22 Cdo 757/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Mgr. L. R., zastoupené JUDr. Michalem Pacovským, advokátem se
sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 10, proti žalované Z. B., zastoupené JUDr.
Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, o
zaplacení částky 14 485,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 612/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 334/2013-393, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 334/2013-393,
se ruší ve výrocích II. a III. o nákladech řízení a věc se vrací tomuto soudu v
tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 („soud prvního
stupně“) dne 3. 12. 2009 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 345 750 Kč.
Uvedla, že je v rozsahu id. ? spoluvlastnicí nemovitostí v k. ú. S., obec P., a
to pozemku parc. č. 2252 a budovy na tomto pozemku. Až do 14. 7. 2009 (správně
do 23. 7. 2009) byla spoluvlastnicí druhé id. 1/2 nemovitostí žalovaná, která
spoluvlastnický podíl darovala synovi Mgr. R. B. Žalovaná od prosince 2008
vykonávala správu budovy a platby nájemného od nájemců bytů v budově přicházely
na její specifikovaný účet, žalobkyni však ani část prostředků získaných za
nájem v roce 2009 neposkytla. Ke dni 31. 10. 2009 bylo na tomto účtu evidováno
641 410, 08 Kč. Žalobkyni tak náleží minimálně 50% této částky, tedy 345 705
Kč, o kterou se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila.
Proti platebnímu rozkazu ze dne 26. 3. 2010, č. j. 9 C 612/2009-48, kterým jí
bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 345 075 Kč s příslušenstvím, podala
žalovaná odpor. Ve vyjádření doručeném soudu prvního stupně 16. 12. 2010
žalovaná mimo jiné uvedla, že podíl na výnosech za rok 2008 žalobkyni zaplatila
a že spoluvlastník Mgr. R. B. poukázal žalobkyni dne 6. 8. 2010 částku 332 000
Kč, představující její podíl na výnosech za rok 2009.
Žalobkyně uvedla v podání doručeném soudu prvního stupně 7. 2. 2011, že trvá na
zaplacení žalované částky, neboť žalovaná jí dosud nepředložila vyúčtování za
roky 2008 a 2009.
Dále uvedla v podání doručeném soudu prvního stupně 10. 10. 2011, že žalovaná
vypracovala k 23. 3. 2009 vyúčtování výtěžku z domu za rok 2008, podle kterého
činil zisk 484 994,67 Kč, z toho polovina pro žalobkyni 242 497,34 Kč, po
odpočtu již vyplacených 100 000 Kč zbývá doplatit 146 497 Kč. Žalobkyni však
bylo zaplaceno jen 76 936 Kč, zbývá 65 561 Kč a k tomu si nárokuje polovinu
částky, kterou zaplatila společnosti Resta za provedení stavebních prací ve
společném domě, celkem za rok 2008 jde o částku 78 750 Kč. Vyúčtování za rok
2009 jí žalovaná předložila 29. 3. 2010, nebylo kompletní a jeho doplnění se
žalobkyně dopisy z 14. 2. 2011 a 12. 3. 2011 opakované domáhala. Podle
žalobkyně její podíl na zisku za rok 2009 činí 353 749 Kč, dluh žalované na
pojistném zaplaceném žalobkyní 2 348 Kč, celkem 356 097 Kč. Po odpočtu částky
332 000 Kč zbývá za rok 2009 doplatit 34 097 Kč. Celkem tak zbývá doplatit 112
847 Kč - rok 2008 (78 750 Kč) a 2009 (37 097 Kč).
Při jednání dne 2. 12. 2011 žalobkyně uvedla, že s odkazem na podání doručené
soudu 10. 10. 2011 je sporné období rok 2008 a od 1. 1. 2009 do 14. 7. 2009.
Soud prvního stupně při jednání vyhlásil usnesení, že změna žaloby, „jak byla
dnes specifikována, tedy že sporné období je rok 2008 a období od 1. 1. 2009 do
17. 7. 2009, se připouští.“
Při jednání 16. 5. 2012 vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 232 858 Kč,
k níž dospěla tak, že od žalované částky 345 705 Kč odečetla částku 112 847 Kč
specifikovanou v podání z 10. 10. 2011. Soud prvního stupně usnesením ze dne
17. 5. 2012, č. j. 9 C 612/2009-253, řízení ohledně této částky 232 858 Kč s
příslušenstvím zastavil.
Dalším podáním ze dne 4. 6. 2012 žalobkyně setrvala na tom, že žalovaná jí
dluží za rok 2008 částku 78 750 Kč a dále specifikovala dluh za rok 2009
částkou 231 114 Kč. Dodala, že žalovaná by měla specifikovat, kolik ze
zaplacené částky 332 000 Kč připadá na dobu od 1. 1. do 24. 7. 2009.
Při jednání dne 12. 12. 2012 vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně částky 78 750
Kč s příslušenstvím, kterou požadovala za rok 2008. Usnesením ze dne 27. 12.
2012, č. j. 9 C 612/2009-305, řízení ohledně této částky zastavil.
V podání ze dne 18. 3. 2013 žalobkyně uvedla, že z částky 332 000 Kč, zaplacené
jí jako výnos za rok 2009, připadá na dobu od 1. 1. 2009 do 27. 7. 2009 částka
186 464 Kč. Podle žalobkyně celkový příjem za tuto dobu činil 526 371 Kč,
celkem uznané náklady 88 447, výnos 437 924 Kč, z toho polovina pro žalobkyni
je 218 962 Kč. K tomu připočetla 12 347 Kč (polovina částky, kterou zaplatila
na pojistném za dům v roce 2009), celkem 231 309 Kč, po přihlédnutí k
administrativní chybě 231 314 Kč. Protože jí bylo zaplaceno 186 464 Kč (poměrná
částka z 332 000 Kč), zbývá 44 850 Kč. Jelikož za období od 24. 7. 2009 do 31.
12. 2009 by žalobkyně měla doplatit Mgr. R. B. 10 751 Kč, tak „při vzájemném
zápočtu dlužných částek, skutečně zbývající částka k uhrazení pro žalobkyni je
34 097 Kč.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3.2013, č. j. 9 C 612/2009-358, uložil
žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 14 485,- Kč s úrokem z prodlení od 3.
12. 2009 do zaplacení, ohledně částky 19 612,- Kč příslušenstvím žalobu zamítl.
Uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11 529,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na výdajích žalované za dům v částce
14 485 Kč (v době od 1. 1. 2009 do 24. 7. 2009) nemá žalobkyně povinnost se
podílet, neboť se na nich jako spoluvlastnice podle § 139 odst. 2 obč. zák.
nedohodly. Ohledně částky 19 612 Kč žalobu zamítl, neboť žalobkyně nese
polovinu úhrady za práce a materiál dodavatele Tymburce 1 358 Kč, nemá nárok na
zaplacení poloviny pojistného za dům za rok 2009 ve výši 12 347 Kč, neboť je
sjednala bez dohody se žalovanou, a nemůže vůči žalované namítat započtení z
částky 10 751 Kč, neboť jde o dluh vůči Mgr. R. B. Soud prvního stupně uvedl,
že rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věta druhá a § 142
odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném ke dni rozhodnutí (dále „o.
s. ř.“). Dospěl k závěru, že žalobkyně podala důvodně žalobu ohledně částky 186
464 Kč, kterou jí žalovaná 6. 8. 2010 zaplatila až po podání žaloby (podíl z
částky 332 000 Kč zaplacené Mgr. R. B.), a že žalobkyně byla úspěšná ohledně
přisouzené částky 14 485 Kč. Žalovaná po podání žaloby nezaplatila žalobkyni
125 144 Kč a žaloba proti ní byla ohledně částky 19 612 Kč zamítnuta. Procesní
úspěch žalobkyně je tak 58 % a žalované 42 %. Po poměrném rozdělení náleží
žalobkyni náhrada nákladů řízení za právní zastoupení z 16 %, kterou jí
přiznal. Výši sazby odměny za právní zastoupení stanovil podle tehdy účinné
vyhlášky č. 484/2000 Sb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované
rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, č. j. 72 Co 334/2013-393, výrokem pod bodem I.
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci
samé potvrdil. Výrokem pod bodem II. jej změnil tak, že výše nákladů řízení
před soudem prvního stupně činí 141 237,53 Kč, jinak tento výrok potvrdil. Dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na náhradě těchto nákladů částku 7 260,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud se neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o náhradě
nákladů řízení. Dovodil, že žaloba byla podána důvodně a pro chování žalované
byla vzat zpět, proto je žalovaná povinna podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s.
ř. nahradit žalobkyni náklady řízení. Důvodnost podání přitom bylo nutné
posuzovat pouze z procesního hlediska. Žalobkyně vzala žalobu zpět v rozsahu
částky 332 000,- Kč, kterou jí po podání žaloby zaplatil právní nástupce
žalované Mgr. R. B. z finančních prostředků shromážděných na společném účtu,
které podle výše spoluvlastnického podílu připadaly na žalobkyni. Žalobkyně
proto byla co do výše této částky v řízení úspěšná. Dále byla úspěšná v rozsahu
14 485,- Kč přiznaných jí rozsudkem soudu prvního stupně. Úspěšná nebyla pouze
v části, ve které byla žaloba zamítnuta, a to ve výši 19 612,- Kč. Z celkem
požadovaných 345 705 Kč činí procesní úspěch žalobkyně 88,64 %. Vzhledem k
tomu, že po rozhodnutí soudu prvního stupně byla Ústavním soudem zrušena
vyhláška 484/2000 S., upravil odvolací soud výši náhrady nákladů za právní
zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. O náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 2 věty druhé a § 142 odst. 2 o. s. ř.
Z celkem žalobkyní vynaložených nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve
výši 159 320,40 Kč pak odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu podle § 146
odst. 2 a 142 odst. 2 o. s. ř. z 88,64 %, tj. 141 237,53 Kč. V tomto rozsahu
výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku pod bodem II., podává
žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu
(„o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení
otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu, respektive, že dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Poukazuje na
judikatorní výklad ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého je pro
posouzení podstatné procesní zavinění účastníka řízení. Otázkou je, zda pod
pojem „chování účastníka“, v dané věci žalované, lze zahrnout též chování
osoby, která účastníkem není, další otázkou je, zda se procesní zavinění ve
vztahu k zastavení řízení v průběhu celého řízení posuzuje k okamžiku, kdy k
chování žalovaného dojde nebo k okamžiku vydání rozhodnutí, kterým se řízení
končí a konečně, zda vzhledem k procesnímu postupu žalobkyně v řízení, která
zapříčinila nárůst nákladů řízení, nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné,
pro něž měla být náhrada nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. žalobkyni upřena.
Žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, jež spatřuje v závěru odvolacího soudu neodpovídajícímu
skutečnosti, že k částečnému zastavení řízení v rozsahu částky 332 000,- Kč
došlo po uspokojení žalobního požadavku žalobkyně synem žalované – jejím
právním nástupcem Mgr. R. B., který po podání žaloby žalobkyni uvedenou částku
zaplatil z peněz, které byly shromážděny na společném účtu, a připadaly na
žalobkyni podle výše jejího spoluvlastnického podílu. Podle žalované pro
rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nebyly splněny podmínky
ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť k zaplacení částky 332 000,- Kč došlo
6. 8. 2010, přitom soud přehlédl, že platbu nezaplatila žalovaná, ale Mgr. R.
B., který nebyl účastníkem řízení a částka představovala podíl na výnosech za
rok 2009, a nikoliv prostředky na společném účtu, jejichž vydání žalobkyně
požadovala až do doby změny žaloby, k níž došlo 2. 12. 2011. Zdrojem uvedené
platby byly vlastní finanční prostředky Mgr. B., který je zaplatil, aby
předešel nařčení žalované o neoprávněném nakládání s penězi na společném účtu.
Teprve při ústním jednání u soudu konaném 2. 12. 2011, ve spojení s podáním ze
4. 6. 2012, tj. po třech letech po zahájení řízení, a rozhodně až potom, co
žalobkyni byla platba dne 6. 8. 2010 ve výši 332 000,- Kč poukázána, žalobkyně
vymezila žalobu tak, že jde o podíl na zisku za období od roku 2008 a části
roku 2009.
Žalovaná se domnívá, že byly splněny podmínky § 150 o. s. ř. opravňující soud
nepřiznat zcela nebo z části žalobkyni náhradu nákladů řízení. Má za to, že v
dané věci jsou dány podmínky zvláštního zřetele hodné. Spatřuje je v procesním
postupu žalobkyně, kterým zapříčinila nárůst nákladů řízení. Žalobkyně nebyla
po celou dobu řízení s to řádně vymezit svůj žalobní návrh. Ačkoliv podala
žalobu 3. 12. 2009, soud rozhodoval 29. 3. 2013 o žalobním nároku vymezeném
teprve 2. 12. 2011, kdy soud připustil změnu žaloby, a do té doby probíhala
řada úkonů právní služby vyúčtovaných žalobkyní, které představovaly pouze
kosmetické úpravy žaloby, ale nikoliv změnu samotné podstaty žaloby. Žalovaná v
dovolání podrobně rozebírá procesní postup žalobkyně v řízení před soudem
prvního stupně a poukazuje na to, že žalobkyně po dobu tří let v řízení vedeném
před soudem prvního stupně nebyla s to jednoznačně uvést, čeho se vlastně
domáhá. Podání a jednání, za něž odvolací soud přiznal žalobkyni náhradu
nákladů řízení, by se nemusela konat, kdyby žalobkyně stále neměnila svá
skutková tvrzení a nezatěžovala tak nalézací řízení. Žalovaná navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku II. a věc
vrátil zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje právní posouzení
napadeného výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolacím
soudem za správné. Nepovažuje za podstatné, kdo po podání důvodné žaloby
zaplatil požadovanou částku. Žalobou se domáhala po žalované zaplacení
bezdůvodného obohacení za rok 2009, které jí žalovaná odmítla vyplatit. Částku
uhradil syn žalované, neboť žalovaná na něj převedla svůj spoluvlastnický podíl
a neměla již oprávnění s prostředky od nájemců na účtu disponovat. Žalobkyně
navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, pokud je neodmítne pro
nepřípustnost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném ke dni 31. 12.
2013, vzhledem k tomu, že řízení v této věci bylo zahájeno v době před 1. 1.
2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas řádně
zastoupenou oprávněnou osobou (účastnicí řízení), dospěl k závěru, že dovolání
je přípustné a důvodné.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné a je také podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. důvodné.
Odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se náhrady
nákladů řízení při částečném zpětvzetí žaloby. Nejvyšší soud v usnesení ze dne
21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 47/2014, uveřejněném na internetových stránkách
www.nsoud.cz, uvedl: „Byla-li v důsledku chování žalovaného vzata zpět zčásti
žaloba, která byla podána důvodně, soud vyjde z toho, že žalovaný v této části
zavinil zpětvzetí žaloby; žalobci přičte v tomto rozsudku plný procesní úspěch
a tento zohlední při rozhodování o náhradě nákladů (celého) řízení podle jeho
výsledku (§ 142 odst. 1 a 2 o. s. ř.).“
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně vzala zpět žalobu v rozsahu částky
332 000 Kč, neboť ji „po podání žaloby obdržela od právního nástupce žalované
Mgr. R. B. v uvedeném rozsahu, které byly shromážděné na společném účtu domu a
připadaly na ni podle jejího spoluvlastnického podílu. Odvolací soud proto
přitakal žalobkyni, že ke zpětvzetí žaloby a zastavení řízení ohledně částky
332 000 Kč došlo pro uspokojení žalobního požadavku po podání žaloby.“
Řízení však bylo zastaveno na základě částečného zpětvzetí žaloby, jak již
uvedeno, ohledně částky 232 858 Kč a 78 850 Kč, tj. celkem 311 708 Kč. Přitom
sama žalobkyně v průběhu řízení uvedla, že z částky 332 000 Kč (podíl žalobkyně
za celý rok 2009) Kč jí náleží vůči žalované za dobu od 1. 1. 2009 do 24. 7.
2009 částka 186 464 Kč (z té také vycházel soud prvního stupně). Částku 78 850
Kč požadovala žalobkyně za rok 2008 a ohledně ní vzala rovněž žalobu zpět, aniž
by uvedla, že jí byla žalovanou zaplacena.
Pokud žalovaná poukazuje na to, že částku 332 000 Kč zaplatil žalobkyni její
syn Mgr. R. B., nelze přehlédnout, že už ve vyjádření k žalobě 16. 12. 2010
uvedla, že jde o výnos za celý rok 2009. Z toho se pak podává, že tím
považovala podíl žalobkyně na výnosu z domu za zaplacený i dobu za dobu od 1.
1. 2009 do 24. 7. 2009, kdy byla ještě spoluvlastnicí domu. S námitkou ohledně
aplikace § 150 o. s. ř. přichází žalovaná až v dovolacím řízení, proro se jí
dovolací soud nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně částečného zpětvzetí
žaloby ohledně částky 332 000 Kč, které zavinila žalovaná tím, že po podání
žaloby tuto částku zaplatila (byť ji poukázal Mgr. R. B.), není správný. Pro
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo také významné, jakou částku, za kterou
dobu a z jakého právního důvodu žalobkyně po žalované požadovala, a to jak v
žalobě, tak v průběhu řízení, kdy vzala opakovaně zčásti žalobu zpět.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech
řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první
o. s. ř.).
Odvolací soud také nepřehlédne právní názor Ústavního soudu, uvedený v nálezu
ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, který se týká nákladů řízení, resp.
odměny advokáta za zastoupení účastníka v řízení.
Ústavní soud uvedl:
„Podle závěrů z rozhodnutí velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), je namístě v případě absence předpisu
upravujícího náklady řízení v jednom stupni paušálně, postupovat analogicky
podle § 151 odst. 2, věty první části za středníkem a výši náhrady nákladů
stanovit právě podle advokátního tarifu. Nejvyšší soud tím dostál svého poslání
sjednotitele judikatury a žádoucím způsobem se snaží odstranit nejistotu, která
v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky v právním prostoru zavládla. Z
odůvodnění tohoto rozhodnutí je však patrné, že kolegium nezohlednilo možné
důsledky tohoto postupu v rovině legitimního očekávání účastníků v
probíhajících řízeních.
Jak vyplynulo například v právě projednávaném případě, ne vždy je možné
považovat východisko plynoucí z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu za
ústavně konformní řešení, neboť ve sporech zahájených za účinnosti přísudkové
vyhlášky vzniká riziko kolize z ústavním principem legitimního očekávání
účastníků. Aby bylo možné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení považovat za
vyhovující požadavkům na spravedlivý proces, musí obecné soudy v těchto
případech zvážit právě hledisko legitimního očekávání účastníků. Pokud by
rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu
znamenalo nezanedbatelné, a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení
nákladů, nelze takto postupovat a je nutné hledat jiné „východisko z nouze“, do
očekávání účastníků nezasahující. Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací
§ 151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro absenci
přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je
na místě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro
případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení § 136 o. s. ř., a
určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy.
Obecné soudy přitom mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů
řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky a podle Ústavního soudu je
to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které
vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor
nedopadají. Je třeba mít také na paměti, že primárním smyslem institutu náhrady
nákladů řízení vzniklých úspěšné straně vyjádřeným v § 142 odst. 1 o. s. ř. je
zajistit, aby tato strana nenesla negativní ekonomické následky sporu.
Úspěšnému účastníkovi řízení by mělo být nahrazeno vše, co byl v souvislosti se
soudním řízením nucen účelně vynaložit. A contrario se nejeví jako spravedlivé,
aby v důsledku zrušení přísudkové vyhlášky úspěšný účastník získal na přiznané
náhradě nákladů právního zastoupení na úkor neúspěšné strany mnohem více, než s
čím mohl pro případ plného úspěchu ve sporu v době jeho zahájení počítat.
Takové navýšení proto působí spíše jako neočekávatelný bonus než jako náhrada
nákladů, což však nekoresponduje s účelem institutu náhrady účelných nákladů
řízení. Ve svých úvahách musí obecné soudy zohlednit rovněž časové hledisko – v
případech sporů, u nichž je převážná většina úkonů učiněna v období po zrušení
přísudkové vyhlášky, není nezbytné přikládat ochraně legitimního očekávání
stejný důraz jako v případech, kdy k jejímu zrušení.“
Odvolací soud rozhodne i o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu