22 Cdo 820/2003

22 Cdo 820/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Baláka a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně

V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o

vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu ve

Strakonicích pod sp. zn. 7 C 340/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 8 Co

2541/2002-250, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2002, č.

j. 8 Co 2541/2002-250, s výjimkou výroku, jímž byly potvrzeny výroky IV. a V.

rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 6. června 2002, č. j. 7 C

340/98-228, o vrácení přeplatku záloh účastníkům, a rozsudek Okresního soudu ve

Strakonicích ze dne 6. června 2002, č. j. 7 C 340/98-228, s výjimkou výroků IV.

a V. o vrácení přeplatku záloh účastníkům, se zrušují a věc se v tomto rozsahu

vrací Okresnímu soudu ve Strakonicích k dalšímu řízení.

Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

6. června 2002, č. j. 7 C 340/98-228, rozhodl, že „z věcí, jež měli účastníci v

bezpodílovém spoluvlastnictví manželů přidat do výlučného vlastnictví

žalovaného“ přesně specifikované movité věci v úhrnné ceně 73.800,- Kč a dále

rozestavěná stavba na stavebních parcelách č. 690/2 a 960/1 zapsaná na LV č. 5280 pro obec S., k. ú. P. P. u Katastrálního úřadu ve S. v hodnotě

1.137.500,80 Kč (výrok I.), že je žalovaný povinen „zaplatit dluh u Č. s., a. s. ze smlouvy o půjčce č. 661222 ze dne 20. 12. 1991“ (výrok II.) a že je

povinen zaplatit žalobkyni „na vyrovnání jejího podílu“ částku 424.568,90 Kč do

3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Výroky IV. a V. rozhodl o

vrácení přeplatku záloh účastníkům, výrokem VI. o soudním poplatku a výrokem

VII. o nákladech řízení. V otázce, které movité věci patří do bezpodílového

spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) a jaká je jejich cena, nebylo mezi

účastníky sporu, stejně jako v tom, že mají být přikázány do výlučného

vlastnictví žalovaného, který je má v držení. Co se týče rozestavěné stavby

domu, soud prvního stupně vyšel z toho, že prvním nadzemním podlažím domu je

tzv. technické podlaží stavby, které ovšem ke dni uzavření manželství účastníků

(23. 3. 1991) nebylo vybudováno tak, aby bylo zřejmé jeho půdorysné členění. K

tomuto závěru dospěl především na základě leteckého snímku z 23. 7. 1991, ze

kterého dovodil, že ani 4 měsíce po vzniku BSM nebylo půdorysné řešení

technického podlaží patrné, a dále na základě účastnických a svědeckých

výpovědí, které hodnotil v souvislosti se zmíněným leteckým snímkem. S ohledem

na stupeň rozestavěnosti nebyla stavba k 23. 3. 1991 věcí v právním slova

smyslu, tou se stala až za trvání manželství účastníků, a tak je nutno ji

považovat za součást BSM. Její obvyklou cenu ke dni zániku BSM účastníků soud

prvního stupně stanovil na základě znaleckého posudku Ing. S. K. a přikázal ji

v souladu se shodnými stanovisky účastníků do vlastnictví žalovaného, který je

výlučným vlastníkem pozemků, na nichž se stavba nachází. Společný závazek

účastníků – nesplacená část dluhu u Č. s., a. s., z titulu shora uvedené

smlouvy o půjčce ve výši 74.785,- Kč – byl přikázán k zaplacení žalovanému,

který jej splácí i po rozvodu manželství. Z tvrzených vnosů účastníků do BSM

soud prvního stupně přihlédl v prvé řadě k částce 59.169,- Kč, kterou žalovaný

vynaložil před uzavřením manželství na nákup stavebního materiálu. V

souvislosti s tím uvedl, že tato částka „byla mezi účastníky nesporná, což

vyplývá z jejich vyjádření při jednání dne 7. 6. 2001, jakož i z jejich

závěrečných vyjádření“. Za vnos do BSM byla dále považována částka 52.000,- Kč,

již žalovaný získal na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na

individuální bytovou výstavbu, a částka 62.209,07 Kč představující rozdíl mezi

prostředky, které žalovaný získal z další půjčky od Č. s., a. s., ještě před

uzavřením manželství, a tím, co bylo na splátky této půjčky zaplaceno za

manželství ze společných prostředků.

Při výpočtu částky, kterou je žalovaný

povinen zaplatit žalobkyni na vypořádání BSM, pak vzal soud prvního stupně v

úvahu i skutečnost, že žalobkyně 24. 9. 1996 vybrala z účtu účastníků společné

prostředky ve výši 114.000,- Kč, o nichž ani netvrdila, že je ještě za

manželství použila na úhradu společných potřeb. Naproti tomu tvrzené vnosy

žalobkyně soud prvního stupně nepovažoval za prokázané. Po právní stránce

posoudil věc podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem

č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“) a vypořádání zaniklého BSM účastníků provedl

podle zásad uvedených v § 150 ObčZ.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud

odvolací rozsudkem ze dne 27. listopadu 2002, č. j. 8 Co 2541/2002-250,

rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pouze s upřesněním znění jeho výroků I.

a II. tak, že správné označení parcely, na níž se nachází rozestavěná stavba

patřící do BSM, ve výroku I. je 690/1 (nikoli 960/1), že parcely 690/2 a 690/1

jsou zapsány na LV č. 5208 (nikoli na LV č. 5280), že namísto evidentně

nedopatřením použitého výrazu „přidat do výlučného vlastnictví …“ v tomtéž

výroku má být správně „se přikazuje do výlučného vlastnictví …“ a že namísto

slov „žalovaný je povinen zaplatit dluh…“ ve výroku II. má být uvedeno

„žalovanému se přikazuje k zaplacení dluh…“. Dále rozhodl o nákladech

odvolacího řízení. Pokud jde o movité věci, společné závazky účastníků a jejich

vnosy z odděleného do společného majetku, ztotožnil se se skutkovými i právními

závěry soudu prvního stupně a v podstatě pouze odkázal na odůvodnění

přezkoumávaného rozsudku. Co se pak týče zásadní sporné otázky, totiž zda

rozestavěná stavba je součástí BSM, odvolací soud považoval hodnocení důkazů

provedené v tomto směru soudem prvního stupně za logické a jeho skutkový závěr,

že dispoziční řešení stavby nebylo ještě 4 měsíce po uzavření manželství

účastníků zřejmé, za správný. I tento soud považoval za základní důkaz shora

uvedený letecký snímek, ze kterého lze podle jeho názoru učinit zjištění, o něž

soud prvního stupně opřel své rozhodnutí, i bez zvláštních odborných znalostí.

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně pak vyplývá jediný možný právní

závěr, a to že rozestavěný dům nebyl ke dni uzavření manželství účastníků věcí

v právním slova smyslu. Jelikož i výpočet podílu účastníků na mase zaniklého

BSM byl bezchybný, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pouze

s odstraněním zjevných nesprávností v označení parcel a příslušného listu

vlastnictví a s opravou formulačních nepřesností.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z

toho, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jelikož řeší

právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3

občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Jako dovolací důvod pak uvedl, že

napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2

písm. b) OSŘ]. Namítl především, že soudy obou stupňů učinily závěr o stupni

rozestavěnosti stavby z předloženého leteckého snímku, ač jeho správné

„přečtení“ a zhodnocení se neobejde bez odborných znalostí. Stanovení stupně

rozestavěnosti a posouzení stavebně technického a funkčního uspořádání

nemovitosti je sice otázkou právní [v této souvislosti žalovaný poukázal na §

27 písm. l) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky –

katastrální zákon], ale k jejímu vyřešení je třeba obstarat si odborné

(stavebně technické) posouzení, které soud nemůže učinit sám. Žalovaný pak

podrobně rozvedl své námitky proti závěru o tom, že stavebně technické a

funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží stavby nebylo v době vzniku BSM

účastníků patrné, a proti výkladu § 27 písm. l) katastrálního zákona, jak jej

provedly soudy obou stupňů, a vyslovil přesvědčení, že jejich názor, že stavba

v té době neměla charakter věci v právním slova smyslu, je nesprávným právním

posouzením věci. Pro případ, že by i dovolací soud pokládal stavbu za součást

BSM, žalovaný namítl, že byl nesprávně ohodnocen jeho věcný vnos stavebního

materiálu do BSM. Soudy obou stupňů totiž vyšly z toho, že má právo na zápočet

tohoto vnosu jen v té hodnotě, za jakou materiál pořídil, ač podle jeho názoru

měly stanovit výši zápočtu podle ceny vneseného materiálu určené podle stejných

kritérií, podle jakých byla stanovena cena stavby ke dni zániku BSM, případně

alespoň podle jeho ceny v době, kdy byl do společné stavby vložen. Okamžik

pořízení věci vnesené do BSM není totožný s okamžikem vnosu a jsou značné

rozdíly v cenách např. cihel nebo dřeva na krov v době, kdy je pořizoval, a v

době, kdy byly na stavbu použity. Vlastnické právo žalovaného k uvedenému

materiálu zaniklo až v době, kdy byl tento materiál zabudován do stavby, a ve

stejné době vznikl jeho nárok na náhradu hodnoty vnesených věcí. Právě proto je

pro stanovení výše této náhrady rozhodující okamžik zabudování materiálu,

nikoli okamžik jeho pořízení. Žalovaný navrhl, aby byly rozsudek odvolacího

soudu, případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že otázka rozestavěnosti sporné

stavby není otázkou právní, nýbrž otázkou důkazů, které byly v řízení

provedeny. Závěr soudů obou stupňů není založen pouze na jediném důkazu – na

leteckém snímku, ale i na dalších důkazech, a žalobkyně se s jejich hodnocením

plně ztotožňuje. Pokud jde o otázku vnosů, nevynaložil žalovaný ze svého nic

víc, než dokládal předloženými nákupkami. Tím se ostatně i on sám řídil ve své

argumentaci a jestliže nyní uvádí, že by cena materiálu vloženého do stavby

měla být stanovena jiným způsobem, muselo by k tomuto tvrzení být vedeno další

dokazování a to by bylo v rozporu s § 241a odst. 4 OSŘ.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění,

že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že splňuje

náležitosti uvedené v § 241 a § 241a odst. 1 OSŘ, zabýval především otázkou

jeho přípustnosti.

Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a tak dovolání

nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. S ohledem na to, že prvý

rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal (z 13. 8. 2001, č. j. 7 C

340/98-167), byl k odvolání obou účastníků zrušen usnesením odvolacího soudu z

5. února 2002, č. j. 5 Co 2392/2001-192, bylo třeba zjišťovat, zda přípustnost

dovolání není založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Podle něj je

dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího

soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud

prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)

proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí

zrušil. Z porovnání rozsudků soudu prvního stupně z 13. 8. 2001 a z 6. 6. 2002

plyne, že druhým rozsudkem sice byly do BSM účastníků zahrnuty stejné věci jako

v případě prvého rozsudku, ale žalovanému bylo uloženo zaplacení podstatně

nižší vypořádací částky než předtím (424.568,90 Kč oproti 586.673,- Kč). Ať už

ovšem byla rozdílnost obou rozhodnutí způsobena vázaností soudu prvního stupně

právním názorem soudu odvolacího nebo ne, je zřejmé, že druhé rozhodnutí

vyznělo pro žalovaného příznivěji. Už v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon

1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, dovolací soud

vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání

platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož

poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude

opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný

názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,

uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.

H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 2, pod č. C 154. Tento závěr platí nejen v

případě dovolání objektivně přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ale

též při zkoumání odlišnosti nového rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku

vázanosti právním názorem soudu odvolacího, tedy i u dovolání, jehož objektivní

přípustnost by byla dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Jestliže tedy

druhé rozhodnutí soudu prvního stupně bylo co do dopadu na poměry žalovaného

pro něho příznivější než rozhodnutí prvé, není žalovaný subjektivně oprávněn

dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud toto druhé rozhodnutí potvrdil,

opírající se o § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, podat.

Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je

dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího

soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání

není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.

3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména

tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho plyne,

že dovolání podle citovaných ustanovení je přípustné toliko pro řešení právních

otázek.

Žalovaný dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že otázky, zda v době

vzniku BSM účastníků byla rozestavěná stavba věcí ve smyslu práva a jaká byla

hodnota vnosu jeho materiálu do stavby, byly v napadeném rozsudku odvolacího

soudu (a též v rozsudku soudu prvního stupně) vyřešeny v rozporu s hmotným

právem. Prvou z těchto otázek se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabývaly

jak Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud ČR a – s odkazem na § 27 písm. l)

katastrálního zákona – shodně dovodily, že pro posouzení okamžiku vzniku

stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do

takového stádia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k

dokončení takto druhově a individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb

dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem

patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (srov. např.

rozsudek Vrchního soudu v Praze z 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, uveřejněný

v Právních rozhledech č. 4/1994, rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 1. 1998,

sp. zn. 3 Cdon 1305/96, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/1998, nebo

rozsudek téhož soudu z 5. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v

Souboru, svazku 14, pod č. C 1008). Je tedy zřejmé, že pokud se soudy obou

stupňů při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době uzavření manželství

účastníků již samostatnou věcí, zabývaly tím, jaký byl stupeň její

rozestavěnosti a zda bylo již patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního

podlaží, posoudily tuto věc v souladu s judikaturou i hmotným právem. To, zda

opravdu bylo dispoziční řešení technického podlaží stavby v té době patrné, je

otázkou skutkovou, nikoli právní, jak též správně konstatoval odvolací soud na

straně 8 odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovanému lze sice přisvědčit, že pro

vyřešení této otázky by za určitých okolností mohlo být třeba i odborných

znalostí, to ale nemění nic na tom, že nejde o otázku právní. Nesouhlas

žalovaného s posouzením právní povahy stavby v době vzniku BSM je tedy v

podstatě nesouhlasem se skutkovými závěry, které byly podkladem pro toto

posouzení. Výhrady ke skutkovým zjištěním lze ale uplatnit pouze dovolacím

důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ, který – podle výslovného znění uvedeného

ustanovení – v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ

nepřipadá v úvahu. Lze tedy uzavřít, že skutková zjištění, na jejichž základě

soudy obou stupňů dospěly k právnímu názoru, že sporná stavba se stala věcí ve

smyslu práva až za trvání manželství účastníků, není možno přezkoumávat, právní

závěry obou soudů jsou bezchybné, a tak pro řešení prvé žalovaným vymezené

otázky není jeho dovolání přípustné.

S ohledem na shora uvedené závěry vychází i dovolací soud z toho, že

rozestavěná stavba domu představuje součást masy BSM účastníků. Za této situace

je pro rozhodnutí ve věci významná i druhá otázka, jejíž řešení podle názoru

žalovaného činí z napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po právní

stránce zásadního významu, tedy zda byla správně – v souladu s § 150 ObčZ –

stanovena hodnota vnosu žalovaného do společného majetku představovaného

zabudováním jeho stavebního materiálu do stavby domu. Dovolacímu soudu není

známo, že by v jeho rozhodovací činnosti někdy byla řešena otázka, jakým

způsobem postupovat v případě, že vnos jednoho z manželů do společného majetku

spočívá v nepeněžitém (materiálovém) plnění vynaloženém na pořízení společné

věci, a tak ve vztahu k této otázce je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím,

které má po právní stránce zásadní význam, a dovolání žalovaného je – výlučně

pro její řešení – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. To ovšem znamená,

že předmětem dovolacího přezkumu může být jen ten výrok napadeného rozsudku,

pro který je řešení uvedené otázky významné, tedy výrok o výši částky, kterou

je žalovaný povinen z titulu vypořádání žalobkyni zaplatit. I když totiž jde o

spor, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi

účastníky [§ 242 odst. 2 písm. d) OSŘ], není dovolací soud oprávněn přezkoumat

věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti kterému není dovolání

přípustné. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání

přípustné je, s výrokem, který není přípustné přezkoumat, se při rozhodnutí o

dovolání projevuje pouze v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení

přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí s přezkoumávaným

výrokem vymezuje § 242 odst. 2 OSŘ (srov. např. rozsudek dovolacího soudu z 25.

6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. R 27/1999 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení téhož soudu z 5. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo

2669/2000, publikované v Souboru, svazku 1, pod č. C 12). Proto i když je

dovolání přípustné, dovolací soud se nemohl zabývat správností potvrzujících

výroků o tom, které věci byly zahrnuty do BSM účastníků a komu byly přikázány a

jak byla vypořádána společná pasiva BSM.

Žalovaný nenamítal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ či jinými vadami, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani ze spisu nic takového neplyne.

Dovolací soud se proto ve smyslu § 242 odst. 1 a 3 OSŘ zabýval jen tvrzeným

nesprávným právním posouzením věci ve vztahu k otázce, pro jejíž řešení je dána

přípustnost dovolání, a dospěl k závěru, že v tomto směru je dovolání

opodstatněné.

Podle § 150 věty druhé ObčZ je při vypořádání BSM každý z manželů oprávněn

požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek. Z

formulace tohoto ustanovení zřetelně vyplývá, že je správný názor dovolatele,

že nárok na úhradu toho, co bylo vynaloženo na společný majetek, je založen v

okamžiku, kdy byl oddělený majetek jednoho z manželů takto vynaložen, i když

jej lze samozřejmě uplatnit až po zániku BSM v souvislosti s jeho vypořádáním.

Má-li tento vnos z odděleného majetku podobu finančního plnění (např. je-li

částečně použito úspor jednoho z manželů na koupi věci, která patří do BSM),

dochází k němu již v okamžiku koupě věci a při stanovení náhrady ve smyslu §

150 věty druhé ObčZ se vychází z výše takto vynaložené finanční částky. Naproti

tomu ke vnosu, který nemá finanční charakter, ale charakter věcného plnění

(typicky právě zabudování věci, náležející vlastnicky jednomu z manželů, do

společné stavby), nedochází v době, kdy se tento manžel stal vlastníkem věci,

jež byla posléze vynaložena na společný majetek, nýbrž až v okamžiku, kdy se

tak skutečně stane, tedy vždy později, mnohdy se značným časovým odstupem. Až

vynaložením takovéto věci na společný majetek pozbývá tento manžel svého

vlastnického práva k ní, a tak pro stanovení výše náhrady je podstatná hodnota

vynaložené věci právě v tomto okamžiku. Pokud tedy soud prvního stupně vycházel

při stanovení výše náhrady, na kterou má žalovaný při vypořádání právo, z ceny,

za niž v době před vznikem BSM účastníků zakoupil stavební materiál, a nikoli z

ceny tohoto materiálu v době, kdy byl zabudován do stavby společného domu,

pochybil a rovněž tak pochybil odvolací soud, když shledal tento jeho postup

správným.

K námitce žalobkyně, že případné zjišťování hodnoty materiálu žalovaného ke dni

jeho zabudování do stavby by bylo v rozporu s § 241a odst. 4 OSŘ, pokládá

dovolací soud za nutné uvést následující: Žalovaný uplatnil nárok na náhradu

toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, ve vztahu k určité blíže

specifikované mase stavebního materiálu. V této souvislosti je třeba

poznamenat, že soud prvního stupně se mýlí, když vychází z toho, že účastníci

učinili nesporným, že při vypořádání BSM má být z titulu vnosu do společného

majetku započítána ve prospěch žalovaného částka 59.169,- Kč (tím by ostatně

činili „nespornou“ součást právního posouzení věci, což je z hlediska § 120

odst. 4 OSŘ nepřípustné). Právní zástupce žalobkyně totiž při jednání soudu

prvního stupně 7. 6. 2001 přednesl: „Co se týká dokladů, které znějí na jiné

jméno, než na jméno žalovaného a žalovaným je tvrzeno, že jsou to náklady,

které vynaložil ze svých vlastních prostředků, my v tuto chvíli od svých

námitek, které jsme uplatnili při předchozím jednání, upouštíme a tyto tvrzené

vnosy činíme pro toto řízení nespornými.“ Následně v písemném závěrečném návrhu

z 25. 7. 2001 pak výslovně uvedl, že „…pro zjednodušení řízení … a v zájmu

ušetření nákladů řízení pak žalobkyně učinila prohlášení, kdy uznává, že tyto

částky jsou částkami, které platil žalovaný, byť znějí na jiná jména…“. Z

těchto prohlášení reagujících na procesní stanovisko žalovaného nelze ovšem

dovodit nic jiného, než že žalobkyně činí nesporným skutkový závěr, že veškerý

materiál, jehož zakoupení doložil žalovaný nákupkami v celkové částce (po

odpočtu ceny míchačky a vybavení koupelny) 59.169,- Kč, skutečně též platil

žalovaný. Tento nesporný skutkový závěr je ovšem pouze součástí skutkového

podkladu pro právní posouzení věci, do nějž patří též stanovení výše náhrady,

na kterou má žalovaný z tohoto titulu při vypořádání nárok. Pokud ze skutkového

zjištění, že žalovaný do stavby společného domu vložil svůj stavební materiál,

který byl zakoupen za částku 59.169,- Kč, soudy obou stupňů vyvodily právní

závěr, že právě tuto částku je žalovaný podle § 150 věty druhé ObčZ oprávněn

při vypořádání požadovat, jde o případ, kdy soud ze správných skutkových

zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, a tedy o případ nesprávného právního

posouzení věci. Námitka žalovaného tudíž není uplatněním nových skutečností

podle § 241a odst. 4 OSŘ, ale uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §

241a odst. 2 písm. b) OSŘ, který byl též v této věci naplněn.

Nejvyšší soud ČR proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 OSŘ

zrušil rozsudky soudů obou stupňů jak v přezkoumávaném výroku, tak i ve

výrocích, jejichž návaznost na něj plyne z § 242 odst. 2 písm. d) OSŘ (takovými

nejsou pouze výroky o vrácení přeplatků záloh, které nezávisí na rozhodnutí ve

věci samé a v rozsudku jsou nadbytečné), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. František Balák,v.r.

předseda senátu