhu žalovaného, že dalších pět let bude výlučným
uživatelem společných věcí; situace mezi účastníky je navíc natolik vyhrocená
(jak dokládá počet sporů vedený u tohoto soudu), že je namístě co nejdříve
spoluvlastnictví k nemovitostem zrušit a vypořádat.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, k odvolání žalovaného rozsudkem ze
dne 8. 6. 2016, č. j. 12 Co 156/2016-123, částečný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně. Dodal, že vztahy
mezi účastníky nelze uspořádat způsobem, který navrhuje žalovaný. Rozpory mezi
nimi jsou natolik vyhrocené, že v současné době žádný z nich společné věci
neužívá; jediným možným řešením v zájmu obou účastníků je co nejrychlejší
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která
nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Důvodem podání
dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení se má týkat doposud neřešené otázky, zda řízení o
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je důvodem k zamítnutí žaloby
o úpravu poměrů spoluvlastníků podle § 1139 odst. 2 o. z. Pokud spoluvlastníci
při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny, je splněna
podmínka pro postup podle § 1139 odst. 2 o. z., aby soud určil poměry
spoluvlastníků podle slušného uvážení; bez uzavření dohody o správě společné
věci nebo rozhodnutí soudu však fakticky nelze právo spoluvlastníka realizovat.
Není přitom v zájmu spoluvlastníků, aby po celou dobu řízení o zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví neužíval věc ani jeden z nich. Napadeným
rozhodnutím tak odvolací soud odepřel dovolateli právo na soudní ochranu;
dospěl-li k tomu, že navrhovanému způsobu úpravy poměrů nelze vyhovět, měl
poměry účastníků upravit podle slušného uvážení, neboť pro řízení o úpravu
poměrů spoluvlastníků ze zákona vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu a soud
tak není návrhem vázán (k tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006, dostupný na adrese www.nsoud.cz, stejně jako
ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že žalovaný se snaží záměrně protahovat spor o
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a zdůraznila, že to byl on, kdo
zapříčinil současný stav výpovědí dohody o užívání. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241
o. s. ř.), dovolací soud napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání
je důvodné.
Na otázce, kterou dovolatelka v tomto řízení výslovně vznáší, napadené
rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť z obsahu rozhodnutí je
zřejmé, že důvod zamítnutí žaloby nespočíval v konkurenci nyní projednávané
žaloby a žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nýbrž v tom, že
nároku žalobce, tak, jak je v žalobě formulován, nebylo možné vyhovět; to platí
i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, podle kterého důvod zamítnutí žaloby
spočívá v tom, že pro vyhovění „nebyly zjištěny žádné důvody“. Nad rámec
vyslovené přesvědčení obou soudů, že jediným rozumným způsobem řešení sporu
mezi účastníky je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, na uvedeném nic
nemění.
Z obsahu dovolání se nicméně podává jiná otázka hmotného práva, na níž napadené
rozhodnutí závisí a která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud
vyřešena. Spočívá v tom, zda je soud vázán obsahem návrhu podle § 1139 odst. 2
o. z., kterým se spoluvlastník domáhá soudní úpravy poměrů za situace, kdy
spoluvlastníci nedosáhli potřebné většiny pro rozhodnutí o správě společné věci.
Podle § 3028 odst. 1 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode
dne nabytí jeho účinnosti. Rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139
o. z. je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku
práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení, proto je pro něj
rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav v době vyhlášení rozhodnutí (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016). Proto
dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb.
Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit
něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního
předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle § 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby
rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby
takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud
právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména
rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti
zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
Podle § 1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také
tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při
rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
Pro případ, kdy se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne potřebné
většiny hlasů, dává zákon (§ 1139 odst. 2 o. z.) kterémukoli ze spoluvlastníků
právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo
2792/2016). Dovolateli je tak třeba přisvědčit, že podmínky pro rozhodnutí
soudu jsou naplněny již tím, že spoluvlastníci při rozhodování o správě
společné věci nedosáhli potřebné většiny hlasů.
Otázkou zůstává, je-li soud návrhem podle § 1139 odst. 2 o. z. vázán. Způsob
rozhodnutí o nárocích plynoucích z § 1128 a násl. o. z. upravuje § 1139 odst.
1 o. z. O žalobě na zrušení rozhodnutí většiny spoluvlastníků, jeho nahrazení
rozhodnutím soudu nebo určení, že takové rozhodnutí nemá vůči některému ze
spoluvlastníků právní účinky, rozhodne soud tak, že upraví poměry podle
slušného uvážení (§ 1139 odst. 1 o. z.); stejným způsobem – podle slušného
uvážení – upraví poměry spoluvlastníků také v případě žaloby podle § 1139 odst.
2 o. z., tedy v případě, že spoluvlastníci při rozhodnutí o správě společné
věci nedosáhli potřebné většiny. Z literatury k tomu viz např.: Spáčil, Jiří a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.
Beck, 2013, s. 540.
V situaci, kdy jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 1139 odst. 2
o. z., vyplývá z právní úpravy určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky:
úprava poměrů podle slušného uvážení soudu. Proto na základě § 153 odst. 2 o.
s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více,
než čeho se účastníci domáhají; jinak řečeno soud není návrhy účastníků vázán.
Ostatně dospěla-li soudní praxe ke stejnému závěru již v případě ustanovení §
139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“), ve
znění pozdějších předpisů, které způsob vypořádání výslovně neupravovalo (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98,
uveřejněný pod číslem 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
dovolatelem citovaný rozsudek ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2266/2006,
publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 4, roč. 2008), musí k takovému závěru
tím spíše dospět v případě ustanovení § 1139 odst. 2 o. z., které způsob
vypořádání výslovně stanoví.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než napadené
rozhodnutí zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu ruší, platí shodně pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí o věci (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu