22 Cdo 685/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. K., o vydání věci,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 217/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2004, č. j. 30
Co 264/2004-81, ve znění opravného usnesení ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co
264/2004-92, takto:
I . Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému, jeho synovi, povinnost vydat
žalobci urny s ostatky rodičů a manželky žalobce a doklady a fotografie
rodinných příslušníků.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
ledna 2004, č. j. 23 C 217/2002-60, ve znění opravného usnesení ze dne 11.
května 2004, č. j. 23 C 217/2002-70, zamítl žalobu, „že žalovaný je povinen
vydat žalobci urnu s ostatky J. K., narozeného 2. 1. 1897 a zemřelého 4. 12.
1973, K. K., narozené 5. 3. 1904 a zemřelé 2. 12. 1984, a M. K., narozené 6. 5.
1932 a zemřelé 24. 11. 1998, jejich křestní listy, oddací list, doklady o
zpopelnění a úmrtní list J. K., dále je povinen vydat žalobci album s
fotografiemi týkající se jeho strýců a tet, obsahující skupinovou fotografii
děda žalobce J. M. s rodinou a děda MUDr. J. K. s rodinou a zaplatit mu náklady
řízení“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že po úmrtí žalobcova otce zřídil žalovaný urnový
hrob na hřbitově v M. a vždy se souhlasem ostatních pozůstalých zde byly
ukládány ostatky zmíněných zemřelých. Nájemcem tohoto hrobového místa byl
žalovaný, který uhradil pomník včetně jeho osazení a rytí nápisů, po celou dobu
platil hřbitovní poplatky a o pomník pečoval. Náklady s pohřbem žalobcovy
manželky v roce 1998 hradil žalobce, který urnu s jejími ostatky vydal
žalovanému k uložení na hřbitově v M. Později žalobce opatřil hrobové místo u
S. krematoria a na žalovaném se domáhal, aby tam urny shora zmíněných zemřelých
nechal přemístit. Pohnutkou k tomu byla blízkost pohřebiště a snazší přístup
pro žalobce. Současně se domáhal vydání osobních dokladů svých rodičů a
manželky a alba s fotografiemi rodinných příslušníků s tím, že je nejstarším
žijícím členem rodiny a má právo tyto věci držet. Žalovaný s vydáním uren
nesouhlasil, neboť na pohřebišti v M. byly uloženy se souhlasem pozůstalých
včetně žalobce a o hrob se sám stará; požadované doklady a fotografie ve svém
držení nemá.
Soud prvního stupně žalobu posoudil podle § 123 a § 126 občanského zákoníku
(dále „ObčZ“) a s přihlédnutím k provedeným důkazům uzavřel, že předmětné urny
s ostatky jmenovaných žalovaný nezadržuje neoprávněně; kromě toho se přemístění
uren řídí pohřebním řádem, vyžadujícím i souhlas správce pohřebiště, který
nebyl žalobcem vyžádán. Pokud jde o ostatní věci, žalovaný tvrdí, že je u sebe
nemá a žalobce neprokázal opak.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 19. srpna 2004, č. j. 30 Co 264/2004-81, ve znění opravného usnesení ze
dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 264/2004-92, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že
urny jsou ve smyslu § 118 a násl. ObčZ movitými věcmi, ostatky v nich uložené
však nejsou věcmi v právním smyslu. U nich je vyloučena existence vlastnického
práva a při nakládání s nimi nutno postupovat podle zákona, č. 256/2001 Sb., o
pohřebnictví a podle vyhlášky č. 19/1988 Sb., o postupu při úmrtí a
pohřebnictví, vycházejících ze zásady, že disponovat s ostatky zemřelých má
zásadně ten, kdo byl pořizovatelem pohřbu, resp. následně ten, na něhož
přechází nájem hrobového místa. V daném případě byl oprávněným žalovaný. S
ostatky manželky žalobce byl oprávněn disponovat žalobce jako pořizovatel
pohřbu; bylo ale prokázáno, že se žalobce se žalovaným dohodli, že urnu s
těmito ostatky uloží žalovaný do hrobu na pohřebišti v M. Rozsudek soudu
prvního stupně odvolací soud shledal věcně správným i v části týkající se
vydání dalších věcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) s tím, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soudy nevzaly v
úvahu stvrzenku s datem 7. 12. 1984 na jméno žalobce o zaplacení 2 081,90 Kč,
jako důkaz o tom, že obstaratelem pohřbu babičky žalovaného byl žalobce a že to
byl tedy on, kdo jako obstaratel pohřbu má právo disponovat s předmětnými
ostatky. Soud vycházel v tomto směru jen z tvrzení žalovaného, kterému jako
mladému studentovi obstarání uvedeného pohřbu, ale ani pohřbu jeho děda, nikdo
nesvěřil. Odvolatel se neztotožňuje s výkladem odvolacího soudu ohledně otázky,
kdo má oprávnění disponovat s tělesnými ostatky zesnulých. Výkon těchto práv
nemůže být v rozporu s právy, která upravuje občanský zákoník. Toto právo,
jde-li o věci svého druhu, náleží osobě, která je těmto ostatkům nejbližší
podle stupně příbuznosti. Soud měl proto zkoumat blízkost příbuznosti a ta je v
daném případě zachována žalobci, neboť jde o jeho rodiče a manželku. Soud měl
dbát § 3 odst. 1 ObčZ s tím, že je v rozporu s pravidly morálky a slušnosti,
aby se vážně nemocný žalobce podroboval o 22 let mladšímu žalovanému, který byl
v době ukládání tělesných ostatků jeho prarodičů příliš mlád. Soud prvního
stupně pochybil, pokud svoje závěry postavil kromě dalšího na prohlášení O. K.
Pokud jde o rozhodnutí soudu ohledně dalších věcí, jejichž vydání se žalobce
domáhá, byla žaloba zamítnuta bez řádného odůvodnění. Soud neuvážil, že klíč
od vily v K. měl žalovaný a jedině on může fotografie a doklady držet. V bytě
prarodičů bydlí do dnešního dne se svojí rodinou a měl by to být právě on, kdo
by měl splnit důkazní povinnost k otázce, kde věci jsou. Dovolatel navrhuje,
aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolatel opírá dovolání o § 237 odst.
1 písm. c) OSŘ, podle kterého dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1
písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam]. Rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). Dovolatel neuvádí, kterou právní otázku považuje za zásadní. Dovolací
soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu
neřeší.
Rozhodnutí soudů vydaná v nalézacím řízení, která žalobci za daného stavu věci
odpírají nárok na vydání, případně přemístění ostatků, jsou v souladu s
judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že pozůstatky zesnulých nemohou být
předmětem občanskoprávních vztahů (a tudíž ani vlastnické žaloby) vyslovil
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15.prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2773/2004
(viz www. nsoud.cz). Návrhům domáhajících se vydání rozhodnutí, jež se týká
nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob, nelze
vyhovět; takové žaloby se neopírají o žádné ustanovení občanského nebo jiného
soukromoprávního předpisu, který by zakládal nárok pro určitou osobu blízkou na
přemístění ostatků. Dovolatel opírá uplatněné právo o § 3 odst. 1 občanského
zákoníku; avšak na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ, podle něhož výkon práv
nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem aplikace práva (v daném
případě rozsudku) konstituovat dosud neexistující povinnosti (viz např.
nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 190/94, I. ÚS 505/99).
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení
právních otázek, proto se dovolací soud nemohl zabývat tvrzením dovolatele, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). K námitkám dovolatele ohledně
důkazního břemene lze jen dodat, že i závěr, že v řízení o vlastnické žalobě
nese žalobce důkazní břemeno, že je vlastníkem požadované věci a že tuto věc
neoprávněně zadržuje žalovaný, vyplývá z konstantní judikatury (viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 22. 4. 1977, sp. zn. 3 Cz 13/77, publikovaný ve
sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a řízení před státním
notářstvím IV., s. 474).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.,v.r.
předseda senátu