22 Cdo 680/2005

22 Cdo 680/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve

věci žalobkyně L. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovanému V. Ch.,

zastoupeného advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů,

vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 5 C 385/94, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2004, č. j.

21 Co 84/2000-373, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Okresní soud Brno - venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8.

října 1999, č. j. 5 C 385/94-184, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví

manželů tak, že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví objekt bydlení č.

p. 374 na pozemku parc. č. 1329, pozemek parc. č. 1329, objekt bydlení č. p.

205 na pozemku parc. č. 1330 a pozemek parc. č. 1330 v k. ú. a obci Ž., v ceně

769 410 Kč, žalovanému přikázal garáž ev. č. 259 na pozemku č. 1447/7 a

pozemek parc. č. 1447/7, dále pozemky parc. č. 1836/2, 1838, 1839, 1934 a

pozemek zapsaný ve zjednodušené evidenci původně pozemkový katastr parc. č.

1417, vše rovněž v k. ú. a obci Ž., v ceně 101 180 Kč. Uložil žalobkyni, aby

zaplatila žalovanému na vyrovnání podílu částku 319 115 Kč do patnácti měsíců

od právní moci rozsudku, a žalovanému, aby vyklidil nemovitosti přikázané

žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech

řízení a soudním poplatku.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků,

uzavřené 18. 10. 1969, zaniklo rozvodem ke dni 25. 10. 1991. Dohodou vypořádali

účastníci zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů jen k věcem movitým. Za

trvání manželství účastníci společně také pořídili shora specifikované

nemovitosti, o jejichž vypořádání rozhodl soud podle § 149 odst. 3 a za použití

§ 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. Nemovitosti

byly podle stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví a cenového

předpisu v době podání znaleckého posudku oceněny znalcem Ing. D. C. celkem

částkou 870 590 Kč. Soud prvního stupně uvedl, že zvažoval přikázání

nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť se nemohli

dohodnout, komu mají být přikázány, a „poměrně vyšší cenu těchto nemovitostí a

tomu pak odpovídající výši pohledávky žalovaného vůči žalobkyni“. K přikázání

objektů bydlení čp. 205 a 374 (jde o dva konstrukčně samostatné, byť provozně

propojené domy, přičemž dva pokoje jsou v domě č. p. 205 a dva pokoje s

kuchyní a příslušenstvím v domě č. p. 374) žalobkyni byl soud prvního stupně

veden tím, že žalovaný je dále výlučným vlastníkem domu čp. 472 na pozemku

parc. č. 388 v k. ú a obci Ž., a má tak zajištěnou možnost bydlení. Žalovanému

přikázal nemovitosti – garáž a pozemky, které lépe účelně využije, neboť

žalobkyně nevlastní automobil a pozemky (ornou půdu a zahrady) není schopna

vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu řádně obhospodařovat. Při rovnosti

podílů a ceně nemovitostí přikázaných ve výši 769 410 Kč žalobkyni a ve výši

101 180 Kč žalovanému a s přihlédnutím k vnosům žalobkyně 30 000 Kč a

žalovaného 3000 Kč, uložil soud prvního stupně žalobkyni, aby zaplatila

žalovanému na vyrovnání podílu částku 319 115 Kč ve lhůtě patnácti měsíců,

kterou shledal jako odpovídající „poměrům žalobkyně“. Jí navrhovanou lhůtu

splatnosti dvanácti měsíců prodloužil o další tři měsíce s odůvodněním, že

uložil žalovanému, aby vyklidil nemovitosti přikázané žalobkyni ve lhůtě tří

měsíců. To proto, že dům č. p. 472, který má ve výlučném vlastnictví, žalovaný

opravuje.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze

dne 16. března 2004, č. j. 21 Co 84/2000-373 změnil rozsudek soudu prvního

stupně tak, že všechny nemovitosti v ceně 870 557, 50 Kč přikázal do výlučného

vlastnictví žalovaného, a uložil mu, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání

podílu částku 462 278, 75 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Rozhodl o

nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, povinnosti žalovaného zaplatit

soudní poplatek a rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě

nákladů řízení státu a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Protože soud prvního stupně vycházel z ceny nemovitostí

stanovené podle právního předpisu, odvolací soud doplnil dokazování znaleckým

posudkem Ing. M. K., z něhož zjistil obecnou (tržní) cenu nemovitostí ve výši

870 557,50 Kč, tj. cenu, za kterou by bylo možné nemovitosti ve stavu ke dni

zániku bezpodílového spoluvlastnictví v době podání posudku převést. Pro

přikázání všech nemovitostí žalovanému, tedy i obou domů s pozemky, na kterých

se nacházejí, bylo pro odvolací soud určující hledisko solventnosti

účastníků. Přisvědčil odvolací námitce žalovaného o neschopnosti žalobkyně

finančně se s ním vypořádat, která vyplývala i z jejího odvolání. Ta napadla

odvoláním výrok o lhůtě k plnění, kterým jí bylo uloženo zaplatit náklady

státu v podstatně nižších částkách ve lhůtě tří měsíců, než je částka, kterou

by měla zaplatit na vypořádání žalovanému, s odůvodněním, že její majetkové

poměry, kdy jejím jediným příjmem je invalidní důchod, se nezměnily. Žalobkyně

při posledním jednání soudu prvního stupně uváděla, že finanční prostředky na

vyrovnání podílu žalovanému si opatří za pomoci příbuzných, případně prodejem

přikázaných nemovitostí, a je zřejmé, že se jí ani v dlouhém časovém úseku od

rozvodu manželství nepodařilo žádné finanční prostředky obstarat. Naproti tomu

žalovaný je výlučným vlastníkem dalšího rodinného domu, který může prodat za

účelem získání prostředků na vypořádání podílu žalobkyně, případně žalobkyně

může vést na tuto nemovitost výkon rozhodnutí. Dále vzal odvolací soud v úvahu,

že žalovaný kontinuálně od rozvodu manželství ve společných domech bydlí a

investuje do nich. Podle znaleckého posudku zhodnotily jeho investice

nemovitosti o 20 000 Kč, přičemž skutečně vynaložené náklady představují částky

vyšší. Kromě toho aktuální stav nemovitostí, jak bylo rovněž zjištěno ze

znaleckého posudku, vyžaduje pro zajištění jejich náležité obyvatelnosti,

investice asi ve výši 40 000 Kč. Za této situace by přikázání společných domů

žalobkyni bylo podle odvolacího soudu formálním aktem, neboť by byla nucena je

obratem prodat. Neopodstatněnou shledal odvolací soud námitku žalovaného, že

některé nemovitosti, tj. pozemky, nechtěl. Nepovažoval za spravedlivé, aby

obytný dům (domy), o který měli oba účastníci zájem, byl přikázán jednomu z

nich, zatímco pozemky, které naopak nechtěl žádný z nich, by byly přikázány

druhému z nich jen pro vyrovnání podílů. S přihlédnutím k vnosům účastníků, jak

je zjistil soud prvního stupně (30 000 Kč žalobkyně a 3 000 Kč žalovaný),

odvolací soud žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu

částku 462 278,75 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a uvádí, že uplatňuje

dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ ve znění po novele

provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Jak dále uvedeno, jde o dovolací důvody podle

§ 237 odst. l písm. f), § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ ve znění před uvedenou

novelou. Namítá, že nebyla předvolána k jednání odvolacího soudu, které se

konalo 16. 3. 2004, o němž nebyla informována ani svým zástupcem. Je možné, že

odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně na základě doplnění odvolání

žalovaného z 10. 3. 2004, v němž uvedl, že žalobkyně má bytovou situaci

definitivně a uspokojivě vyřešenou. Přitom žalobkyně už při jednání odvolacího

soudu 26. 3. 2002 předložila k nahlédnutí dodatek smlouvy o nájmu obecního

bytu, ze kterého vyplývá, že nájem zaniká vypořádáním bezpodílového

spoluvlastnictví účastníků soudem. Po celou dobu od rozvodu manželství užíval

společný majetek účastníků jen žalovaný, agresivním chováním „vyštval“ z domu

žalobkyni i děti, vyměnil zámky a synovi od rozvodu platí na výživném stále jen

600 Kč měsíčně. Rozsudkem odvolacího soudu žalobkyně ztrácí možnost bydlení a

z částky, kterou má obdržet na vypořádání podílu, byt nepořídí. Naproti tomu

žalovaný, který má ve výlučném vlastnictví dům čp. 472, získal možnost bydlení

v celkem deseti pokojích. Není zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru, že

žalobkyně ani za pomoci svých příbuzných není schopna obstarat prostředky na

vyrovnání podílu se žalovaným. Odvolací soud nepřihlédl ani k tomu, že těžkou

finanční situaci žalobkyně z větší části zavinil právě žalovaný. Pominul také

možnost nařízení prodeje společných nemovitostí, jak žalobkyně v průběhu řízení

opakovaně navrhovala. Odvolací soud dále pochybil, když vycházel z ceny

nemovitostí v době svého rozhodování, a nevzal v úvahu, že žalovaný třináct

let nemovitosti znehodnocoval. Žalobkyně uzavírá, že „odvolací soud

nerozhodoval na základě logicky nepřetržené řady přímých a nepřímých důkazů,

nýbrž na základě volného uvážení“. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl

zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že žalobkyně v dovolací lhůtě učinila

podání, které ovšem nemělo náležitosti dovolání, neboť z něj nebylo patrno, v

jakém rozsahu a z jakého důvodu dovolání podává. Tyto nedostatky nemohly být

odstraněny ani za použití § 209 OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č.

30/2000 Sb. Žalovaný poukazuje na to, že v doplnění dovolání z 20. 9. 2004

žalobkyně nesprávně odkazuje na ustanovení občanského soudního řadu, neboť

přehlíží, že dovolací řízení probíhalo podle občanského soudního řádu ve znění

před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Podle žalovaného dovolatelka v

dovolání žádnou vadu řízení netvrdí a ani k žádné vadě nedošlo. Neobstojí také

námitka, že zjištění odvolacího soudu o platební neschopnosti žalobkyně nemá v

podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaný odkazuje na podrobné

odůvodnění napadeného rozsudku, z něhož toto zjištění vyplývá. I v dovolacím

řízení požádala žalobkyně o ustanovení právního zástupce s odůvodněním, že není

schopna zaplatit ani náklady zastoupení a soudní poplatek z dovolání. Žalovaný

uvádí, že povinnost uloženou mu vůči žalobkyni rozsudkem odvolacího soudu

splnil, neboť na účet žalobkyně převedl 6. 10. 2004 částku 462 278,75 Kč, o

čemž předkládá kopii výpisu ze svého účtu. Nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že

z větší části zavinil její těžkou finanční situaci. K tomuto tvrzení důkazy

žalobkyně nenavrhla a neodpovídá ani zjištění soudu. Při určení ceny

nemovitostí vycházel odvolací soud v souladu s konstantní judikaturou z jejich

stavu ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví. Za nepřípadnou považuje

žalovaný polemiku žalobkyně ohledně jejího bydlení, nebotˇ i z dovolání

vyplývá, že bydlení zajištěno má. Navíc z částky, kterou obdržela na vyrovnání

podílu si může v obci pořídit přiměřený byt do vlastnictví. Žalovaný ještě

dodává, že některé výhrady žalobkyně jsou nekonkrétní, a navrhuje, aby

dovolání bylo zamítnuto.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/200 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a

některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným

přede dnem účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení

provedeným podle dosavadních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních

právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31.

12. 2000 – dále jen „OSŘ“). Tak je tomu i v daném případě, neboť rozsudek

odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů.

Nejvyšší soud zjistil, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou

účastnicí řízení (§ 238 odst. l a § 240 odst. l OSŘ). Rozsudek odvolacího soudu

nabyl právní moci 14. 4. 2004 a žalobkyně podala dovolání v jednoměsíční

dovolací lhůtě nejprve podáním z 21. 4. 2004 a dále podáním z 6. 5. 2004. Poté,

co žalobkyni byla ustanovena právní zástupkyně pro dovolací řízení, k výzvě

soudu prvního stupně (§ 43 odst. l OSŘ), doručené jí 6. 9. 2004, tato

zástupkyně - advokátka dovolání ve stanovené patnáctidenní lhůtě podáním ze dne

20. 9. 2004 doplnila. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve

smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není

důvodné.

Žalobkyně v prvé řadě namítala vadu řízení, spočívající v tom, že jí byla

odňata možnost jednat před soudem /§ 237 odst. 1 písm. f) OSŘ/, neboť ji

odvolací soud nepředvolal k jednání dne 16. 3. 2004. Podle § 115 odst. l OSŘ,

který platí i pro odvolací řízení (§ 211 OSŘ), nestanoví - li zákon jinak,

nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá

účastníky a všechny, jejichž přítomnost je třeba. Podle § 49 odst. l OSŘ, má-li

účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze

tomuto zástupci. Má-li však účastník v řízení něco vykonat, doručuje se

písemnost nejen zástupci, ale i jemu. V daném případě byl zástupce žalobkyně k

jednání 16. 3. 2004 odvolacího soudu řádně předvolán. Odvolací soud provedl

důkaz znaleckým posudkem o ceně nemovitostí, k němuž se žalobkyně vyjádřila

písemně již 20. 12. 2003 a její zástupce také u odvolacího soudu na uvedené

vyjádření odkázal. Rovněž uvedl, že majetkové poměry žalobkyně, jak byly

zjištěny soudem prvního stupně, se nezměnily, tj., že žalobkyně pobírá

invalidní důchod, má vyživovací povinnost ke zletilému studujícímu synovi a

prostředky na vyrovnání podílu by získala půjčkou od příbuzných nebo by získané

nemovitosti směnila za byt a z předpokládaného přeplatku by se vyrovnala se

žalovaným. Žádné důkazy zástupce žalobkyně u odvolacího jednání nenavrhoval.

Je tedy zřejmé, že odvolací soud předvolal k jednání na 16. 3. 2004 jen

zástupce žalobkyně, neboť nebylo třeba, aby žalobkyně něco vykonala. Jestliže

se k důkazu – písemnému znaleckému posudku žalobkyně vyjádřila jak před tímto

jednáním, tak prostřednictvím svého zástupce shodně po jeho provedení před

odvolacím soudem, pak žalobkyni nebylo ani odňato právo vyjádřit se k

provedenému důkazu, které vyplývá z § 123 OSŘ. Za těchto okolností odvolací

soud respektoval práva žalobkyně jako účastnice řízení.

Další vady vyjmenované v § 237 odst. 1 OSŘ ani jiné vady řízení, které by měly

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly dovolacím soudem zjištěny.

Odvolací soud také nepochybil při aplikaci § 150 ObčZ, když vypořádal

bezpodílové spoluvlastnictví k nemovitostem tak, že je přikázal do výlučného

vlastnictví žalovaného. V tomto ustanovení jsou jen příkladmo vyjmenována

hlediska, kterými se soud řídí a podřaditelná jsou i výslovně neuvedená

hlediska účelného využití věci a solventnosti - schopnosti každého z manželů

zaplatit druhému příslušnou částkou na vypořádání podílů. Manželovi, který

požaduje přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví, a jemuž svědčí

hledisko účelného využití těchto nemovitosti, ale nemá prostředky na vypořádání

podílu druhého manžela, resp. věrohodně nedoloží, že je bude mít k dispozici v

přiměřené lhůtě, v zásadě nelze nemovitosti přikázat, zvláště je-li druhý z

manželů solventní a rovněž žádá, aby mu byly nemovitosti přikázány. Vypořádáním

se má oběma manželům dostat (vychází-li soud z rovnosti jejich podílů) ze

společného majetku stejné hodnoty, ať už formou přikázání věci nebo peněžního

vyrovnání, a to zpravidla ve stejné době. Žalobkyně, která se přikázání

nemovitostí (rodinných domů s pozemky) domáhala, v průběhu celého nalézacího

řízení uváděla, že finanční prostředky na vypořádání podílu žalovaného nemá

(pro nepříznivou sociální a majetkovou situaci byla také osvobozena od

soudních poplatků) a že by si je opatřila buď půjčkou od příbuzných (bez

specifikace od kterých a v jaké výši) nebo prodejem přikázaných nemovitostí. Žalobkyně tedy věrohodně finanční možnosti svých příbuzných nedoložila a záměr

získat prostředky prodejem přikázaných nemovitostí nemusí být i z

nepředvídaných důvodů splněn. Odvolací soud pak vycházel správně z toho, že

žalovaný jako vlastník dalších nemovitostí má možnost finanční prostředky na

vyrovnán podílu získat. Pokud žalobkyně namítá, že nemá zajištěné bydlení, pak

sama nevylučovala, že by nemovitosti nemohla k bydlení využít a musela je

prodat, aby mohla žalovanému vyrovnat jeho podíl. Počítala tedy s tím, že po

tomto vyrovnání jí zůstanou prostředky i na pořízení bydlení. Žalobkyně také

vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k jejímu návrhu, aby vypořádal

nemovitosti nařízením jejich prodeje a rozdělením výtěžku mezi účastníky. I z

tohoto jejího návrhu vyplývá, že zajištění svého bydlení z poloviny (obecné)

ceny nemovitostí předpokĺádala. K tomu je však třeba uvést, že takový způsob

vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví k nemovitostem zákon neumožňuje. Nejvyšší soud se v rozsudku z 20. října 2004, sp. zn.. 22 Cdo 1399/2004

(publikovaném na internetových stránkách www.nsoud.cz. a též právní věta pod

C 3096/sešit 31 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného

nakladatelstvím C. H. Beck) vyjádřil k této otázce v souvislosti s vypořádáním

společného jmění manželů. To je majetkové společenství manželů, upravené § 143

ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 91/1998 Sb., a uvedený závěr je

použitelný i pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V tomto

rozhodnutí je uvedeno, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů (§ 148 odst. l

ObčZ ve znění před 1. 7. 1998), stejně jako nyní společné jmění manželů (§ 149

odst.

1 ObčZ) zaniklo se zánikem manželství… Je-li podán návrh na vypořádání

společného jmění manželů k nemovitostem podle § 150 odst. 3 ObčZ, soud tak

vypořádává již zaniklý spoluvlastnický vztah. Toto ustanovení je kogentní

povahy a ze zákona vyplývá povinnost soudu takový vztah vypořádat. Není možné,

aby soud vypořádal společné jmění tak, že nařídí prodej nemovitostí, u něhož

nelze vyloučit, že nebude realizován, tedy že nemovitosti nebudou prodány a

nebude výtěžek, který by bylo možné mezi účastníky rozdělit. Tak by k jejich

vypořádání soudem nedošlo a takový stav zákon nepředpokládá. Nelze ani uvažovat

o tom, že nemovitosti, pokud by se je nepodařilo prodat, přešly do podílového

spoluvlastnictví účastníků podle § 149 odst. 4 ObčZ, neboť uvedená domněnka se

vztahuje jen na případy, kdy k vypořádání nedošlo dohodou ani rozhodnutím

soudu.“

Neopodstatněné jsou výtky žalobkyně k ceně nemovitostí, ze které odvolací soud

při vypořádání vycházel, neboť jde o cenu odpovídající judikatuře dovolacího

soudu. V rozsudku ze 17. 12. 1999. sp. zn. 2 Cdon 2060/97, publikovaném pod R

11/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl závěru,

že „při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny v době vypořádání, avšak z jejího

stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví.“ Dále Nejvyšší soud uvedl v

rozsudku z 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, publikovaném pod C 45/svazek 1

Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, že

„při stanovení ceny nemovitostí v rámci vypořádání bezpodílového

spoluvlastnictví manželů se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitostí obvyklé

v daném místě a v době rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu

nemovitosti.“

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných

dovolacích důvodů správný a dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 1

OSŘ).

I přes úspěch v dovolacím řízení, nebyla žalovanému náhrada nákladů tohoto

řízení vůči žalobkyni přiznána (§ 150 OSŘ). Dovolací soud přihlédl k tomu, že

jediným příjmem žalobkyně je invalidní důchod a finanční prostředky zaplacené

jí žalovaným na vyrovnání podílu jsou určeny na zajištění jejího bydlení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. června 2006

JUDr. Marie Rezková, v. r.

předsedkyně senátu