22 Cdo 634/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců:
1) LARUS Vlašská 5, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Odborů 10/289, identifikační
číslo osoby 62409182, 2) New Saint, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Odborů
10/289, identifikační číslo osoby 26739950, a 3) D. R., zastoupených Mgr.
Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, proti žalovaným
a) Pražské energetice, a. s., se sídlem v Praze 10, Na Hroudě 1492/4,
identifikační číslo osoby 60193913, a b) PREdistribuci, a. s., se sídlem v
Praze 5, Svornosti 3199/19a, identifikační číslo osoby 27376516, o uložení
povinnosti zazdít průchod, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21
C 136/2004, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
29. června 2012, č. j. 14 Co 139/2012-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou a) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2011, č. j. 21 C 136/2004-243, mimo jiné výrokem pod bodem II. zamítl
žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zazdít průchod nacházející se mezi
prostorem, ve kterém je umístěno vedení vysokého a nízkého napětí, umístěné v
1. podzemním podlaží domu č. 361, postavené na parcele č. 428 v obci P., k. ú. M. S. (P., V.) a prostorem trafostanice, umístěné v 1. podlaží domu č. 358,
postavené na stavební parcele č. 434 v obci P., k. ú. M. S. (P., V.), a to do
30 dnů od nabytí právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 14 Co 139/2012-276, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku I. ve věci samé ve vztahu k žalované 1) a ve
výroku II. ve vztahu k o oběma žalovaným potvrdil, výrokem pod bodem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V. a VI. zrušil, řízení zastavil s
tím, že věc postupuje ČR – Energetickému regulačnímu úřadu se sídlem v Jihlavě,
Masarykovo nám. 4, k dalšímu řízení, výroky pod body III., IV. a V. rozhodl o
náhradě nákladů řízení a výrokem pod bodem VI. rozsudek soudu prvního stupně
zrušil v zamítavém výroku I. ve věci samé ve vztahu k žalované b) a ve výrocích
III. a IV. o nákladech řízení mezi žalobci a žalovanou b) a v tomto rozsahu
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výroku potvrzujícímu rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaným bylo uloženo zazdít
průchod mezi domy č. p. 361 a č. p. 358, podaly žalobci dovolání. Dovolání
považují ze přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro otázku
zásadního významu, zda „rozsah zákonného věcného břemene dle § 22 zák. č. 79/1957 Sb. může být dán pouze na základě stavebního nebo kolaudačního
rozhodnutí bez dokumentace ověřené ve stavebním řízení.“ Žalobci navrhly, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil
v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Obsah rozsudků soudů obou stupňů a dovolání jsou účastníkům známy, a proto na
ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále „o. s. ř.“, a podle
občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. –
ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. –
všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Podstata sporuje v tomto: Sporný průchod byl v minulosti zřízen proto, aby byl
umožněn, příp. usnadněn přístup k elektrickému vedení a trafostanici. Žalobci
se domáhají jeho zazdění; nárok opírají o to, že legální věcné břemeno podle
elektrisačního zákona č. 79/1957 Sb., které by umožňovalo přístup k uvedenému
zařízení, nikdy nevzniklo, protože projektová dokumentace, která byla součástí
stavebního povolení a na jejímž základě bylo možno vedení umístit, nebyla
ověřena ve stavebním řízení.
Dovoláním je napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, týkající se zamítnutí
žaloby na zazdění průchodu v rozsudku uvedeného. Podmínkou umožňující uložení
povinnosti žalovaným průchod zazdít není primárně neexistence legálního věcného
břemene, ale to, zda žalovaní tento průchod protiprávně – z hlediska soukromého
práva – zřídili. Dovolací soud připomíná, že není úkolem soudů v nalézacím
řízení poskytovat ochranu veřejnoprávním (stavebním) předpisům, ale vztahům
soukromoprávním, jak dnes ostatně výslovně vyplývá z § 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. V řízení však nebylo zjištěno, že by průchod zřídili právě
žalovaní, a to protiprávně; podle zjištění soudu prvního stupně byly „sklepní
prostory v době výstavby transformační stanice propojeny a oba domy byly v
majetku OPBH“ (str. 6 rozsudku; viz též str. 8 rozsudku odvolacího soudu, pokud
jde o vlastnictví domu č. p. 361 a o účastenství ve stavebním řízení). Je třeba položit otázku, na základě jakého právního důvodu by se žalobci mohli
domáhat zazdění průchodu žalovanými. Tím se zabýval dovolací soud např. v
rozsudku ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (ústavní stížnost proti
tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. června 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02), podle něhož platí: „Domáhá-li se vlastník proti bývalému
držiteli (případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před
neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle
ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. o náhradě škody, pokud odstranění
následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu
podle § 442 odst. 2 obč. zák.; negatorní žalobu podle § 126 odst. 1 obč. zák. v
tomto případě užít nelze“. Chybí-li skutkové zjištění (a dovolací soud je
skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení vázán), že průchod zřídili
žalovaní, a to neoprávněně, bez souhlasu tehdejšího vlastníka, pak je otázka,
zda tak učinili na základě řádného stavebního povolení (a následně vzniklého
legálního věcného břemene) či nikoliv, právně nevýznamná. I kdyby snad legální
věcné břemeno, kvůli jehož výkonu průchod vznikl, neexistovalo, pak by v
soudním řízení bylo možno uložit jeho zazdění jen, pokud by jej žalovaný zřídil
protiprávně a zaviněně z občanskoprávního hlediska, ve smyslu předpisů o
náhradě škody, tedy především na cizí nemovitosti a proti vůli (příp. alespoň
bez konkludentního souhlasu) jejího tehdejšího vlastníka. Lze tedy shrnout, že zodpovězení otázky, „zda rozsah zákonného věcného břemene
dle § 22 zák. č. 79/1957 Sb. může být dán pouze na základě stavebního či
kolaudačního rozhodnutí bez dokumentace ověřené ve stavebním řízení“ není pro
posouzení otázky, zda žalovaní mají soukromoprávní povinnost zazdít průchod,
významné. Odvolací soud dále k důvodům pro zamítnutí žaloby stručně připojil, že žalobci
se nedomáhají zazdění po vlastníku nemovitosti, ale po držiteli zákonného
věcného břemene (viz str. 8 rozsudku); tento závěr, postačující k zamítnutí
žaloby, dovolání nenapadá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince
1997, sp. zn.
3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2,
ročníku 1998, pod číslem 17, zaujal názor, že založil-li odvolací soud závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech,
pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto
závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být
druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V
takovém případě není ani zapotřebí se zabývat správností důvodu, jenž naopak
dovoláním napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti
uplatněného nároku to nemůže mít vliv. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť
dovolatelé s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a
žalované a) v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla
požadovat, nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi
žalobkyněmi a žalovanou b) dovolací soud nerozhodoval. Rozhodne o ní soud
prvního stupně, neboť jeho rozsudek byl ještě v další části odvolacím soudem
zrušen a věc mu byla v tomto rozsahu (včetně výroku o nákladech řízení) vrácena
k dalšímu řízení. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu