22 Cdo 683/2020-388
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Heleny Novákové, ve věci žalobců: a) J.
M., narozeného XY, a b) P. M., narozeného XY, obou bytem v XY, zastoupených
JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27,
proti žalovaným 1) J. M., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Milanem
Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, a 2) S. M.,
narozené XY, bytem v XY, o zrušení služebnosti, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 19 C 69/2017, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 23 Co 115/2019-266, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, č. j. 23 Co 115/2019-266,
ve výroku pod bodem I. a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. 8. 2018,
č. j. 19 C 69/2017-190, ve výroku pod bodem I. se ruší a věc se vrací v tomto
rozsahu Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, č. j. 19 C 69/2017 – 190, zrušil služebnost bytu na stavební parcele p. č. st. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, k. ú. XY, služebnost užívání
stavební parcely p. č. st. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, stavební
parcely p. č. XY, jejíž součástí je budova bez č. p. a č. ev. se způsobem
využití – garáž, pozemkové parcely p. č. st. XY a pozemkové parcely. p. č. XY,
vše v k. ú. XY, zřízené darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene,
ze dne 15. 2. 2010 v poměru k prvnímu žalovanému (výrok I), nepřiznal
žalovanému 1) právo na přiměřenou náhradu za zrušení služebnosti popsané ve
výroku I (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zrušení shodné
služebnosti vůči druhé žalované (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení ve
vztahu mezi žalobci a žalovaným 1) – výrok IV, ve vztahu mezi žalobci a
žalovanou 2) – výrok V, a o povinnosti žalobce a) a žalovaného 1) zaplatit
soudní poplatky (výroky VI a VII). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci nabyli spoluvlastnický podíl
každý id. 1/2 k pozemku st. p. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, pozemku
st. p. č. XY, jehož součástí je budova bez č. p. využití garáž, a pozemkům p. č. XY a XY v k. ú. XY darovací smlouvou uzavřenou se žalovaným 1) dne 15. 2. 2010. Žalovaný 1) je otcem žalobců a žalovaná 2) jejich matka. Současně byla
uzavřena smlouva o zřízení věcného břemene, kterou žalobci zřídili žalovaným
břemeno doživotního a bezplatného užívání darovaných nemovitostí. Oprávnění se
zavázali rovným dílem hradit náklady spojené s údržbou nemovitostí, spotřebu
topiva, vody, plynu a elektrické energie až do dosažení zletilosti obou
povinných, poté hradit svoji spotřebu topiva, vody, plynu a elektrické energie. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
4. 6. 2019, č. j. 23 Co 115/2019-266, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I, ve výrocích II, IV a VII rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Ve věci jde o toto: žalobci (podíloví spoluvlastníci nemovitostí každý v
rozsahu id. ?) se domáhají podle § 1299 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
(dále „o. z.“), zrušení služebnosti váznoucí na jejich nemovitostech ve
prospěch žalovaných. Změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné
věci a výhodou oprávněné osoby spatřují v asociálním chování žalovaného 1). Ten
podle skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení nadměrně užívá alkohol,
chová se vulgárně a hrubě k žalobcům a jejich matce – žalované 2) (všichni žijí
ve služebných nemovitostech), jakož i k sousedům, vyvolává konflikty, které
musí řešit policie. Také neplní vyživovací povinnost vůči žalobcům (ke dni
rozhodování už ji neměl), nepřispívá na platby spojené s užíváním domu, je
zatížen exekucemi, které ohrožují i další uživatele domu. Toto jednání trvá již
delší dobu, nejde o přechodnou změnu. Pro dokreslení: přivedl do domu narkomana
bez přístřeší a ten byl později na pozemku žalobců nalezen mrtvý.
Soud prvního stupně žalobě proti žalovanému 1) vyhověl, žalobu proti žalované
2), která na tomto jednání nemá podíl, zamítl - v zamítavé části nabyl rozsudek
právní moci. Žalovanému nepřiznal právo na náhradu za zrušení služebnosti; toto
rozhodnutí, reflektující chování žalovaného 1), opřel o § 8 o. z. Odvolací soud
však zaujal právní názor, že nepřiznání náhrady není na místě, a v této části
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; ve
výroku o zrušení služebnosti svědčící žalovanému 1) však rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku I. podal žalovaný 1)
dovolání. Uvádí, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce, týkající se konstitutivního
rozhodnutí, kdy výrok o zrušení věcného břemene – zrušení služebnosti podle §
1299 o. z. nelze oddělit od současného rozhodnutí o náhradě za jeho zrušení. K
tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo
3864/2014. Oba výroky musí nabýt právní moci ve stejnou dobu, neboť jde o
„synalagmatické“ závazky, které musí být řešeny jedním souvisejícím výrokem
soudu. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by si účastník, jehož právo bytu bylo
zrušeno, pořídit odpovídající náhradu. Dovolatel dále namítá, že rozsudek
odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3606/2013, ve kterém dovolací soud řešil otázku konfliktních
vztahů mezi účastníky. Podle dovolatele nebyly splněny podmínky pro zrušení
služebnosti podle § 1299 o. z., neboť nedošlo k trvalé změně vyvolávající hrubý
nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněné osoby. Nesouhlasí s
tím, že z jeho strany má docházet k agresivnímu chování vůči žalobcům a jejich
matce. Připouští, že docházelo k neshodám, ale ty se týkaly vztahu mezi
dovolatelem a žalovanou 2), jeho bývalou manželkou. Nebyly však takové
intenzity, aby byl omezen ve svých právech vyplývajících z věcného břemene,
když jde o jeho jedinou možnost bydlení. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud
zrušil potvrzující výrok I. rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 30. 9. 2017 – dále „ o. s. ř.“,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno po tomto datu (srovnej článek II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), že je uplatněn dovolací důvod,
uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1 a § 241 o. s. ř.)
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil že dovolání je důvodné.
Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – to
zakládá i důvodnost dovolání.
Podle ustálené judikatury jestliže se žalobce domáhá zrušení, případně omezení
věcného břemene, nelze přiměřenou náhradu za zrušované nebo omezované věcné
břemeno považovat za část projednávané věci ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2
o. s. ř. O zrušení nebo omezení věcného břemene proto není možné rozhodnout
mezitímním rozsudkem, neboť zrušení či omezení věcného břemene a přiměřená
náhrada za ně nejsou v poměru základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve
smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 30. 9. 1986, sp. zn. 3 Cz 48/86). Tato judikatura je jak soudní praxí
(např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2957/2009),
tak odbornou literaturou (k tomu srovnej: Spáčil, J. Věcná břemena v občanském
zákoníku Praha, C. H. Beck, 2006, str. 56, Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I, § 1 až 200, Komentář. 1. vydání Praha, C. H. Beck, 2009,
str. 1030, judikatura bod II), považována stále za použitelnou, není důvodu,
aby nebyla použitelná i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. K důvodům
uvedeným v těchto rozhodnutích je třeba připojit, že - jak správně poukazuje
dovolatel
- nelze zrušit služebnost bytu s tím, že se žalovanému dostane náhrady později.
Pokud by totiž tím žalobci dosáhli rozhodnutí o vyklizení bytu, mohl by se
octnout bez přístřeší.
Jestliže tedy na základě žaloby podle § 1299 odst. 2 o. z. odvolací soud ruší
rozhodnutí soudu prvního stupně jen pro nesprávnost stanovené výše náhrady za
služebnost, musí současně zrušit toto rozhodnutí i ve výroku o zrušení
služebnosti.
V této části tak spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení.
Podmínky pro zrušení služebnosti však odvolací soud posoudil správně.
Nejvyšší soud již několikrát vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posuzování věci
odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. ) nelze
úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Dovolatel dále zpochybňuje skutková zjištění soudu pohledně jeho chování, to
však není v dovolacím řízení přípustné, a proto nebylo možné k těmto námitkám
přihlédnout.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že odvolací soud v části týkající se
náhrady za služebnost již rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu ji
k dalšímu řízení, zrušil odvolací soud i (v této části věcně správné)
rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení služebnosti a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně
tak pokud možno urychleně rozhodne o zrušení služebnosti i o náhradě za ni.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu