22 Cdo 608/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce P.
f. České republiky proti žalovaným: 1) J. K. a 2) J. K., zastoupeným advokátem,
o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C
888/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.
září 2003, č. j. 17 Co 69/2002-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. září 2003, č. j. 17 Co
69/2002-56, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. listopadu 2001, č.
j. 4 C 888/99-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu
řízení.
ČR“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně shledal
naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení s tím, že žalobce nemůže
jinak docílit změny zápisu vlastnického práva ke spornému pozemku v katastru
nemovitostí, v němž v době podání žaloby byli jako vlastníci pozemku zapsáni
žalovaný 1) a jeho manželka M. K., zemřelá 31. 8. 2000. Žalovaný 1) a M. K.
nabyli vlastnické právo ke spornému pozemku kupní smlouvou z 24. 10. 1991,
uzavřenou s M. Ch. jako prodávající. Soud prvního stupně se postavil na
stanovisko, že označená kupní smlouva je neplatná, neboť J. a M. K. nabyli
pozemek od nevlastníka. K 1. 4. 1984 nabyl vlastnické právo ke spornému pozemku
vydržením manžely P. stát (podle § 135a a § 507a odst. 3 ObčZ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), který jím zůstal i po 1. 1. 1992.
V tomto směru soud prvního stupně převzal právní závěry vyslovené Krajským
soudem v Brně v rozsudku z 9. 2. 1994, sp. zn. 17 Co 446/93, ve věci žalobkyně
J. P. proti žalovaným J. a M. K., o vyklizení sporného pozemku.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 29. září 2003, č. j. 17 Co 69/2002-56, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu soud
prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav a věc také správně
právně posoudil. Žalobce, který má naléhavý právní zájem na požadovaném určení,
prokázal, že je od 1. 4. 1984 vlastníkem sporného pozemku. K tomuto dni
vydrželi vlastnické právo pro stát J. P. a její manžel, kteří v té době užívali
pozemek v dobré víře jako vlastníci, a ve stanovené lhůtě nevyužili svého práva
podle § 872 odst. 5 ObčZ, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání
tohoto pozemku. Dobrá víra J. P. a jejího manžela mohla být založena rozsudkem
Okresního soudu ve Znojmě z 21. 2. 1974, č. j. 6 C 380/73-14, jenž konstatoval
vlastnictví jmenovaných vydržením podle občanského zákoníka č. 141/1950 Sb., i
když právní závěry vyslovené v tomto rozsudku nebyly správné, jak dovodil
Krajský soud v Brně v rozsudku z 9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27. Stát zůstal
vlastníkem sporného pozemku i po 1. 1. 1992. M. Ch. proto nemohla 24. 10. 1991
pozemek prodat manželům K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, podle jeho
obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Právní závěr odvolacího
soudu na podkladě rozhodnutí vydaných ve věcech vedených u Okresního soudu ve
Znojmě pod sp. zn. 6 C 380/73 a sp. zn. 6 C 613/92, že J. P., popř. její právní
předchůdci vydrželi vlastnické právo ke spornému pozemku a následně neuzavřeli
dohodu o osobním užívání pozemku, čímž došlo k vydržení vlastnického práva k
pozemku pro žalobce, není podle žalovaných správný. Namítají, že podáním žaloby
jejich právními předchůdci proti J. P., příp. jejím právním předchůdcům, a
doložením jejich vlastnického práva listinnými důkazy byla narušena dobrá víra
J. P. a tím i běh případné vydržecí doby. V obou předcházejících sporech se
otázkou vydržení zabývaly soudy odlišně; ta se nestala předmětem řádného
dokazování a byla spíše řešena jako otázka předběžná. Závěr, že v důsledku
vydržení sporného pozemku J. P., popř. jejími právními předchůdci, a následného
neuzavření dohody o osobním užívání pozemku „ve lhůtách uvedených v § 865 ObčZ“
došlo k vydržení pro žalobce, považují za mylný výklad. Navrhli, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupnů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve
věci po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku, zda stát zůstal
vlastníkem sporného pozemku i po 1. 1. 1992, řeší v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ
v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Podle § 159a odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 OSŘ v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny
orgány.
Podle § 159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být
v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc
projednávána znovu.
Soud prvního stupně, aniž by se zabýval otázkou, nakolik je v daném
sporu vázán (§ 159a OSŘ) předchozími rozhodnutími nalézacích soudů ve věcech
Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 380/73 a sp. zn. 6 C 613/92, převzal
skutkové i právní závěry Krajského soudu v Brně, vyjádřené v jeho rozhodnutí z
9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27. Stejně tak k věci přistupoval odvolací soud,
který považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná a právní
posouzení za správné a rovněž ve stručné podobě zopakoval závěry učiněné týmž
soudem ve věci, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 613/92.
Otázkou vázanosti pravomocným rozhodnutím v případě, kde žalobě na určení
předcházelo rozhodnutí o žalobě na plnění, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení
z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C
907, svazek 13, v němž zaujal právní názor, že „pravomocný rozsudek o žalobě na
plnění v sobě zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva
nebo právního vztahu, a vytváří proto překážku věci pravomocně rozsouzené pro
řízení o žalobě na určení, zda tu právo nebo právní vztah je nebo není, vychází-
li ze stejného skutkového základu“. Shodný právní názor vyslovil v usnesení z
19. 9. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1170/2002, uveřejněném v Souboru pod C 1462, Svazek
21, podle kterého „soud v řízení o určení existence či neexistence právního
vztahu mezi účastníky nemůže vycházet z jiného závěru o předmětu sporu, než z
toho, který byl zaujat v již pravomocném rozhodnutí o žalobě na plnění z téhož
vztahu mezi týmiž účastníky“.
Z citovaného § 159a OSŘ a uvedené judikatury lze dovodit, že vázanost
předchozím rozhodnutím může být dána jen tam, kde šlo o rozhodování mezi týmiž
účastníky, resp. jejich právními předchůdci. V daném případě tomu tak není,
protože žádný z účastníků tohoto řízení není právním nástupcem J. P., resp.
jejích právních předchůdců. Soudy obou stupňů tudíž nebyly vázány právními
názory Krajského soudu v Brně, vyslovenými v rozsudku z 9. 2. 1994, č. j. 17
Co 446/93-27, a mohly tak věc posoudit odlišně od tam uvedených právních názorů
– mohly se od nich odchýlit. Stejně tak jimi není vázán dovolací soud v tomto
řízení.
Žalovaní v dovolání mimo jiné zpochybňují aktivní legitimaci žalobce a
polemizují se závěrem, že stát se stal vlastníkem sporného pozemku vydržením J.
P., popř. jejich právních předchůdců, když tito neuzavřeli včas dohodu o
osobním užívání pozemku. Tato právní otázka vyžaduje náležité posouzení.
Podle § 872 odst. 5 ObčZ vzniklo-li přede dnem účinnosti tohoto zákona
občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku, avšak
do účinnosti tohoto zákona již nedošlo k dohodě, popřípadě k její registraci
pravomocným rozhodnutím státního notářství, vzniká oprávněnému právo na
uzavření kupní smlouvy k pozemku, jehož se týkalo rozhodnutí o přidělení
pozemku do osobního užívání. Neuplatní-li oprávněný své právo do jednoho roku
od účinnosti tohoto zákona, právo zanikne. Nedojde-li k uzavření kupní smlouvy,
není dotčeno právo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl.).
Dovolací soud je přesvědčen, že toto intertemporální ustanovení nemůže
bránit aplikaci obecného ustanovení o vydržení - § 134 ObčZ, ve světle již
ustálené judikatury o možném vydržení věci ve vlastnictví státu k 1. 1. 1992,
jestliže jeho předpoklady byly naplněny k okamžiku, kdy novela občanského
zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb. nabyla účinnosti.
Vyjde-li se z nezpochybněného předpokladu, že manželé P. se stali oprávněnými
držiteli od roku 1974, kdy jim soudem bylo sděleno, že se stali vlastníky
sporného pozemku vydržením podle § 115 a násl. zákona č. 141/1950 Sb., neměli
jmenovaní důvod, aby uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku ve smyslu § 198
a násl. ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Teprve
rozhodnutím Krajského soudu v Brně z 9. 2. 1994, č. j. 17 Co 446/93-27, bylo
sděleno J. P. (též jako právní nástupkyni J. P.), že vlastníky se nikdy nestali
a sporný pozemek vydrželi pro stát k 1. 4. 1984. Při tomto východisku lze ovšem
mít současně za to, že jejich držba od roku 1974 nebyla do 1. 1. 1992 narušena
(nebude-li prokázán opak). Přitom platí, že samotná změna vlastnictví nemá bez
dalšího vliv na dosavadní oprávněnou držbu, jestliže se držitel o takové změně
nedověděl. Pak se ovšem nabízí možnost vydržení sporného pozemku (již) ve
vlastnictví státu J. P. ke dni účinnosti novely občanského zákoníku č. 509/1991
Sb., tj. k 1. 1. 1992. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. 4. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 59/2001, publikovaný v Souboru pod C 1147, Svazek 16, podle
kterého „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro
účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, i když
jde o věc, která v té době nemohla být vydržena“.
Podle názoru dovolacího soudu je citované ustanovení § 872 odst. 5 ObčZ nutno
vykládat tak, že ve stanovené lhůtě mělo umožnit těm, kteří již měli právo na
uzavření dohody o osobním užívání pozemku, avšak do 1. 1. 1992 k dohodě
nedošlo, nebo ji dokonce měli už uzavřenou, ale ještě nedošlo k její registraci
státním notářstvím, aby pozemek nabyli do svého vlastnictví kupní smlouvou,
když jej již vydržením podle § 134 ObčZ k 1. 1. 1992 nabýt nemohli právě pro
svoji vědomost vydržení vlastnického práva k pozemku pro stát. Takovou dohodu
totiž mohl uzavřít jen ten, kdo dobrou víru pozbyl, když se dozvěděl, že
skutečným vlastníkem je stát. Uvedené ustanovení se tak týká jen omezeného
okruhu držitelů, kteří již v době, kdy nabyla účinnosti novela občanského
zákoníku č. 509/1991 Sb., t. j. k 1. 1. 1992, věděli, že pozemek, o kterém se
dříve domnívali, že jim jako vlastníkům patří, jejich není, a pouze ho vydrželi
pro stát. Při této vědomosti o vlastnictví státu nemohli již být držiteli
oprávněnými.
V daném případě tomu tak nebylo, neboť (nebude-li prokázán opak) J. a J. P.,
posléze jen J. P. též jako právní nástupkyně J. P., při vědomosti, že
vlastnické právo ke spornému pozemku vydrželi již podle zákona č. 141/1950 Sb.,
mohli být ke dni 1. 1. 1992 v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, a k
tomuto dni nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku vydržením, pokud jej
skutečně nenabyli oni, případně jejich právní předchůdci již podle zákona č.
141/1950 Sb. Nadto při tomto východisku nepřicházelo v úvahu, aby (jako
vlastníci) uzavírali se státem dohodu o právu osobního užívání pozemku. Názor,
že stát zůstal vlastníkem sporného pozemku, protože J. P. či její předchůdci
nevyužili práva na zřízení práva osobního užívání pozemku, není tudíž správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Dovolací soud proto napadený rozsudek zrušil a protože
důvody tohoto zrušení platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a
3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu