22 Cdo 828/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) V. K., b) B. K., c) H. R., všichni zastoupeni advokátem, proti
žalovanému P. P., zastoupenému advokátem, o určení promlčení práva věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 64/2004, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka Tábor ze dne 20. října 2005, č. j. 15 Co 539/2005-92, ve znění
opravného usnesení z 5. prosince 2005, č. j. 15 Co 539/2005-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka Tábor ze dne 20.
října 2005, č. j. 15 Co 539/2005-92, ve znění opravného usnesení z 5. prosince
2005, č. j. 15 Co 539/2005-100, a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne
6. června 2005, č. j. 5 C 64/2004-62, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Pelhřimově k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka Tábor - jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. 15 Co 539/2005-92, ve znění opravného
usnesení z 5. prosince 2005, č. j. 15 Co 539/2005-100, k odvolání žalovaného
změnil rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. června 2005, č. j. 5 C
64/2004-62, tak, že zamítl návrh, „aby bylo určeno, že právo odpovídající
věcnému břemenu k bytu a užívání, zřízené ve prospěch žalovaného na základě
smlouvy kupní a dohody o zřízení věcného břemene ze dne 3. 5. 1991,
registrované Státním notářstvím v P. dne 21. 5. 1991 pod č. j. RI V 542/91,
podle kterého je žalovaný oprávněn bydlet v domě čp. 448 v H., tj. užívat
bytovou jednotku sestávající z kuchyně a dvou pokojů a příslušenství, tj.
koupelnu a WC, bytové jednotky nacházející se v prvém poschodí vpravo od
vstupního schodiště domu, výlučně užívat část půdy vlevo od vchodu a část
sklepa o výměře 4 m2 naproti schodům do sklepa, společně s vlastníky domu
užívat chodbu v domě, stavební parcelu č. 604 k volnému pohybu za účelem
bydlení a výlučně užívat dřevěnou kolnu, v pořadí druhou od domu, je
promlčeno“. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci a B. R. (tehdy rovněž žalobce) jsou
podílovými spoluvlastníky domu č. p. 448 se st. parc. č. 604 v k. ú. a obci H.
- ve společném jmění manželů mají žalobci a) a b) dvě ideální třetiny a
žalovaná c) a B. R. jednu ideální třetinu. Jako spoluvlastníci mají žalobci ve
smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) naléhavý právní
zájem na určení, že právo věcného břemene shora vymezené, váznoucí ve prospěch
žalovaného na jejich nemovitostech podle smlouvy z 3. 5. 1991, vložené do
katastru nemovitostí 21. 5. 1991, je promlčené. To proto, aby taková skutečnost
byla vyznačena v katastru nemovitostí - k tomu odkázal na publikaci JUDr.
Josefa Fialy „Věcná břemena“, vydanou v roce 1988. Právo odpovídající věcnému
břemeni považoval soud prvního stupně za promlčené podle § 109 občanského
zákoníku (dále „ObčZ“), neboť žalovaný právo nevykonával od roku 1991 do
podání žaloby 23. 4. 2004, tedy více jak 10 let.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně zastává názor, že žalobci na
určení promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni naléhavý právní zájem
nemají. Zdůraznil, že promlčením právo odpovídající věcnému břemeni nezaniká,
dochází jen k jeho vážnému oslabení, neboť jeho vynutitelnost se stává
podmíněnou vznesenou námitkou promlčení. Uplynutím promlčecí doby vzniká právo
povinného, tj. nositele povinnosti z věcného břemene (v daném případě žalobců)
vznést námitku promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu, a tím zaniká
toliko nárok (v daném případě žalovaného) domáhat se vynutitelnosti práva z
věcného břemene. Jak žalobci, tak jejich právní nástupci, mají jistotu, že
mohou kdykoliv vznést námitku promlčení, a jejich právní postavení tak není
nejisté. Odvolací soud proto považoval za nadbytečné zabývat se úvahami o
povinnosti katastrálního úřadu provést záznam o promlčení práva věcného břemene
v katastru nemovitostí a o tom, zda k promlčení práva odpovídajícího věcnému
břemeni došlo.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Předložili dohodu žalobkyně c)
a původního žalobce B. R. z 12. 10. 2005, s vkladem práva k 24. 10. 2005,
kterou zúžili společné jmění manželů k ideální jedné třetině nemovitostí s tím,
že jejich výlučnou vlastnicí se stává žalobkyně c). Namítli, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť názor
odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení promlčení
práva věcného břemene není správný. Poukázali na to, že věcné břemeno je právní
závadou na jejich nemovitostech a že ze samotné existence věcného břemene
vyplývá povinnost žalobců respektovat právo věcnému břemenu odpovídající. Tímto
stavem je limitován obsah jejich vlastnického práva k nemovitostem, např. i v
oblasti tvorby tržní ceny. Stav nejistoty je způsobilý odstranit soudní
rozhodnutí, že předmětné právo je promlčeno, tj. že zanikla vymahatelnost
tohoto práva. Taková změna by mohla být vyznačena v katastru nemovitostí podle
§ 36 odst. 2 vyhl. č. 190/1996 Sb. Dovolatelé navrhli, aby byl napadený
rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými
osobami, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i
další zákonem požadované náležitosti (§ 241, § 241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal
napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Dovolatelé sice netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad, jež jsou
uvedeny v § 242 odst. 3 OSŘ, avšak dovolací soud, který z úřední povinnosti
sleduje, zda k takové vadě přeci jenom nedošlo, zjistil, že řízení vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí, postiženo je.
Podle § 80 písm. c) OSŘ žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit,
aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 5 OSŘ soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a
povinnostech.
Podle § 43 odst. 1 OSŘ předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000,
publikovaném pod C 495 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck, že žaloba na určení právní skutečnosti není žalobou
na určení existence či neexistence právního vztahu nebo práva a že určení
existence právní skutečnosti připadá v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon
připouští - např. § 175k odst. 2 OSŘ. V takovém případě jde o žalobu jinou v §
80 OSŘ nevypočtenou.
Žalobci v dané věci požadují nikoli určení existence či neexistence právního
vztahu nebo práva (odpovídajícího věcnému břemeni), ale určení právní
skutečnosti (že nastala určitá právní skutečnost – že právo odpovídající
věcnému břemeni je promlčené). Určení takovéto právní skutečnosti soudem zákon
nepřipouští; nejde tudíž o určovací žalobu, jež by odpovídala § 80 písm. c)
OSŘ a jíž by se žalobci domáhali, aby soud prohlásil (deklaroval) určitý právní
vztah či právo za již existující (nastalý). Lze tedy shrnout, že žaloba v této
věci nesplňuje předpoklady žaloby na určení podle § 80 písm. c) OSŘ, neboť se
netýká existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani nemá oporu v
žádném ustanovení platného práva.
Uvedený nedostatek žaloby je nedostatkem procesněprávní povahy a v podstatě
spočívá v rozporu žalobního tvrzení, že mají naléhavý právní zájem na
požadovaném určení [čímž se implicitně dovolávají ustanovení § 80 písm. c) OSŘ]
se žalobním návrhem, jímž se domáhají určení, že blíže vymezené právo
odpovídající věcnému břemeni je promlčeno. S ohledem na povahu tohoto
nedostatku byl již soud prvního stupně a poté i odvolací soud ve smyslu § 5 OSŘ
povinen žalobce na něj upozornit a vést je ve smyslu § 43 odst. 1 OSŘ k tomu,
aby uvedený rozpor odstranili. Jestliže tak soudy neučinily, je řízení
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu,
a dovolacímu soudu nezbylo, než aby podle § 243b odst. 3 OSŘ rozsudky soudů
obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud již neměl důvodu proto, aby se zabýval správností právního
posouzení věci, neboť odvolací soud své zamítavé rozhodnutí postavil na
neopodstatněnosti žaloby, jíž spatřoval právě v nedostatku naléhavého právního
zájmu na požadovaném určení. Takovému rozhodnutí mělo ovšem předcházet poučení
o úpravě žalobního návrhu, v jehož důsledku by žalobci mohli odstranit důvod,
pro který byla žaloba zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu