Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud řízení trpí vadami v tomto ustanovení vyjmenovanými (s výjimkou rozhodnutí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení).
Dovolatelky nenamítaly, že v řízení došlo k vadám uvedeným v § 237 odst. 1 OSŘ, a ani dovolací soud z obsahu spisu takové vady nezjistil. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 OSŘ tedy není dána.
Dovolání v této věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2 OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 238 odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud již v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci pro rozhodnutí ve věci zásadním význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru rozhodnutí pod C 71. Naopak za otázku zásadního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (Soubor rozhodnutí, C 103, svazek 2).
V projednávané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním závěru, že řádný nabývací titul žalobkyně – nabytí vlastnictví sporných pozemků dědictvím po svém otci J. V. ke dni jeho smrti 1. 10. 1977-předchází nabývacímu titulu žalovaných, tj. rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu P. – v. z 26. 8. 1993, a je tak právně účinný a závazný. Tento právní závěr není v rozporu s hmotným právem. Podle neměnného ustanovení § 460 ObčZ, dědictví se nabývá smrtí zůstavitele. V době smrti J.
V. řízení o dědictví upravoval zákon č. 95/1963 Sb., notářský řád, který byl zrušen zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony. Podle Čl. II odst. 2. zákona č. 263/1992, kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, pro řízení o dědictví po těch, kteří zemřeli před účinností tohoto zákona, užije soud dosavadních předpisů, to znamená, že na řízení o dědictví po J.
V. se vztahoval notářský řád č. 95/1963 Sb. Rozhodnutím státního notářství podle § 39 notářského řádu bylo řízení o projednání dědictví skončeno (§ 42 odst. 1 notářského řádu) a tímto rozhodnutím bez ohledu na to, jaká doba uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení o potvrzení nabytí dědictví, se deklarovaly právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví tak mělo a má i za současné právní úpravy pouze deklaratorní charakter. Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1269, svazek 18, dovodil, že „za dědice ve vlastním slova smyslu lze považovat jen toho, komu bylo rozhodnutím soudu dědictví potvrzeno nebo kdo se stane nabyvatele poměrné části dědictví, popřípadě určité hodnoty ze zůstavitelem zanechaného majetku soudem schválené dohody o vypořádání dědictví.
Do té doby je tak možno osobu ucházející se o dědictví považovat jen za domnělého dědice, který ještě není nositelem práv a povinností spadajících do dědictví, ale který se jím stane se zpětnou účinností k době zůstavitelovy smrti na základě výsledku řízení o dědictví“.
Vedle výše citovaného názoru, který Nejvyšší soud učinil dřív v této věci lze ještě odkázat na nález Ústavního soudu ČR z 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, vydávané nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. 76, svazek 6. podle něhož, „k jedné a téže věci nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. … Není-li taková situace možná, … , musí mít prioritu právo, které vzniklo první.“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak odpovídá hmotnému právu - jasnému znění zákona (§ 460 ObčZ) i soudní praxí představované citovanou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Jeho správnost v daných souvislostech je natolik samozřejmá, že není třeba jeho bližšího přezkoumání dovolacím soudem. Lze tedy jen zopakovat, resp. připomenout, že dřívější vlastnický titul nemůže pozbýt platnosti či účinnosti, jestliže nebyl (zpravidla za náhradu) pozdějším titulem svědčícím jiné osobě změněn nebo zrušen. Restituční rozhodnutí pozemkového úřadu nezměnilo nic na vlastnictví sporných nemovitostí a proto jím nemohla být založena vlastnická práva žalovaných.
Pokud jde o identifikaci sporných nemovitostí jsou rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s právním názorem vysloveným v této věci Nejvyšším soudem v rozsudku z 21. 5. 2003, č. j. 22 Cdo 382/2002-85, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1920, svazek 25.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle § 239 odst. 2 OSŘ. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) OSŘ dovolání odmítl jako nepřípustné.
Tvrzenými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu