22 Cdo 693/2019-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce J. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou
Horákovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1324/1, proti žalované D. P.,
narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se
sídlem v Brně, Kopečná 987/11, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Novém Jičíně pod sp. zn. 8 C 79/2017, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 11 Co 318/2018-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Ing. Svatavy Horákové.
Žalobce se domáhal určení, že stavba garáže bez č. p./č. e., nacházející se na
pozemku st. par. č. XY, zapsaná na listu vlastnictví XY pro obec a katastrální
území XY, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálního
pracoviště XY, je v jeho vlastnictví. Okresní soud v Novém Jičíně („soud
prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2018, č. j. 8 C 79/2017-90, určil, že
garáž je ve vlastnictví žalobce. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání,
doručené soudu dne 4. 9. 2018. Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 9.
2018, č. j. 8 C 79/2017-109, žalovanou vyzval, aby do 15 dnů od doručení
usnesení zaplatila soudní poplatek za odvolání; lhůta k zaplacení marně
uplynula dne 5. 10. 2018. Soud prvního stupně usnesením ze dne 12. 10. 2018, č.
j. 8 C 79/2017-110, zastavil řízení, neboť žalovaná ve stanovené lhůtě soudní
poplatek z odvolání nezaplatila a rozhodl o nákladech řízení.
Žalovaná soudní poplatek uhradila dne 19. 10. 2018.
Krajský soud v Ostravě („odvolací soud”) usnesením ze dne 29. 11. 2018, č. j.
11 Co 318/2018-116, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn.
22 Cdo 2827/2018. Nejvyšší soud vyšel mimo jiné z názoru, že poplatek za řízení
je stanoven vždy podle toho, o jaké podání se jedná – zda o podání, kterým se
řízení zahajuje, nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a tím je
dáno i to, zda se na splnění poplatkové povinnosti použije zákon o soudních
poplatcích ve znění novely č. 296/2017 Sb., či ve znění před touto novelou.
Poplatková povinnost založená odvoláním, které bylo podáno již v době účinnosti
zákona č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem o soudních poplatcích ve znění zákona
č. 296/2017 Sb. Odvolací řízení bylo zahájeno 4. 9. 2018, kdy již byl účinný
zákon o soudních poplatcích ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (od 30. 9. 2017);
odvolací soud odkázal na § 9 odst. 1 a 7 zákona o soudních poplatcích. Žalovaná
byla řádně vyzvána k zaplacení soudního poplatku, byla jí stanovena
patnáctidenní lhůta k zaplacení a byla též poučena o procesních důsledcích
nezaplacení. Soud prvního stupně postupoval správně, protože soudní poplatek v
dané lhůtě uhrazen nebyl.
Proti usnesení podává žalovaná („dovolatelka”) dovolání, jež opírá o § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o.
s. ř.“), tedy že by dovolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena
jinak. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Poukazuje na to, že civilní proces je tvořen jediným řízením, jehož součástí je
řízení o opravném prostředku pouze tehdy, pokud toho některý z účastníků
využije. Pokud by na řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem bylo
nahlíženo jako na samostatná řízení, existovala by zde překážka věci zahájené;
řízení však od okamžiku podání žaloby až do rozhodnutí odvolacího soudu je
jediným řízením, čemuž odpovídají i formulace v o. s. ř., tedy že žaloba je
návrhem na zahájení řízení; naopak v o. s. ř. není uvedeno, že by odvolání bylo
označeno za návrh na zahájení odvolacího řízení, protože odvolací řízení není
řízením samostatným. Má za to, že byla-li žaloba podána 18. 3. 2017, je třeba
ve smyslu přechodného ustanovení v čl. VI., části třetí, zákona č. 296/2017
Sb., který nabyl účinnosti dne 30. 9. 2017, použít na řízení zahájená přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zákon o soudních poplatcích, ve znění
účinném ke dni podání žaloby; v této souvislosti odkazuje na § 9 odst. 7
zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni 18. 3. 2017. Názoru
dovolatelky odpovídá i výčet v § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; z
formulace vyplývá, že odvolací řízení není samostatným řízením. Argumentace
spočívající v oddělení jednotlivých stupňů dvouinstančního řízení, která je v
rozporu nejen se zákonem, ale i v rozporu s právem na spravedlivý proces a
ústavním pořádkem, nemůže obstát. Právní otázka projednávaná v usnesení sp. zn.
22 Cdo 2827/2018 by měla být posouzená jinak, neboť závěry Nejvyššího soudu
nejsou v souladu ani se zákonem, ani s ústavním pořádkem, a otázky hrazení
soudních poplatků v řízeních zahájených návrhem na zahájení řízení podaným k
soudu před účinností zákona č. 296/2017 Sb., by měly být řešeny ve smyslu čl.
VI. tohoto zákona podle znění zákona o soudních poplatcích účinného ke dni
podání návrhu na zahájení řízení, bez ohledu na pozdější vznik jakékoli
poplatkové povinnosti v daném řízení. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Současně podala návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně,
který odůvodnila odkazem na právní jistotu a správnost údajů zapsaných v
katastru nemovitostí.
Žalobce se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a
navrhl dovolání zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
V dané věci jde o řešení otázky, zda poplatková povinnost v řízení, zahájeném
žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se
odvolání, podaného poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se řídí zákonem č.
549/1991 Sb. ve znění zákona č. 296/2017 Sb. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze kterého vyšel odvolací soud, se
uvádí: „Zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v § 4 odst. 1 stanoví,
kdy poplatková povinnost za řízení vzniká: výslovně uvádí, že podle písm. a)
vzniká podáním návrhu na zahájení řízení, podle písm. b) podáním odvolání,
podle písm. c) podáním dovolání, podle písm. d) podáním kasační stížnosti
Vychází tedy mimo jiné z toho, že poplatek za řízení je stanoven vždy podle
toho, o jaké podání se jedná – zda jde o podání, kterým se řízení zahajuje,
nebo kterým se zahajuje řízení o opravném prostředku, a to odvolání, dovolání
či kasační stížnosti. Z toho se podává závěr, že poplatková povinnost založená
odvoláním [§ 4 odst. písm. b) zákona č. 549/1991 Sb.], které bylo podáno v
době, kdy již byl účinný zákon č. 296/2017 Sb., se řídí zákonem č. 549/1991 Sb.
ve znění zákona č. 296/2017 Sb.“ Dovolatelka žádá, aby dovolací soud tuto
právní otázku vyložil jinak.
Právní názor, vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn.
22 Cdo 2827/2018, akceptoval i jiný senát Nejvyššího soudu – viz usnesení ze
dne 28. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3550/2018. Touto otázkou se též zabýval
Ústavní soud ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 14. 6. 2018, č. j. 14 Co 204/2018-125. Ústavní soud v usnesení ze dne
18. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 2639/18, popsal věc takto: „Odvolací soud uvedl, že
odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2018, č.
j. 14 C 113/2017-113 bylo podáno dne 19. 3. 2018, tedy již za účinnosti zákona
o soudních poplatcích ve znění novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. Podle
čl. IV. zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona použije zákon o soudních poplatcích ve znění účinném
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Argumentem a contrario odvolací soud
vyvodil, že na řízení zahájená po 30. 9. 2017, tj. po účinnosti zákona č.
296/2017 Sb., se soudní poplatky vyberou již podle novelizovaného znění zákona
o soudních poplatcích. Podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích
v platném znění, jde-li o poplatek za řízení, poplatková povinnost vzniká
podáním odvolání. Odvolací soud uzavřel, že z § 4 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích vyplývá, že pro účely poplatkové povinnosti jsou řízení před soudem
prvního stupně a řízení odvolací samostatná řízení se samostatnou poplatkovou
povinností. Na základě uvedeného není relevantní argument stěžovatelky, že na
její případ se nevztahuje poplatková povinnost za odvolací řízení, když řízení
před soudem prvního stupně bylo zahájeno 19. 5. 2017. Naopak, vzhledem k tomu,
že odvolací řízení bylo zahájeno 19. 3. 2018, tj. za účinnosti již
novelizovaného zákona, vztahuje se na dané odvolací řízení poplatková
povinnost“. Výhrady stěžovatelky Ústavní soud odmítl, a uvedl: „Ústavní soud
přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolací soud v dané věci
vycházel ze zákonné procesní úpravy a jeho závěru Ústavní soud nemá z hlediska
ústavnosti co vytknout. Jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které
ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud své závěry srozumitelně a
logicky odůvodnil, když s odkazem na ustanovení § 4 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích v platném znění objasnil, že na řízení zahájená po účinnosti zákona
č. 296/2107 Sb., se soudní poplatky vyberou již podle novelizovaného znění
zákona o soudních poplatcích“.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor, který zaujal dovolací soud ve věci sp.
zn. 22 Cdo 2827/2018, byl akceptován i jiným senátem Nejvyššího soudu a že bez
vazby na rozhodnutí v uvedené věci k němu dospěl i Městský soud v Praze, jehož
rozhodnutí neshledal Ústavní soud protiústavním.
K argumentům dovolatelky se uvádí: Zásada jednotnosti řízení (arbitrárního
pořádku), na kterou dovolatelka odkazuje, znamená, že řízení tvoří od zahájení
až do vydání rozhodnutí jeden celek, v němž není závazně stanoven sled či
postup procesních úkonů. Tento postup je stanoven pouze rámcově, tak jak je dán
logikou věci, v podstatě jej určuje soud (proto též arbitrární neboli libovolný
pořádek). Viz Winterová, A. Civilní právo procesní. Praha: Linde Praha, a. s.,
2008, 5. vydání, s. 81. Opakem této zásady je zásada koncentrační (zásada
legálního pořádku), podle které účastník musí určité procesní úkony učinit ve
stadiu řízení stanoveném zákonem (viz např. Handl, V., Rubeš, J. a kol.:
Občanský soudní řád. Komentář. Panorama Praha 1985, díl I., str. 470). Občanský
soudní řád č. 99/1963 Sb. původně vycházel ze zásady jednotnosti řízení, která
byla mj. dovozována z § 100 odst. 1 o. s. ř.; protože se text tohoto ustanovení
nezměnil, lze se setkat s názory, že tato zásada se i nadále uplatňuje. Nicméně
vzhledem k tomu, že pozdějšími novelizacemi byla do procesního práva opět
zavedena zásada koncentrační a princip neúplné apelace, pak, pokud se vůbec
ještě uplatňuje, rozhodně není zásada jednotnosti řízení vůdčí zásadou,
podmiňující výklad procesních předpisů.
Dovolatelka též tvrdí, že pokud by na řízení před soudem prvního stupně a
odvolacím soudem bylo nahlíženo jako na samostatná řízení, existovala by zde
překážka věci zahájené (patrně mezi řízením v prvním stupni a řízením
odvolacím); to je však nesprávná úvaha již proto, že tato řízení neprobíhají
současně. Navíc zde (implicitně) zaměňuje otázku předmětu řízení a jeho
jednotlivých fází.
Dovolací soud tak nevidí důvod pro to, aby se odchýlil od právních závěrů
vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo
2827/2018.
Návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně [z kontextu
dovolání je zjevné, že dovolatelce jde spíše o odklad právní moci - § 243
písm. b) o. s. ř.] dovolací soud nemohl vyhovět již proto, že dovoláním nebyl
(a nemohl být) napaden rozsudek soudu prvního stupně, ale usnesení odvolacího
soudu. Podle § 243 písm. a) o. s. ř. může však dovolací soud odložit jen
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí; to platí i pro odklad právní
moci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V
souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu