22 Cdo 827/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce
V. J. proti žalované V. J., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění
manželů, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 16 C 144/2002, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu
2003, č. j. 24 Co 415/2003-123, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
srpna 2003, č. j. 16 C 144/2002-100, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků
(dále jen „SJM“) tak, že do vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil,
pultový mrazák, postel, sedací soupravu a lednici, které jsou v rozsudku blíže
specifikovány, a do vlastnictví žalované televizor, satelit, tři skříně,
kuchyňskou linku se sporákem, mikrovlnnou troubu a gramorádio, rovněž
podrobněji identifikované (výrok I.), do vlastnictví žalované přikázal též
„podíl ve výši ¼ nemovitostí zapsaných na LV č. 134 pro k. ú. S., obec S.,
zapsaných v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K., a to rodinného
domku č. p. 154 na stavební parcele č. 166 se stavební parcelou č. 166 a
zahradou parc. č. 421/2“ (výrok II.), uložil žalované, aby zaplatila žalobci
částku 200.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a aby mu
vydala blíže uvedené movité věci (výrok IV.), a rozhodl o nákladech řízení
(výroky V. a VI.). Mezi účastníky byl spor v podstatě pouze ohledně vypořádání
spoluvlastnického podílu na shora uvedených nemovitostech, když žalobce navrhl,
aby tento podíl byl přikázán do vlastnictví žalované, zatímco žalovaná se
domáhala jeho přikázání do podílového spoluvlastnictví účastníků. Soud prvního
stupně přihlédl k tomu, že žalovaná je výlučnou vlastnicí zbývajících ¾
nemovitostí a že nemovitosti užívá výlučně ona s dětmi, a dospěl k závěru, že
přikázání spoluvlastnického podílu patřícího do SJM do podílového
spoluvlastnictví účastníků by nebylo v tomto případě účelné. To, že žalovaná
nemá o tento podíl zájem, není z hlediska vypořádání SJM podle § 150 odst. 3
občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) rozhodující. Situaci žalované, která nemá
prostředky k tomu, aby mohla žalobci okamžitě vyplatit vypořádací částku, soud
prvního stupně zohlednil tím, že stanovil delší lhůtu k plnění, aby jí tak
umožnil případné zajištění hypotečního úvěru.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
13. listopadu 2003, č. j. 24 Co 415/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem, že v
daném případě je namístě přikázání spoluvlastnického podílu na nemovitostech do
vlastnictví žalované, a to s ohledem na to, že právě ona vlastní zbývající
podíl a v nemovitostech bydlí, zatímco žalobce je více než dva roky vůbec
neužívá. Odvolací soud dále uvedl, že přikázání nemovitosti ze SJM do
podílového spoluvlastnictví bývalých manželů připouští právní praxe jen zcela
výjimečně, zejména pokud se na tomto řešení dohodli nebo s ním alespoň souhlasí
a odůvodňují-li to zároveň další mimořádné okolnosti konkrétního případu. Jinak
by byl popřen smysl vypořádání zaniklého SJM, jímž je ukončení
spoluvlastnického vztahu. Ze skutkových zjištění v této věci plyne, že podmínky
pro žalovanou navrhované řešení splněny nejsou, navíc je třeba uvážit, že
žalobce by svůj osminový podíl prakticky nemohl realizovat a nedostalo by se mu
tak hodnoty adekvátní té, kterou dostala žalovaná. Co se týče výše vypořádací
částky a námitky ohledně finanční situace žalované, odkázal odvolací soud plně
na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jeho přípustnost podle
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) zakládá
zásadní právní význam otázky, zda „jako vlastník podílu ¾ nemovitostí v
případě prokazatelné nemožnosti zaplatit žalobci vypořádací podíl na
nemovitostech v rozsahu ¼ v SJM je na místě přikázat podíl v rozsahu
¼ na nemovitostech do jejího vlastnictví a současně uložit zaplacení
vypořádacího podílu nebo podíl v rozsahu ¼ v SJM vypořádat přikázáním
spoluvlastnického podílu v rozsahu 1/8 na nemovitostech každému z účastníků do
jeho vlastnictví“. Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a v této souvislosti poukázala na zásadu, že
vypořádání SJM by mělo proběhnout především rozdělením hodnot tak, aby podíl
finančního vyrovnání byl co nejmenší. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru,
že vypořádání SJM přikázáním nemovitostí do podílového spoluvlastnictví
bývalých manželů je možné jen v případě jejich dohody, že její finanční situace
není významnou okolností z hlediska způsobu vypořádání SJM a že přikázání
nemovitostí do podílového spoluvlastnictví by popíralo smysl vypořádání SJM, je
jeho rozhodnutí se shora uvedenou zásadou v rozporu. Žalovaná navrhla, aby byl
zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a
aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby jeho rozsudek
„byl zachován“.
Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval
především tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost podle písm. b)
nepřichází v tomto případě v úvahu, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen
prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak zbývá
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3
téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1,
pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadního významu nejde jen tehdy, jestliže odvolací soud
posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci
zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní
význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Z tohoto pohledu tedy
nemůže mít zásadní význam řešení právní otázky, které je postaveno na zcela
jedinečných skutkových okolnostech a které proto nemá dopad na celou skupinu
případů obdobného charakteru. V daném případě soudy obou stupňů připustily, že
žalovanou navrhovaný postup, tedy přikázání spoluvlastnického podílu na
nemovitostech ze SJM do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů, je ve
výjimečných případech možný, ovšem jejich závěr, že v souzené věci pro takovéto
rozhodnutí nejsou dány podmínky, se opírá o konkrétní a individuální skutková
zjištění, takže způsob řešení žalovanou naznačené právní otázky nelze zobecnit.
Z téhož důvodu nemůže být přijaté řešení v rozporu s hmotným právem, neboť
posouzení, jaký je v tom kterém případě nejvhodnější způsob vypořádání SJM,
ponechává hmotné právo – samozřejmě v rámci obecných pravidel uvedených v § 149
odst. 2 a 3 ObčZ – na soudu právě v závislosti na specifických skutkových
zjištěních.
Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované není přípustné
ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto nezbylo, než je podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobci, který by měl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
146 odst. 3 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu