22 Cdo 82/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně MUDr. R. H., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským,
advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalovanému Ing. J. H.,
zastoupenému JUDr. Soňou Goetzovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Na
Chmelnici 85/1, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha-západ
pod sp. zn. 3 C 656/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 22 Co 302/2007-378, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. září 2007, č. j. 22 Co
302/2007-378, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil věcné břemeno váznoucí na jejích
níže specifikovaných nemovitostech, spočívající v právu bezplatného bydlení a
užívání nemovitostí žalovaným. Smlouvu o zřízení věcného břemene účastníci
uzavřeli 28. 8. 2000, právo z ní vyplývající bylo vloženo do katastru
nemovitostí s účinky vkladu k 11. 12. 2000. Žalovaný toto právo využíval do
prosince 2001, kdy se z domu odstěhoval; věcné břemeno zůstalo zachováno, takže
žalobkyně tímto břemenem zatížené nemovitosti nemohla pronajímat. Podmínky pro
zrušení věcného břemene žalobkyně spatřovala v tom, že došlo ke změně poměrů,
neboť vzájemné vztahy účastníků se podstatně zhoršily, nemovitosti zatížené
věcným břemenem nelze řádně udržovat a žalovaný je ani neužívá.
Okresní soud Praha-západ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. února
2007, č. j. 3 C 656/2003-231, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „se zrušuje
věcné břemeno, odpovídající právu bydlení a užívání domu čp. 163 na stavební
parcele č. 184 a pozemků č. parc. 184, č. parc. 173/3 a č. parc. 173/4, vše
zapsané v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj –
katastrální pracoviště Praha-západ na LV č. 216 pro katastrální území Chýně,
obec Chýně, zřízené smlouvou ve prospěch žalovaného ze dne 28. srpna 2000“,
výrokem pod bodem II. uložil žalobkyni povinnost „zaplatit žalovanému 540.820,-
Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku“, výrokem pod bodem III.
uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení a výrokem pod bodem IV. mu
uložil zaplatit náklady „na znalečném“.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
předmětných nemovitostí, na nichž vázne ve prospěch žalovaného věcné břemeno
bezplatného bydlení a užívání nemovitostí. Nemovitosti pořídila žalobkyně 18.
6. 1998 za kupní cenu 2.400.000,- Kč, kupní cenu uhradil žalovaný. Jako druh a
družka spolu v předmětné nemovitosti bydleli do konce roku 2001, kdy se
žalovaný pro neshody s žalobkyní odstěhoval. Svoje věci si podle žalobkyně
odvezl v roce 2002; podle žalobce skončilo společné užívání nemovitostí až v
prosinci 2003. Přesto, že mělo dojít k rekonstrukci, zjistil tamní stavební
úřad v nemovitostech zásadní závady na vodovodu, kanalizaci, elektroinstalaci,
ústředním vytápění apod. Od roku 2005 nemovitost neužívá žádný z účastníků.
Hodnotu věcného břemene stanovil soudní znalec částkou 540.820,- Kč. Soud
konstatoval „velmi nepřátelský vztah“ účastníků a vzájemné ústní a fyzické
napadání. Žalobkyně přestala mít zájem v domě bydlet, nemovitosti by chtěla
prodat, avšak pokud by byly zatíženy zmíněným věcným břemenem, bylo by to
prakticky nemožné. Věc posoudil podle § 151p odst. 3 občanského zákoníku („obč.
zák.“) a uzavřel, že změnou poměrů, spočívající ve zhoršení vztahů mezi
účastníky, vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného;
věcné břemeno proto za náhradu zrušil.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 11. září 2007, č. j. 22 Co 302/2007-378, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že zamítl „žalobu s návrhem na zrušení věcného břemene,
odpovídajícího právu bydlení a užívání domu čp. 163 na parcele č. 184 a pozemků
č. parc. 184, č. parc. 173/3 a č. parc. 173/4, vše zapsané na LV č. 216 pro
katastrální území Chýně, obec Chýně, v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, zřízené ve
prospěch žalovaného smlouvou ze dne 28. 8. 2000“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; navíc
konstatoval, že žalovaný kromě úhrady kupní ceny nemovitostí „dále do opravy
domu vložil částku přesahující 500.000,- Kč“. Podstatným shledal, že vztahy
účastníků v době uzavírání smlouvy o zřízení věcného břemene byly „minimálně na
uspokojivé úrovni“. Poté však mezi nimi nastaly rozbroje, jejichž výsledkem
bylo, že si žalobkyně koupila v Roztokách u Prahy další nemovitost, v ní bydlí,
a žalovaný „se zdržuje v bydlišti své známé“. Odvolací soud vedle toho
považoval za nutné posoudit „nakolik měla změna poměrů vliv na způsob výkonu
práva a jak se projevila na užívání nemovitosti zatížené věcným břemenem“. Dále
pokládal za potřebné „vzít v úvahu újmu, která nastane oprávněnému v důsledku
zrušení věcného břemene a porovnat ji s újmou, která vznikla vlastníku v
důsledku změny poměrů; zda tedy následkem uvedené změny poměrů je stav, kdy by
nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, když právně
významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů“. K
tomu uvedl, že „změna poměrů měla zásadní vliv na výkon vlastnického práva
žalobkyně i na výkon práva žalovaného jako oprávněného z věcného břemene a
projevila se podstatně v užívání nemovitosti tím způsobem, že dům s pozemky
není užíván k bydlení ani jedním z účastníků“. Z těchto úvah vyvodil závěr, že
„pokud by došlo ke zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu, zanikl by
právní důvod užívání nemovitostí žalovaným, který by byl povinen je vyklidit“.
Žalobkyně by pak měla možnost nemovitosti prodat nebo pronajmout. Žalovaný by
přišel o možnost bydlení a „s ohledem na změněnou situaci na trhu s
nemovitostmi by za vyplacenou náhradu neobstaral srovnatelné bydlení“. Uzavřel,
že „nelze dospět k závěru, že nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného. Zrušením věcného břemene by byl naopak znevýhodněn
žalovaný a žalobkyně nepřiměřeně zvýhodněna“; ta by navíc prodejem či pronájmem
nemovitostí získala majetkový prospěch, a to za situace, kdy žalovaný zaplatil
jejich kupní cenu a hradil počáteční opravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Připomíná, že pro posouzení věci za podstatnou shledal odvolací soud odpověď
na otázku, „nakolik měla změna poměrů mezi účastníky vliv na způsob výkonu
práva a jak se projevila na užívání nemovitosti zatížené věcným břemenem“, k
čemuž uzavřel, že „změna poměrů měla zásadní vliv na výkon vlastnického práva
žalobkyně i na výkon práva žalovaného a projevila se především v tom, že dům
není užíván ani jedním z účastníků“. S touto argumentací dovolatelka částečně
souhlasí, další argumentaci odvolacího soudu však považuje za naprosto
nesprávnou a mylnou. Ke konstatování, že pokud by došlo ke zrušení věcného
břemene, zanikl by bezpochyby právní důvod žalovaného k užívání nemovitostí a
žalobkyně by tak měla neomezenou dispozici s nemovitostmi dovolatelka uvádí, že
takováto dispozice „přece je základním oprávněním vlastníka“ a nelze jí snahu o
její uskutečnění přičítat k tíži. Dodává, že odvolací soud jí navíc klade k
tíži, že si z nouze a donucení musela opatřit jiné bydlení a v rozporu s důkazy
provedenými před soudem prvního stupně uvádí, že žalovaný přišel o možnost
bydlení, jakkoliv ve skutečnosti „dávno a trvale dobře bydlí na adrese svých
nemovitostí v Rohatcích čp. 60“. Dovolatelka za zcela irelevantní považuje
hodnocení způsobu nabytí nemovitostí a úhrady jejich kupní ceny, jak je provedl
odvolací soud, když podle jejího názoru žalovaný mohl svůj nárok uplatnit
vlastní žalobou nebo jiným způsobem; předmětem řízení v dané věci totiž není
ochrana žalovaného před nároky žalobkyně, ale rozhodování o zrušení věcného
břemene. Proto „argumentaci odvolacího soudu v této části považuje za podjatou
v její neprospěch, když ji považuje především za obsoletní“. Za neúplné pokládá
údaje o investicích vložených účastníky do nemovitostí. V této souvislosti
poukazuje na svoje vlastní platby za vedení společné domácnosti včetně úhrady
energie ve výši 540.000,- Kč za devět let a za nutné opravy domu ve výši cca
400.000,- Kč. K otázkám změny poměrů a současného stavu nemovitostí uvádí, že
dům s pozemky nevyužívá nikoliv proto, že si koupila jinou nemovitost, ale
proto, že byla donucena při změně poměrů se odstěhovat. Tato změna tudíž
nenastala proto, že se odstěhovala, ale odstěhovala se proto, že nastala změna
poměrů, která jí „znemožnila využívat jejího vlastnického práva“; to, že
žalovaný svoje právo věcného břemene nevyužívá, nelze přičítat k její tíži. Dodává, že by žalovanému případným zrušením věcného břemene za přiměřenou
náhradu nemohla újma vzniknout; v domě šest roků nebydlí, neužívá jej a vlastní
svoje nemovitosti. Změnou poměrů vznikla újma pouze jí, neboť si musela pořídit
jiné bydlení; předmětné nemovitosti nemohla užívat, protože jí v tom žalovaný
bránil. Za zcela nepřiměřenou považuje úvahu soudu, že „v současnosti je újma
při změně poměrů pro oba účastníky totožná a při zrušení věcného břemene za
náhradu by byla větší na straně žalovaného“.
Dovolatelka navíc považuje za
nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jako takové
nepřezkoumatelné. Uzavírá, že soud svým rozhodnutím „dostal účastníky do patové
situace“, která vyhovuje „snad jedině žalovanému“. Jeho procesní obrana proti
zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu ostatně ani nesměřovala; šlo mu
pouze o výši náhrady. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl
odvolací soud. Skutečnosti uváděné žalobkyní v dovolaní pokládá za účelové a
nepravdivé, zvláště pokud jde o její tvrzení ohledně jeho bydlení v Rohatcích
čp. 60, kde bydlet trvale nelze. Nesouhlasí s jejími závěry ohledně hodnocení
otázky úhrady kupní ceny nemovitostí v Chýni čp. 163, jak je provedl odvolací
soud, neboť to, že sám uhradil kupní cenu nemovitostí a stavební úpravy domu,
je pro posuzování změny poměrů otázka klíčová. Pokud žalobkyně namítá, že
změnou poměrů byla donucena koupit si jinou nemovitost a odstěhovat se, pak
nutno uvést, že žalobu na zrušení věcného břemene podala soudu v roce 2003 s
odůvodněním, že chce dům s pozemky pronajmout, protože nemá peníze na jejich
údržbu a je logické, že počítala s nutností zajistit si jiné bydlení. Svoje
tvrzení o vkladu investic do nemovitostí a o úhradě nákladů na společnou
domácnost v jí uváděné výši neprokázala. Žalovaný tvrdí, že při rozhodování o
zrušení věcného břemene jinou možnost bydlení neměl. Přestože zaplatil kupní
cenu předmětných nemovitostí a vložil do nich další investice ve výši 600.000,-
Kč, žalobkyně je hodlá prodat nebo pronajmout, čímž by jednorázově získala
prospěch ve výši minimálně 4.000.000,- Kč; tak by byla nepřiměřeně zvýhodněna
na jeho úkor. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné.
Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou
oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu
omezuje nebo zrušuje (§ 151p odst. 3, věta první obč. zák.).
Změna poměrů, kterou vznikne hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného, spočívá nejen v objektivních okolnostech, ale i v osobních
poměrech účastníků a za určitých okolností může vzniknout i změnou v chování
účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
755/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1041).
Otázku, zda v konkrétní věci došlo ke změně poměrů, která má za následek hrubý
nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, ponechává zákon na úvaze
soudu; v dovolacím řízení může být tato úvaha zpochybněna zejména v případě, že
soud nevzal v potaz skutečnosti významné pro posouzení věci nebo naopak pokud
zohlednil skutečnosti pro rozhodnutí nevýznamné. Tak tomu bylo i v této věci.
V projednávané věci soud prvního stupně, na jehož skutková zjištění odvolací
soud odkázal, zjistil, že věcné břemeno bylo zřízeno v době, kdy účastníci žili
spolu jako druh a družka, žalovaný se významně podílel na koupi nemovitosti.
Došlo však ke změně poměrů spočívající v tom, že nyní jsou vztahy mezi
účastníky mimořádně konfliktní, nemovitost nikdo z nich neužívá a i v průběhu
řízení docházelo k jejímu poškozování, které účastníci sváděli jeden na
druhého. Znalec Ing. Jaroslav Likař pak vypověděl, že dům je neobyvatelný. Za
této situace je zřejmé, že existence věcného břemene je důvodem sporů mezi
účastníky, které mají negativní vliv na užívání a údržbu domu, a že stávající
situace je dlouhodobě neudržitelná; současně je tato situace výsledkem změny
původně dobrých vztahů mezi účastníky. Hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a
výhodou oprávněného pak spočívá v tom, že nemovitosti zatížené věcným břemenem
nejsou pro rozpor mezi účastníky užívány ani řádně udržovány; za této situace
existence věcného břemene neúměrně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně,
aniž by žalovanému fakticky přinášela prospěch. Proto jsou dány důvody ke
zrušení věcného břemene za přiměřenou náhradu podle § 151p odst. 3 obč. zák.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že hlavním důvodem pro
zamítnutí žaloby byl nepoměr mezi náklady vynaloženými žalovaným na pořízení
nemovitosti a jeho dalšími investicemi na straně jedné a výši náhrady za
zrušení věcného břemene na straně druhé. Odvolací soud, stejně jako soud
prvního stupně, vyšel z ocenění věcného břemene provedeného znalcem podle
zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o
oceňování majetku), přihlédl k investicím vynaloženým žalovaným do zatížených
nemovitostí včetně jeho podílu na jejich zakoupení do vlastnictví žalobkyně a
dospěl k závěru, že s ohledem na výši investic a na skutečnost, že náhrada za
zrušení věcného břemene ve výši stanovené znalcem by neumožnila žalovanému
pořídit si odpovídající bydlení; proto žalobu zamítl. Dovolací soud však má za
to, že právní hodnocení těchto skutečností mělo být jiné.
V první řadě neměla být výše náhrady za zrušení věcného břemene stanovena jen
podle zákona o oceňování majetku. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb.
„zákon upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot (dále
jen ,majetek') a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Odkazují-li
tyto předpisy na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k
jinému účelu než pro prodej, rozumí se tímto předpisem tento zákon. Zákon platí
i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté
tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého
oprávnění nebo dohodnou-li se tak strany“. V poznámce k tomuto ustanovení není
§ 151p odst. 3 obč. zák. uveden, a ani ze znění citovaného ustanovení
nevyplývá, že zákon o oceňování majetku se na tento případ vztahuje. Je tedy
třeba věc posoudit s přihlédnutím k účelu § 151p odst. 3 obč. zák., který
požaduje, aby náhrada za zrušení věcného břemene byla „přiměřená“. Ustanovení §
151p odst. 3 obč. zák., o tom, že náhrada za zrušení věcného břemene má být
přiměřená, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Přitom je třeba zvážit okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo,
zda bylo zřízeno bezúplatně či za úhradu. „Při rozhodování o výši přiměřené
náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového
prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené
nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro
oprávněného“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2000, sp. zn. 22 Co
2284/98, Soudní rozhledy č. 7/2000). Jestliže měl odvolací soud za to, že
zrušení věcného břemene bránila nízká výše náhrady, vycházející jen ze
znaleckého posudku opírajícího se o zákon o oceňování majetku, měl přezkoumat
postup soudu prvního stupně při stanovení výše této náhrady (viz § 212 písm. d/
o. s. ř.), nebyl to však důvod k zamítnutí žaloby, jestliže další předpoklady
ke zrušení věcného břemene byly splněny.
Je ovšem otázkou, vznesenou i v dovolání, zda při stanovení výše této náhrady
lze přihlížet i k investicím do zatížené nemovitosti, příp. i nákladům
vynaloženým na pořízení věci zatížené věcným břemenem do vlastnictví povinného
(dále jen „investice“). Podle názoru dovolacího soudu může jít podle okolností
o samostatný nárok na vydání bezdůvodného obohacení; posouzení, zda o takový
nárok jde, se však neobejde bez zjištění, jaký byl právní důvod k plnění (k
investicím). „Právním důvodem k plnění (k investicím do cizí nemovitosti) však
není jen písemná smlouva o budoucím převodu nemovitosti, popř. smlouva o
zřízení práva doživotního užívání nemovitosti. Za dostatečný právní důvod k
plnění je třeba totiž považovat i příslib budoucího převodu vlastnictví či
příslib bezplatného bydlení, na jehož základě bylo plněno, a tedy i ústní
dohodu o převodu vlastnictví v budoucnu, která povahu takového příslibu
má“ (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 1995, sp. zn. 1 Cdo
74/93, Právní rozhledy č. 3/1996). Jestliže by právním důvodem k plnění
oprávněného (zde žalovaného) ve formě investic nad rámec povinností k údržbě
vyplývajících z § 151n odst. 3 obč. zák. byla dohoda o tom, že nemovitost bude
užívat na základě časově neomezeného (doživotního) práva odpovídajícího věcnému
břemeni, pak zánikem tohoto práva vzniká vlastníkovi bezdůvodné obohacení,
které je povinen oprávněnému vydat. Jde o samostatný nárok, který lze uplatnit
až po zrušení věcného břemene. V takovém případě nelze k vynaloženým
investicím, které mohou být uplatněny v pozdějším řízení, při stanovení výše
náhrady za zrušení věcného břemene přihlížet. Soud rozhodující o zrušení
věcného břemene však musí jako předběžnou posoudit otázku, zda takový nárok po
zrušení vznikne; pokud byla částka, kterou oprávněný poskytl povinnému na
zakoupení domu poskytnuta jako dar a až později došlo k dohodě o zřízení
věcného břemene, o kterém strany původně nejednaly, právo na vydání
bezdůvodného obohacení v důsledku zániku věcného břemene nevznikne; soud pak
může k takové okolnosti přihlédnout při stanovení výše náhrady.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu