22 Cdo 58/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované A.
Ch., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 233/2005, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2008, č. j. 22
Co 151/2008-1028, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta.
Žalobce se domáhal, aby soud vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví manželů („BSM“) účastníků řízení. Obvodní soud pro Prahu 4
(dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 8 C
62/89-693, výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do zaniklého BSM do
výlučného vlastnictví žalobce věci
a hodnoty ve výroku uvedené a mimo jiné i dům číslo popisné 935 – objekt
bydlení na pozemku parcelní číslo 113/2, zastavěná plocha o výměře 163 m²
v katastrálním území P., zapsaný na listu vlastnictví číslo 107 pro uvedené
katastrální území, oceněný na 3.400.430,- Kč, vše v celkové hodnotě
3.749.156,50 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci povinnost zaplatit
žalované do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na vyrovnání jejího
podílu částku 1.855.433,40 Kč. Soud prvního stupně, vázán právním názorem
odvolacího soudu vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení, dospěl k závěru,
že dům v P. jako věc v právním smyslu vznikl až za trvání manželství, a proto
patří do BSM.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. srpna
2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10.
listopadu 2004, č. j. 11 Co 433/2003-780, výrokem pod bodem I. změnil rozsudek
soudu prvního stupně ohledně některých položek, nikoliv však ve vztahu k
uvedenému domu. Odvolací soud konstatoval, že dům v P. patří do BSM, neboť
nebylo prokázáno, že by před uzavřením manželství byla postavena „hrubá
stavba“. Dům byl dostavěn v průběhu manželství a kolaudován 2. 2. 1972. S
přihlédnutím k závěrům znalce Ing. B. ohledně reprodukčních pořizovacích
nákladů posuzované stavby v době jejího postavení a současné ceny této
nemovitosti, dospěl odvolací soud k závěru, že výlučný vklad žalobce ve výši
103.000,- Kč na pořízení stavby představoval 41 % hodnoty nemovitosti a
vyjadřoval míru, jakou se žalobce podílel na vzniku stavby; o tento podíl
zhodnotil vnos žalobce ve vztahu k současné hodnotě domu. Vypořádací hodnotu
domu stanovil částkou 2.006.236,- Kč, i když do BSM byl zařazen a do
vlastnictví žalobce přikázán dům v hodnotě 3.400.430,- Kč.
Nejvyšší soud k dovolání obou účastníků rozsudkem ze dne 20. června 2005, č.
j. 22 Cdo 1135/2005-828, zrušil shora uvedené rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu k uvedenému domu uvedl:
„Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené
věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně
a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního
podlaží. Od tohoto okamžiku veškeré další práce směřují pouze k dokončení
věci, která již vznikla, někomu náleží a je i způsobilým předmětem
smluvních ujednání. Je nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační
rozhodnutí, neboť vznik stavby není totožný s její stavební dokončeností (viz
např. rozsudek ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, C 1008 Sou R NS,
a další judikaturu tam uvedenou)… Dovolání žalobce lze přisvědčit, že právní
názor soudů na okamžik, kdy stavba vzniká jako samostatná věc v právním smyslu,
není správný. Odvolací soud i soud prvního stupně vycházely ze závěru, že i
když v době uzavření manželství účastníků byla stavba již započata (viz např.
č. l. 399), nebyla v té době „hrubá stavba“ ještě hotova. Avšak v
občanskoprávní oblasti, je zapotřebí pojem \"stavba\" vykládat jako jedinečný
výsledek určité stavební činnosti. Přitom však současně nemusí jít o stavbu
stavebně dokončenou, tedy o tak zvanou hrubou stavbu; proto je názor
vycházející z nedokončenosti tzv. hrubé stavby v době vzniku BSM nesprávný a je
tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Bude tedy třeba
zjistit, zda stavba již nebyla vybudována minimálně do takového stadia, aby
bylo jasným a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží, a podle toho rozhodnout otázku vlastnictví k ní“.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 1. října 2007, č. j. 8 C
233/2005-952, ve znění opravného usnesení ze dne 30. ledna 2008, č. j. 8 C
233/2005-985, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí patřících do zaniklého
BSM účastníků se do výlučného vlastnictví žalobce přikazuje nemovitost – dům č.
p. 935 – objekt bydlení, na pozemku parc. č. 113/2 – zastavěná plocha o výměře
163 m2 k. ú. P., zapsaný na LV č. 170 pro k. ú. P. v hodnotě 4.080.940,- Kč“ a
dále movité věci v tomto bodě podrobně specifikované včetně vkladů na vkladních
knížkách, vše v celkové hodnotě 4.429.666,50 Kč a do výlučného vlastnictví
žalované se přikazují movité věci zde podrobně specifikované včetně zůstatku na
účtu Ž. b., vše v celkové hodnotě 112.419,70 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil
žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku
2.055.623,40 Kč a to do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod
body III. až VI. rozhodl o nákladech řízení. Na základě rozsudku Nejvyššího
soudu doplnil dokazování a BSM účastníků vypořádal jak výše uvedeno. Ohledně
stěžejní majetkové položky, rodinného domu č. p. 935 v P. 4 – P. se zastavěnou
plochou o výměře 163 m2 (dále „sporné nemovitosti“) vyšel z výpovědí šesti
svědků, z nichž žádný nepotvrdil, že před uzavřením manželství účastníků byla
stavba zbudována do stádia, kdy by bylo jasným a nezaměnitelným způsobem patrno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží; výpovědi dvou svědků uvádějících
opak, jejichž výslech žalobce navrhl až v roce 2007, soud neuvěřil. Přihlédl ke
skutečnosti, že žalobce ze svého výlučného vlastnictví vložil do stavby domu
částku 103.000,- Kč a tuto částku jej při vypořádání BSM zohlednil. Při
stanovení hodnoty nemovitostí ve výši 4.080.940,- Kč vyšel z dodatku znaleckého
posudku Ing. J. B. z 20. 10. 2006.
Odvolací soud k odvolání žalobce proti výrokům o věci samé pod body I. a II.
a k odvolání žalované proti výrokům o nákladech řízení rozsudkem ze dne 19.
června 2008, č. j. 22 Co 151/2008-1028, rozhodl, že „rozsudek soudu I. stupně
se v napadených výrocích o věci samé pod body I. a II. mění jen tak, že hodnota
věcí přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce činí 4.948.776,50 Kč a že
částka, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu
činí 2.315.178,40 Kč, jinak se v těchto výrocích potvrzuje“; dále rozhodl o
nákladech řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně v intencích pokynu
Nejvyššího soudu vyplývajícího z jeho shora zmíněného rozsudku provedl ohledně
sporných nemovitostí dokazování, z něhož bylo možno učinit závěr o správnosti
jejího zahrnutí do masy vypořádávaného jmění účastníků. Dokazování doplnil
aktualizací znaleckého posudku znalce Ing. J. B. ve vztahu k hodnotě
nemovitosti, neboť v mezidobí došlo ke změně cenových předpisů a vyšel z její
hodnoty ve výši 4.600.050,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Cituje z
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1135/2005 a sp. zn. 3 Cdo 111/92 a s
odkazem na výpovědi svědků dovozuje počátek prací na rodinném domku již v roce
1968. Nesouhlasí s důvody uvedenými v rozhodnutí odvolacího soudu z 19. 6. 2008
v konfrontaci s jeho závěry z 29. 6. 1998; neztotožňuje se s výsledkem
hodnocení důkazů a závěrem, „že si svědkové nemohou nic pamatovat a z tohoto
důvodu žalobce neunesl důkazní břemeno“, což je v rozporu s § 132 a § 120 OSŘ.
Dovolatel uzavírá, že bylo nepochybně prokázáno, že sporná nemovitost byla již
ke konci roku 1968 vybudována do stádia, kdy bylo jasně a nezaměnitelně patrno
dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a stavba tudíž do BSM nepatří.
Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel jen předkládá svoji
vlastní verzi skutkového stavu. V dovolání chybí údaj v jakém rozsahu je
rozhodnutí odvolacího soudu napadáno a přípustnost je nesprávně opírána o § 237
odst. 1 písm. b) OSŘ. Žalovaná uzavírá, že dovolání je nepřípustné. Navrhuje,
aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než
v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo
řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má
po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka
významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku
zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a
nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve
svazku 2 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck).
V projednávané věci soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ]. Soud prvního stupně
totiž vycházel ze závazného právního názoru, který ve věci vyslovil dovolací
soud v rozsudku ze dne
20. června 2005, č. j. 22 Cdo 1135/2005-828, kterým zrušil předchozí rozsudky
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; není tak
dána příčinná souvislost tohoto rozsudku s předchozími závaznými právními
názory odvolacího soudu, a dovolatel existenci takové souvislosti ani netvrdí.
Poukazuje sice na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 29. června 1998 s
později vysloveným názorem dovolacího soudu, ovšem právě proto, že dovolací
soud zaujal později částečně jiný (a závazný) právní názor, staly se případné
předchozí odlišné názory odvolacího soudu nevýznamnými. Napadené rozhodnutí
odvolacího soudu je tedy dílem potvrzující [a v této části by přicházela do
úvahy jedině přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ], dílem
měnící, a to v části, ve které odvolací soud provedl aktualizaci ceny věcí
přikázaných dovolateli, a podle toho pak změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o výši vypořádacího podílu v neprospěch dovolatele. V této části je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ovšem z obsahu dovolání,
kterým je dovolací soud vázán, je zřejmé, že dovolatel v této části rozhodnutí
odvolacího soudu nenapadá, neboť v dovolání s oceněním provedeným odvolacím
soudem nijak nepolemizuje. Případný dovolací přezkum by se tak v souladu s
obsahem dovolání musel zaměřit na posouzení správnosti zařazení domu do BSM
účastníků (a v této části je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím
potvrzujícím).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto
nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ).
Nesprávným právním posouzením se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody [s výjimkou důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]
včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Vázanost dovolacím důvodem
se v řízení o dovolání, jehož přípustnost je dána § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ
projevuje tím, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat jen ty právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil. Pokud tedy dovolatel nevznese v
dovolání právně relevantní výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím
soudem, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ.
Dovolání se opírá – s výjimkou právně nevýznamného tvrzení o nesprávnosti
dřívějšího právního názoru odvolacího soudu, viz výše – o námitky skutkové
povahy, ke kterým patří i polemika s hodnocením důkazů. Není tu tedy nic, co by
z napadeného rozsudku mohlo činit rozhodnutí po právní stránce zásadní, a
dovolatel ani nic takového netvrdí.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a z § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšná
žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a
představují odměnu advokáta za její právní zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Činí podle § 4 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1, §
10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 10.000,- Kč a dále paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty
podle § 137 odst. 3 OSŘ ve výši 1.957,- Kč, celkem tedy 12.257,- Kč. Lhůta a
místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná
oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu