22 Cdo 2128/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobce V. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) J. H., a 2) H.
H., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví a vyklizení pozemku, vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 286/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2005, č. j. 27 Co 544/2004-74,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí na LV
č. 174 pro obec a kat. území K. jsou žalovaní vedeni jako spoluvlastníci
pozemků parc. č. 67/2 – orná půda o výměře 2046 m2 a parc. č. 567/9 – zahrada o
výměře 805 m2, a to každý z nich v rozsahu jedné poloviny, na základě smlouvy o
převodu pozemků, uzavřené s P. f. ČR z 1. 12. 2000, č. 684 PR 00 36. Pozemková
parc. č. 67/9 vznikla z parc. č. 67/2 oddělením podle protokolu o vytyčení
hranice pozemků znalcem Ing. J. K. z 19. 6. 2001. Kupní smlouvou z 28. 4. 1978
nabyla Z. H., nar. 1942, od V. K., nar. 1921, do vlastnictví dům č. p. 81,
stavební pozemek parc. č. 99 o výměře 358 m2 a pozemek parc. č. 67/8 – zahrada
o výměře 395 m2. Po smrti Z. H. v roce 1993 nabyl vlastnictví k označeným
nemovitostem dědictvím její syn V. H., žalobce. V zemské desce č. 809 (panství
rodu Schwarzenbergů) existovaly pouze pozemky parc. č. 67/1 až 67/8. Pozemková
parc. č. 67/9 nebyla zaknihována (vytvořena). Na listu A II zemské desky č. 809
je poznámka z roku 1934 o zamítnutí žádosti manželů K. z K. o odepsání dílu
parc. č. 67/2, z níž podle sdělení Katastrálního úřadu P. z 19. 6. 2002
vyplývá, že na úřad zemských desek došla žádost nebo smlouva o odprodeji části
této parcely, která ale pravděpodobně neměla všechny právní náležitosti, aby
odpis mohl být proveden, a proto byla vrácena k doplnění. Žádná jiná listina,
která by dokládala přechod vlastnického práva na K., není ve sbírce listin k
zemským deskám založena. Zamítnutí žádosti o odepsání dílu pozemku parc. č. 67/2 v kat. území K. vyplývá i z výpisu ze sbírky k zemským deskám. Svědkyně A. K. vypověděla, že do K. jezdila od roku 1949, kdy se provdala za syna manželů
K. Její tchán F. K. někdy v roce 1925 koupil pozemek, který celá rodina
obhospodařovala. Nemovitosti po rodičích zdědil její manžel, který je v roce
1978 prodal. Prodávaly se všechny nemovitosti, které užívali manželé K., včetně
„obrovské zahrady a další zahrady, kterou svědkyně spíše považovala za pole“. Z
protokolu Obecního úřadu v K. z 25. 3. 1934 soud zjistil, že byla projednána
žádost F. K. o povolení stavby stodoly na „svém“ pozemku parc. č. 67/2 v
katastru K. Podle obsahu vysvědčení o dokončení stavby Obecního úřadu v K. z
21. 7. 1935 byla stavba stodoly a chléva na pozemku parc. č. 67/2 postavena a
dokončena 20. 7. 1935. Soud prvního stupně shledal u žalobce naléhavý právní
zájem na určení vlastnictví k předmětnému pozemku. Dospěl k závěru, že smlouvou
z roku 1934 k převodu vlastnického práva k části parcely, označené parcelním
číslem 67/2, na F. K. nedošlo, na čemž nemění nic skutečnost, že F. K. vystupoval jako její vlastník při stavbě zděné stodoly a že s ním jako jejím
vlastníkem jednal příslušný obecní úřad. F. K. si musel být vědom toho, že není
a ani nemůže být vlastníkem tohoto pozemku, který následně nebyl předmětem
dalších převodů. Pokud tedy F. K. a poté jeho právní nástupci užívali sporný
pozemek, činili tak s vědomím, že nejde o jejich vlastnictví, neboť zde není
žádná právní skutečnost, která by je opravňovala k víře, že je jejich
vlastnictvím.
Tvrzení žalobce, že nemovitosti užíval s přesvědčením, že byly
předmětem kupní smlouvy a dědického rozhodnutí, soud prvního stupně hodnotil
jako účelové, neboť rozdíl mezi výměrami pozemků, jejichž je podle listin
vlastníkem, a výměrami pozemků, které užíval a které jsou ve vlastnictví
žalovaných, je natolik zásadní, že musel být žalobci zřejmý. Tvrzení svědkyně
A. K. nedokládá, že K. užívali všechny nemovitosti včetně sporného pozemku „s
vědomím, že převod byl či nebyl uskutečněn“. Pro rozhodnutí nebyla významná
skutečnost, že na sporném pozemku byla právním předchůdcem žalobce postavena
zděná stodola.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 6. ledna 2005, č. j. 27 Co 544/2004-74, rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel z
důkazů provedených soudem prvního stupně a z následujícího skutkového stavu.
Pozemek parc. č. 97/9 v kat území K. vznikl v roce 2001 oddělením od pozemku
parc. č. 97/2. V katastru nemovitostí jsou jako spoluvlastníci pozemku parc. č.
97/9, jehož výměra činí 805 m2, zapsáni žalovaní. Tento pozemek je fakticky
připlocen k pozemkům st. parc. č. 99 o výměře 358 m2 a parc. č. 67/8 o výměře
395 m2 v kat. území K. Oba posledně uvedené pozemky s připlocením sporného
pozemku převzala a užívala matka žalobce Z. H., která je 28. 4. 1978 koupila od
V. K. Ten je nabyl dědictvím po F. K. a žalobce dědictvím po Z. H. F. K. nebyl
v evidenci nemovitostí zapsán jako vlastník dílu pozemku parc. č. 97/2, nyní
parc. č. 97/9. Podle odvolacího soudu je pro rozhodnutí o vydržení nerozhodné,
zda sporný pozemek kdy vlastnil F. K. nebo V. K., neboť žalobce a jeho právní
předchůdkyně sporný pozemek kupní smlouvou z 28. 4. 1978 či rozhodnutím o
dědictví z 26. 4. 1995, č. j. 35 D 1463/93-21, do vlastnictví nenabyli. Dospěl
k závěru, že žalobce ani jeho právní předchůdkyně při držbě sporného pozemku
nebyli objektivně v dobré víře. Podle stavu oplocení a umístění některých
hospodářských budov na pozemcích parc. č. 97/7, 97/9 a 99 mohli být subjektivně
přesvědčení, že drží pouze pozemky, které Z. H. koupila od V. K. S ohledem na
výměru pozemků – 753 m2, které Z. H. koupila, a výměru – 1556 m 2, kterou
držela, stejně jako následně žalobce, t. j. výměru více jak dvojnásobnou,
nemohli žalobce a jeho právní předchůdkyně držet sporný pozemek v dobré víře se
zřetelem ke všem okolnostem. Na tom nic nemění, že nebyli znalci při stanovení
ceny nemovitostí upozorněni na rozpor ve výměrách, ani skutečnost, že některé
části hospodářských budov stojí na sporném pozemku. Pro nedostatek oprávněné
držby nemohlo dojít k vydržení vlastnictví sporného pozemku žalobcem a jeho
právní předchůdkyní a proto žalobce není aktivně legitimován k žalobě na jeho
vyklizení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Vytýká soudům obou stupňů, že se
nezabývaly otázkou vydržení vlastnictví ke spornému pozemku manžely M. a F. K.
podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále „OZO“). Žalobce je toho
názoru, že manželé K. splnili podmínky vydržení podle OZO, neboť sporný pozemek
drželi od roku 1934 až do své smrti. Držba pozemku se opírala o kupní smlouvu z
1. 2. 1934. Obsah protokolu z jednání stavební komise z 25. 3. 1934 svědčí o
tom, že stavebník předložil stavební komisi nabývací titul, na základě kterého
mohl být přesvědčen, že je vlastníkem sporného pozemku, zejména když vlastníci
sousedních pozemků jejich vlastnictví nezpochybňovali a stavební komise
pokládala stavebníka za vlastníka pozemku. Svědkyně A. K. potvrdila, že manželé
K. měli sporný pozemek v držbě až do své smrti, pozemek obhospodařovali, včetně
vysázení ovocných stromů a oplocení. Podle OZO k vydržení nebylo zapotřebí
zápisu vlastnického práva v zemských deskách. Právní posouzení věci odvolacím
soudem je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22
Cdo 1843/2000, podle kterého „se musí soud zabývat i tím, zda držba právních
předchůdců žalobce byla kvalifikovaná, pokud sám účastník řízení podmínky
vydržení nesplní a je třeba zkoumat, zda již tito právní předchůdci právo
nevydrželi. Rozhodnutí je i v rozporu s platnou úpravou vydržení dle § 134
odst. 3 platného ObčZ, dle kterého se započte do vydržení i doba, po kterou měl
věc v oprávněné držbě právní předchůdce“. Žalobce a jeho právní předchůdci byli
v přesvědčení, že sporný pozemek je částí pozemku parc. č. 67/8. Pochybnosti o
tom, že užívají cizí pozemek neměli, neboť laik nemohl rozdíly ve výměrách
zjistit, ten ostatně nezjistili ani znalci, kteří oceňovali nemovitosti pro
účely dědického řízení, a do ocenění zahrnuli i stromy a oplocení na sporném
pozemku. Všichni držitelé užívali sporný pozemek jako jejich právní předchůdci,
a to jako komplex obytné budovy, hospodářských budov a přilehlých pozemků.
Žalobce rovněž vytýká rozhodnutí odvolacího soudu jeho zmatečnost a
nepřezkoumatelnost, neboť v rozhodnutí jsou uvedena chybná a neexistující čísla
parcel a chybné jméno (V. K. místo V. K.). Odvolací soud přešel námitku
žalobce, že soud prvního stupně nepoučil žalobce podle § 118a odst. 2
občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a rozsudek pro něho byl překvapivý.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení
sporného pozemku žalobcem, příp. jeho právními předchůdci, neřeší v rozporu s
hmotným právem a je v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1
ObčZ je, že oprávněný držitel má věc (vyjma věci uvedených v odst. 2)
nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost, přičemž do této doby se započte i doba, po kterou měl věc
v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 ObčZ). Držitelem je ten, kdo
s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe, a oprávněným
držitelem ten, kdo se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu
věc nebo právo patří (§ 129 odst. 1, § 130 odst. 1 věta prvá ObčZ).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli,
Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor již v rozsudku z 9. 11. 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 5, ročník 2001, pod č. 49,
podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze
subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. K
posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
(dále jen „Soubor rozhodnutí“), pod C 1176, svazek 16, podle kterého „při
hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné
(normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Otázkou vlivu
nevědomosti kupujícího o výměře kupovaného pozemku na klasifikaci jeho držby
jako oprávněné se Nejvyšší soud ČR zabýval v rozsudku z 2. 9. 2002, sp. zn. 22
Cdo 2941/2000, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod C 1399, svazek 20, v němž
dovodil, že „pokud se kupující chopil i držby pozemku, jehož výměra byla vyšší
než plocha pozemku, který koupil, mohl sice být subjektivně v dobré víře, že je
vlastníkem i tohoto pozemku, tato dobrá víra tu však nebyla „se zřetelem ke
všem okolnostem“.
K námitce, že soudy pominuly, že sporný pozemek vydrželi již manželé Křečkovi,
pak lze jen poznamenat, že i kdyby se tak stalo, nemělo by to vliv na výsledek
sporu, poněvadž jejich právní nástupce V. K. na Z. H. tento pozemek nepřevedl –
písemnou smlouvou ze dne 28. 4. 1978 převedl jen to, co bylo v této smlouvě
označeno jako předmět převodu a tedy z pozemků jen pozemky č. kat. 99 a 67/8 v
hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Pokud by sporný
pozemek vydrželi manželé K., zůstal by v jejich vlastnictví, což by nic
neměnilo na nedostatku aktivní legitimace na straně žalobce.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl. Pro nepřípustnost dovolání se pak nemohl
zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti dovoláním napadaného rozsudku (§ 242 odst.
3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce
bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2005
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu