22 Cdo 821/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně I. Š., proti žalovanému L. N., zastoupenému JUDr. Jarmilou
Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 484, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 303/2007,
o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 20. října 2009, č. j. 23 Co 294/2009-148, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze
dne 20. října 2009, č. j. 23 Co 294/2009-148, a rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 17. března 2009, č. j. 10 C 303/2007-121, s e r u š í a
věc s e v r a c í Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 17. března 2009, č. j. 10 C 303/2007-121, určil, že „žalobkyně je
vlastnicí pozemku pozemkové parcely č. 30/2 v katastrálním území H. Ř., nově
odděleného geometrickým plánem č. 398-119/2004 ze dne 19. 10. 2004 vyhotoveného
Ing. P. A. a potvrzeného dne 4. 11. 2004 pod č. 1499/2004. Uvedený pozemek
vznikl z části původního pozemku pozemkové parcely č. 30 v obci a katastrálním
území H. Ř., zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro
Pardubický kraj, katastrální pracoviště Pardubice. Označený geometrický plán je
nedělitelnou součástí rozsudku.“ (výrok I. rozsudku). Žalovanému uložil
povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 29 299,- Kč „k rukám
advokátky“ do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a dále
uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v
Pardubicích náklady řízení ve výši 535,50,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku (výrok III. rozsudku). Na základě provedeného dokazování vzal za prokázáno, jakým způsobem
žalobkyně nabyla pozemky související s usedlostí č. p. 6 v H. Ř. zejména potud,
že matka žalobkyně E. M. a její manžel J. M. nabyli usedlost č. p. 6 s okolními
pozemky podle vypořádací smlouvy ze dne 12. prosince 1951 každý jednou ideální
polovinou, přičemž od E. M. se odvíjí vlastnické právo žalobkyně. Vyšel ze
zjištění, že stav a umístění plotu na hranicích sporných pozemků mezi
usedlostmi č. p. 6 a č. p. 7 v H. Ř. je setrvalý mnoho desítek let a spornou
část pozemku, ke které se domáhá určení vlastnického práva, užívala rodina
žalobkyně a později žalobkyně sama. Žalobkyni a její matku E. M. považoval soud
prvního stupně za držitelky sporné části pozemku za domem č. p. 6 při hranicích
s parcelou č. 30 (v její části) ve vlastnictví žalovaného, přičemž se dále
zabýval posouzením dobré víry vedoucí k možnému vydržení vlastnického práva jak
u žalobkyně, tak u jejích právních předchůdců. V této souvislosti zdůraznil, že žalobkyně usedlost č. p. 6, ke které
byla připlocena sporná část pozemku žalovaného, nabyla 2. 10. 1992 (ideální
jednu polovinu) a zbylou část 23. 4. 1997. S přihlédnutím k obsahu katastrální
mapy z listopadu 1992 nacházející se ve „stavebním spisu“ Městského úřadu v
Holicích soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemohla být od přelomu let
1992 a 1993 v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo ke sporné části
pozemku, neboť byla účastnicí stavebního řízení (rekonstrukce jejího rodinného
domu) a při běžné opatrnosti měla možnost se s obsahem katastrální mapy
seznámit, neboť z vyobrazení v katastrální mapě mohla zjistit, že knihovní
průběh vlastnických hranic je jiný než ve skutečnosti. Žalobkyně tak vlastnické
právo vydržením nabýt nemohla. Naproti tomu dospěl k závěru, že k vydržení vlastnického práva ke
předmětnému pozemku došlo již právními předchůdci žalobkyně. V této souvislosti
zohlednil, že rodiče žalobkyně, „především matka E. M.“ byli oprávněnými
držiteli předmětného pozemku po dobu delší deseti let, čímž nabyli vlastnické
právo ke sporné části pozemku k 1. lednu 1992.
Rodiče žalobkyně totiž drželi
sporný pozemek a užívali jako vlastní od roku 1951 v takovém stavu a hranicích
ohledně sporné části pozemku jako v současnosti. Výměra sporné části pozemků
činí 116 m? a je vzhledem k výměře pozemků obklopujících usedlost č. p. 6
výrazně menší (1 900 m?), takže právním předchůdcům žalobkyně lze přiznat
dobrou víru i v daném směru, neboť při běžné opatrnosti o případné výměře
pozemků v jejich vlastnictví nemuseli nabýt vědomost o tom, že výměra
připlocené části pozemku je v zásadním nesouladu s výměrou pozemků jejich. Soud
prvního stupně žalobě vyhověl, když „dal na základě vydržení vlastnictví
přednost zachování současného faktického stavu hranic pozemků, který trvá již
desítky let, před stavem jak je zaznamenán v katastru nemovitostí“. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. října 2009, č. j. 23 Co 294/2009-148,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit
žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 24 514,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku především podrobně
vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami žalovaného zpochybňujícími
skutková zjištění soudu prvního stupně, odkázal na „podrobné a přesvědčivé“
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v souladu s právem a
judikaturou dovolacího soudu posoudil otázku vydržení vlastnického práva, když
uzavřel, že k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku nedošlou
žalobkyní, ale jejími právními předchůdci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem spatřuje v nerespektování závěrů vyplývajících z judikatury
dovolacího soudu konkretizované v dovolání, podle které námitka držitele, že
sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na
výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní
předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a
převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným
katastrálním operátem. V souzené věci si proto žalobkyně pro běh vydržecí doby
nemůže započíst dobu, po kterou měli pozemek v držbě její právní předchůdci,
jestliže již oni vlastnické právo k tomuto pozemku vydrželi. V takovém případě
pozemek, ke kterému vlastnické právo vydrželi, na žalobkyni nepřevedli a
pozemek by zůstal v jejich vlastnictví. Jestliže pak vlastnické právo
nevydržela samotná žalobkyně, v čemž se dovolatel shodl se soudy obou stupňů,
nemohla být její žaloba důvodná. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle § 237 odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s.
ř.) dospěl k závěru, že v daném případě je nutno přípustnost dovolání posuzovat
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je přípustné a také důvodné,
neboť rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005,
publikovaném v časopise Soudní rozhledy, č. 3, ročník 2007, dovodil, že
„námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže
mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel,
jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho
ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané
příslušným katastrálním operátem. Jinými slovy vyjádřeno: Nabyl-li někdo na
základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku,
nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou
jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek
vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by
v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by
jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek
trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let.“
Podstata závěrů vyslovených v uvedeném rozhodnutí vychází z toho, že samotné
nabytí vlastnického práva vydržením u právního předchůdce účastníka, který se v
soudním řízení domáhá určení svého vlastnického práva, nezakládá bez dalšího
závěr o vlastnickém právu takového účastníka.
Tímto způsobem však nalézací soudy postupovaly a takový závěr učinily. Vyšly
totiž shodně z toho, že žalobkyně vlastnické právo vydržením nenabyla, přičemž
k nabytí vlastnického práva vydržením došlo již u jejích právních předchůdců.
Na základě nabytí vlastnického práva právních předchůdců žalobkyně však určily
vlastnické právo žalobkyně, aniž tento postup jakkoliv odůvodnily.
Jestliže soudy učiní závěr, že vlastnické právo nabyl vydržením právní
předchůdce účastníka, který se určení svého vlastnického práva domáhá, je závěr
o vlastnickém právu takového účastníka podmíněn uvedením právní skutečnosti
(smlouva, vydržení, nabytí v rámci dědického řízení apod.), na základě které
vlastnické právo následně od svých právních předchůdců, kteří ho vydrželi,
nabyl. Takový závěr však soudy v žádném směru v předmětné věci neučinily, když
se omezily na konstatování, že k vydržení vlastnického práva došlo právními
předchůdci žalobkyně, neuvedly však, na základě čeho by měla nabýt žalobkyně
vlastnictví předmětného pozemku, když výslovně vyšly z toho, že tato vlastnické
právo vydržením nenabyla, a neuvedly ani, na základě jaké právní skutečnosti by
měli právní předchůdci žalobkyně toto své vlastnické právo pozbýt.
Již s přihlédnutím k této skutečnosti byl dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn právem, a dovolání je
proto důvodné.
Pro úplnost dovolací soud dodává (ač se touto otázkou již nalézací soudy
nezabývaly), že ani z nabývacích titulů svědčících žalobkyni, jak byly
nalézacími soudy uvedeny (notářský zápis o darovací smlouvě a dohodě o zřízení
věcného břemene ze dne 2. 10. 1992, notářský zápis o darovací smlouvě ze dne
23. 4. 1997, dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne
18. 10. 1999) nevyplývá, že by jejich předmětem byl sporný pozemek parc. č.
30/2 v katastrálním území H. Ř. Na základě uvedených smluv tak žalobkyně
vlastnické právo k předmětnému pozemku nemohla nabýt. Jiný nabývací titul z
obsahu spisu nevyplývá a není ostatně ani žalobkyní tvrzen.
Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není správné. Dovolací soud proto napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil a
protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným
právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu