22 Cdo 659/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Marie
Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně Tělocvičné jednoty S. R., zastoupené advokátkou, proti
žalovanému městu R., zastoupenému advokátem, o splnění povinnosti odpovídající
věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 C
630/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. listopadu 2004, č. j. 28 Co 485/2004-298, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení
částku 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokátky.
Žalobkyně tvrdila, že jako osobě oprávněné z věcného břemene, spočívajícího v
právu trvalého bezplatného užívání nemovitostí žalovaného, jí ve výkonu tohoto
práva žalovaný brání a domáhala se, aby žalovanému bylo uloženo výkon jejího
práva strpět.
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem 9. dubna
2003, č. j. 6 C 630/2001-177, uložil žalovanému, aby strpěl právo odpovídající
věcnému břemeni ve prospěch žalobkyně spočívající v trvalém a bezplatném
užívání budovy čp. 733 na st. p. č. 1136 v k. ú. a obci R. v rozsahu cvičebních
hodin dále vymezených pro konkrétní prostory a místnosti, a uložil
žalovanému, aby vydal žalobkyni klíče od vchodů do budovy čp. 733 a
předmětných místností v této budově. Ohledně strpění užívání „bývalého bytu
pro sokolníka v přízemí budovy čp. 733/sokolovna“ žalobu zamítl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí v restitučním řízení
obnovené právo věcného břemene trvalého bezplatného užívání nemovitostí
žalované, a to budovy čp. 733 na pozemku st. p. č. 1136 a pozemku parc. č.
1136 v k. ú. a obci R., které původně vzniklo jako služebnost smlouvou z 29. 3.
1913. Šlo o služebnost užívání věcí ve smyslu § 504 obecného zákoníku
občanského z roku 1811 (dále „OZO“), neboť podle smlouvy bylo právo bezplatného
užívání budovy omezeno právem vlastníka ji pronajímat k vymezeným účelům, a
nikoli o služebnost požívání věci podle § 509 OZO, které znamenalo užívání
cizí věci bez všeho omezení. Vzhledem k tomu byl žalovaný oprávněn pronajmout
byt sokolníka v budově čp. 733 a v této části byla proto žaloba zamítnuta.
K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 15. 7.
2003, č. j. 28 Co 241/2003-209, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázal na to, že v restitučním
řízení vedeném podle zákona 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. k návrhu žalobkyně
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem z 19. 2. 1996, č. j. 33 Cm 84/92-55,
uložil Tělovýchovné jednotě R., aby uzavřela se žalobkyní dohodu o navrácení
majetkových práv spočívajících v trvalém bezplatném užívání budovy čp. 733
sokolovny v k. ú. a obci R., ohledně pozemku parc. č. 1136 a č. 406 žalobu
zamítl. Tento rozsudek Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22.
11. 1996, č. j. 11 Cmo 176/96-72, změnil jen potud, že se dále navracejí
majetková práva spočívající v trvalém bezplatném užívání i stavební parcely
č. 1136 v k. ú. R., a s tím, že i tato práva přecházejí na žalobkyni zápisem
do katastru nemovitostí a Katastrální úřad v R. provede zápis do katastru
nemovitostí na listu vlastnictví č. 1035 pro k. ú. R., jinak rozsudek Krajského
obchodního soudu v Praze potvrdil. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu z 20. 1. 1998, sp. zn. 1 Odon
74/97. I dovolací soud dospěl k závěru, že majetkovým právem, o jehož
navrácení jde, je původní služebnost požívání ve smyslu § 509 OZO, nyní
odpovídající právu věcného břemene ve smyslu § 151n a násl. ObčZ. Ke stejnému
závěru dospěl odvolací soud i výkladem smlouvy z 29. 3. 1913. Odvolací soud
zavázal soud prvního stupně, aby z toho právního názoru vycházel, když
rozsudek soudu prvního stupně vzhledem k vadám žalobního petitu z hlediska jeho
určitosti (vymezení prostor v domě čp. 733) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Soud prvního stupně rozhodl znovu rozsudkem z 1. září 2004, č. j. 6 C
630/2001-281, výrokem pod bodem I, že „žalovaný je povinen vydat k trvalému a
bezplatnému užívání žalobci budovu v části obce R. II čp. 733 na st. p. č. 136
s pozemkem p. č. 1136, vše v obci a k. ú. Žalovaný je povinen vydat žalobci
klíče od budovy čp. 733 v obci R. k. ú. R., a to do tří dnů ode dne právní moci
tohoto rozhodnutí“, a výrokem pod bodem II. o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 30.
11. 2004, č. j. 28 Cdo 485/2004-298, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s
tím, že „výrok ve věci samé správně zní tak, že žalovaný je povinen strpět
trvalé a bezplatné užívání budovy v části obce R. II, čp. 733 na st. p. č. 1136
s pozemkem p. č. 1136, vše v obci a katastrálním území R., žalobkyní a dále je
povinen vydat žalobkyni klíče od budovy čp. 733 v obci R. II, k. ú. R., a to do
tří dnů od právní tohoto rozsudku“. Rozhodl také o nákladech odvolacího
řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyni bylo v restitučním řízení
navráceno majetkové právo – věcné břemeno spočívající v trvalém bezplatném
užívání nemovitostí sokolovny čp. 733 na st p. č. 1136 a st. p. č. 1136 v k. ú.
a obci R. v rozsahu, jak bylo zřízeno smlouvou sepsanou dne 26. března 1913
notářem F. R. Toto právo žalobkyně získala od tehdejšího Družstva pro
zbudování tělocvičny Sokolu R., které předmětnou smlouvou nabylo od Místní obce
královského města R. do vlastnictví pozemky nyní sloučené ve st. p. č. 1136,
na kterých zbudovalo tělocvičnu čp. 733. Družstvo se zavázalo poskytnout budovu
tělocvičné jednotě S. rakovnický a udržovat ji tak, aby trvale sloužila „pouze
jejím účelem“. Podle smlouvy byl vlastník budovy a pozemků povinen vždy šetřit
zájmy a snahy jednoty S. rakovnický a mohl pouze po dohodě za slušnou úplatu
propůjčit (nikoliv pronajmout) prostory v budově čp. 733, pro účely uvedené v
čl. III. smlouvy - cvičení žáků a žákyň rakovnických škol a účely kulturní a
společenské, které zajišťovaly kulturní a společenský život v okrese
rakovnickém. Vlastníkem předmětných nemovitostí je podle darovací smlouvy z
roku 1997 žalovaný a v katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno váznoucí
na těchto nemovitostech ve prospěch žalobkyně, spočívající v trvalém
bezplatném užívání nemovitostí. Soudy obou stupňů (soud prvního stupně vázán v
tomto směru právním názorem odvolacího soudu) dospěly k závěru, že smlouvu z
29. 3. 1913 byla založena služebnost požívání ve smyslu § 509 OZO. Tato
služebnost - v restitučním řízení obnovená jako věcné břemeno trvalého a
bezplatného užívání nemovitostí žalovaného - svědčí ve prospěch žalobkyně.
Protože žalovaný pronajímá prostory v budově čp. 733 bez dohody se žalobkyní, a
to i dlouhodobě ke komerčním účelům, a žalobkyně nemá od této budovy ani klíče,
shledal i odvolací soud žalobu opodstatněnou. Odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, když jen formulačně upravil výrok ve věci samé tak, aby
odpovídal tomu, že žalobkyně se domáhala, aby žalovaný strpěl výkon jejího
práva trvalého bezplatného užívání předmětných nemovitostí. Potvrzen byl
rozsudek soudu prvního stupně i ve správném znění v označení stavební parcely,
neboť při písemném vyhotovení došlo k písařské chybě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z § 237 odst. l písm a) OSŘ. I když odvolací soud uvedl, že rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje, došlo k jeho změně. Soud prvního stupně totiž
uložil žalovanému, aby vydal žalobkyni budovu čp. 733 k trvalému a bezplatném
užívání, zatímco odvolacím soudem bylo žalovanému uloženo, aby strpěl užívání
této budovy žalobkyní. Kdyby nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně, ale
rozsudek potvrzující, je dovolání přípustné podle § 237 odst. l písm. c) OSŘ.
Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu je dán tím, že došlo k závažné změně
obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, ačkoliv ji
odvolací soud považuje jen za změnu formulační a rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Důvody dovolání spatřuje žalovaný ve vadě řízení a nesprávném právním
posouzení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vada řízení je
dána tím, že odvolací soud svým rozhodnutím porušil § 153 odst. 2 OSŘ, neboť
přisoudil něco jiného, než bylo žalováno, ačkoliv jde o řízení, kde tak učinit
nelze. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že povinnosti, které byly
rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému uloženy (u strpění práva užívání
nemovitosti není ani uvedeno, kým bude nemovitost užívána), zasáhly do práv
žalovaného jako vlastníka nemovitosti nad rámec zákona. Podle tohoto
rozhodnutí totiž práva osoby oprávněné z věcného břemene převyšují práva
vlastníka věci, což však není podle dnešního práva přípustné. Současná úprava
věcného břemene sice vlastníka věci omezuje, ale dbá i na to, aby byl zachován
vyvážený poměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, přičemž tato úprava
je i v souladu s Listinou práv a svobod. V daném případě byla tato
vyváženost překročena. Dohoda z roku 1913 je poplatná počátku minulého století,
kdy právní řád organizacím jako je žalobkyně nedovoloval vlastnit majetek. Z
praktického hlediska rozhodnutí odvolacího soudu znamená, že vlastník nemůže
svoji nemovitost vůbec užívat, ale je povinen o ni plně pečovat (včetně
finančních investic), neboť je jde o užívání bezplatné. Žalovaný spatřuje
nesprávné právní posouzení i v tom, že odvolací soud nesprávně vyložil
povinnost vlastníka vydat nemovitost a strpět užívání nemovitosti. Povinnost
vydat věc má za následek změnu v osobě vlastníka. Žaloba na vydání nemovitosti
je žalobou na obnovení (navrácení) vlastnických práv, jak je uvedeno např. „v
rozsudku Nejvyššího soudu Rc 24/99“, lze jí uplatnit jen v restitučních
sporech a je-li vlastník povinen nemovitost vydat, je povinen konat. Nikoli
zdržet se konání, jak je to v případě žaloby na strpění užívání věci, která
nevede ke změně vlastníka věci. Jde o dvě rozdílné povinnosti obsahově zásadně
odlišné, nikoli o formulační rozdíl pro stejnou povinnost. Žalovaný navrhl,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k
dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný nerespektoval její
obnovené právo věcného břemene, spočívající v trvalém bezplatném užívání
předmětné „Sokolovny“, a proto se v tomto řízení domáhala, aby žalovaný jako
vlastník nemovitosti splnil povinnost vyplývající pro něj z tohoto věcného
břemene. Nešlo tedy o žalobu na vydání věci. Proto také odvolací soud správně
provedl jen formulační změnu žalobního petitu. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím,
že věcné břemeno odporuje platnému právu. Odvolací soud správně vyložil smlouvu
z roku 1913 podle právní úpravy platné v době jejího uzavření. Práva žalobkyně
jako osoby oprávněné z věcného břemene nepřevyšují práva žalovaného jako
vlastníka nemovitosti, což žalobkyně dokládá dohodou uzavřenou mezi účastníky
3. 5. 2005. Podle této dohody žalovaný provozuje budovu prostřednictvím
třetího subjektu a žalobkyně hradí alikvotně náklady na provoz podle počtu
hodin, kdy nemovitost žalovaného užívá. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu bylo podáno včas oprávněným, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Dále přezkoumal rozsudek
odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání
není opodstatněné.
K vadě řízení, ke které mělo podle žalovaného dojít tím, že odvolací soud v
rozporu s § 153 odst. 2 OSŘ uložil žalovanému jinou povinnost, než byla
žalobou požadována, nedošlo.
Podle § 155 odst. l OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku
rozsudku.
Podle § 153 odst. 2 OSŘ soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco
jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno
zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud uvedl již v usnesení z 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
publikovaném pod č. 125 v časopise Soudní judikatura č. 9/2003, že „požadavek
ustanovení § 79 odst. l věty prvé OSŘ, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se
žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na
znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a
srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu /v
případě žaloby podané podle § 80 písm. b) OSŘ/, nebo způsob určení právního
vztahu, práva nebo právní skutečnosti /požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80
písm. c) OSŘ nebo podle zvláštních předpisů určení zda tu oprávní vztah, právo
nebo právní skutečnost je či není/, soud nepostupuje v rozporu se zákonem,
jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a
povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát,
aby vyjadřoval (z obsahového hlediska), čeho se žalobce žalobou skutečně
domáhal.“ V daném případě se žalobkyně jako osoba z věcného břemene oprávněná
domáhala, aby žalovanému jako vlastníku zatížených nemovitostí byla uložena
povinnost vyplývající z věcného břemene, tedy povinnost trpět právo žalobkyně
trvale a bezplatně užívat jeho nemovitosti. To žalobkyně vyjádřila
požadavkem, aby žalovanému bylo uloženo „vydat jí k trvalému a bezplatnému
užívání předmětné nemovitosti“, (tedy „vydat užívání nemovitostí“, nikoli
vydat nemovitosti ve smyslu § 126 odst. 1 ObčZ), který odvolací soud jen
přeformuloval (upřesnil) tak, aby výrok soudního rozhodnutí odpovídal žalobou
uplatněnému nároku. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně s formulačním upřesněním, že žalovaný je povinen strpět trvalé a
bezplatné užívání nemovitostí žalobkyní (žalovaný se mýlí, když uvádí, že ve
výroku není uvedeno, užívání kterého subjektu má strpět), tak návrh žalobkyně
nepřekročil. Odvolací soud neporušil § 155 odst. l OSŘ, jestliže použitím
jiných slov vyjádřil ve výroku rozhodnutí přesněji stejná práva a povinnosti,
kterých se žalobkyně určitým a srozumitelným žalobním petitem domáhala. Nemohlo
tak ani dojít k vadě řízení ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ. Vzhledem k tomu
považuje dovolací soud za bezpředmětné zabývat se námitkou žalovaného ohledně
rozdílu mezi povinností vlastníka věc vydat a povinností vlastníka strpět
užívání věci.
V řízení nedošlo ani k vadám, uvedeným v § 229 odst. l, § 229 odst. 2 písm. a)
a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám, které by měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Neobstojí ani námitka žalovaného, že věcné břemeno trvalého
bezplatného užívání jeho nemovitostí žalobkyní jako osobou oprávněnou z
věcného břemene znamená, že žalobkyně má více práv než žalovaný jako vlastník
nemovitostí a takové věcné břemeno neodpovídá platné úpravě.
Podle § 151n odst. l ObčZ věcná břemena omezují vlastníka nemovité ve prospěch
někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.
Práva odpovídající věcnému břemeni jsou spojena buď s vlastnictvím určité
nemovitosti nebo patří určité osobě.
V daném případě bylo právo odpovídající věcnému břemeni, spočívající v
trvalém bezplatném užívání nemovitostí žalovaného, žalobkyni navráceno v
restitučním řízení, když původně vzniklo jako služebnost smlouvou z 29. 3.
1913. Výkladem této smlouvy - aby budova s pozemky „trvale sloužila pouze
účelem“ tělocvičné jednoty Sokol R. – odvolací soud správně dovodil, že šlo o
služebnost požívání podle § 509 OZO. Ten stanovil, že požívání jest právo cizí
věci, šetříc podstaty, beze všeho omezení užívati. Komentář k
československému zákoníku občanskému autorů Dr. F. Roučka a Dr. J. Sedláčka,
vydaný právnickým nakladatelstvím V. Linhart v Praze 1935, na str. 883 k § 509
OZO uvádí, že „právo požívací (ususfructus) jest právo věci služebné užívati a
bráti z ní veškeré požitky s jediným omezením, že bude zachována její podstata.
Je to služebnost, která poskytuje nejširší moc právní nad věcí … podobnou
vlastnickému právu (ovšem osoba oprávněná musí zachovat podstatu, nemůže věcí
právně disponovat a jest detentorem, nikoli držitelem věci). Poživatel může
výkon práva převésti (viz § 485), může své právo propachtovati nebo
pronajmouti.“
Z takto výstižně vyloženého obsahu služebnosti požívání jednoznačně plyne, že
osobě ze služebnosti oprávněné sice příslušelo právo věc zatíženou služebností
užívat a brát z ní užitky (při šetření podstaty věci), že právě ve výkonu
těchto práv byl vlastník zatížené věci omezen, ale že vlastníkovi ještě zůstalo
právo věcí disponovat. Nešlo tedy o právní vztah, podle kterého by osobě ze
služebnosti oprávněné náleželo více práv než vlastníkovi zatížené věci.
Služebnost požívání podle § 509 OZO, která byla řazena mezi služebnosti
osobní, odpovídá svým obsahem i pojmu práva odpovídajícího věcnému břemeni ve
smyslu § 151n odst. l ObčZ. Z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni
požívání věci náleží osobě oprávněné z věcného břemene věc bez omezení
bezplatně užívat a brát z ní užitky.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání bylo
proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná a přísluší jí proto podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ náhrada nákladů,
které jí v tomto řízení vznikly. Ty jsou dány odměnou advokátky, která podáním
vyjádření učinila v dovolacím řízení jeden úkon, ve výši 2500 Kč /§ 7 písm. f)
a § 18 odst. 1vyhl. č. 484/2000 Sb./, paušální náhradou hotových výdajů 75 Kč
(§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.), celkem částkou 2575 Kč. Lhůta k plnění
byla stanovena podle § 160 odst. l OSŘ a povinnost žalovaného zaplatit náklady
k rukám advokátky žalobkyně vyplývá z § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může
žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. května 2006
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně
senátu