U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobce A. R., zastoupeného JUDr. Josefem Konečným, advokátem se sídlem ve
Žďáru nad Sázavou, Horní 30, proti žalovaným: 1) MUDr. D. P., 2) MUDr. V. P.,
oběma zastoupeným JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem v Ostopovicích,
Polní 14, a 3) Ing. T. R., zastoupenému JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, o určení hranic pozemků a vyklizení
pozemku, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 155/99,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. září 2011,
č. j. 54 Co 372/2011-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. ledna 2011, č. j. 11 C 155/99-325, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku
parc. č. 164/4 v obci a k. ú. C. podle geometrického plánu pro rozdělení
pozemku vyhotoveného společností Geodetales Chrudim s. r. o., č. plánu
229-963/2010, ověřeného Ing. A. K. dne 15. 11. 2010, pod č. 78/2010,
potvrzeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště ve Žďáru
nad Sázavou dne 22. 11. 2010, pod číslem 890/2010, který tvoří nedílnou součást
rozsudku (bod I. výroku), dále zamítl žalobu na určení, že je žalobce
vlastníkem pozemků parc. č. 164/5 a 164/6 v obci a k. ú. C. podle
geometrického plánu pro rozdělení pozemku vyhotoveného společností Geodetales
Chrudim s. r. o., č. plánu 229-963/2010, ověřeného Ing. A. K. dne 15. 11. 2010,
pod č. 78/2010, potvrzeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální
pracoviště ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 11. 2010, pod číslem 890/2010, který
tvoří nedílnou součást rozsudku (bod II. výroku), a rozhodl o nákladech řízení
(bod II. až VI. výroku). Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. září 2011, č. j. 54 Co 372/2011-347, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích II. až VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II., podává žalobce dovolání z
důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Po podání dovolání původně žalovaný 1) Prof. MUDr. B. P. dne 8. srpna 2012
zemřel. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. října 2013, č. j. 22 Cdo
835/2012-369, rozhodl, že namísto zemřelého Prof. MUDr. B. P. bude v řízení
pokračováno s MUDr. D. P., bytem v U., a s MUDr. V. P., bytem v B. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám a
dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje. Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu (dále
jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz článek II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních
otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o
právní otázky zásadního významu. Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31.
prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11). Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se
dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání. Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V
rovině právního posouzení nalézacím soudům vytýká, že nesprávně posoudily
charakter hráze, jestliže uvedly, že hráz není samostatnou věcí, a proto mohli
žalovaní vydržet část pozemků tvořících hráz. Soudy v nalézacím řízení rozhodly věc v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu,
podle které „při řešení otázky, zda určitá hráz rybníka je samostatnou věcí
anebo zda jde o součást pozemku, je třeba vycházet ze stavebního provedení
hráze a z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; tedy
zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“. Nejvyšší soud při této příležitosti konstatoval, že v některých mezních
případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o
samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba
může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem
okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné,
aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a
prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným
hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud
takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku. Posouzení toho,
zda stavba je v daném případě samostatným objektem právních vztahů nebo
součástí pozemku záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu
široký prostor pro uvážení soudu. Při tomto posouzení jde vždy o jedinečný
případ [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo
1221/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2248 (dále jen „Soubor“) a v Soudních
rozhledech č. 12/2003]. Podobně judikatura Nejvyššího soudu klade důraz na skutečnost, že posouzení
toho, zda jde o samostatnou věc či součást jiné věci, záleží v konečném
důsledku vždy na individuálním posouzení každé věci.
„Příslušenství věci a její
součást spolu úzce souvisí a v některých případech činí určení, kdy jde o
příslušenství a kdy o součást věci, potíže; v takových případech je třeba vzít
do úvahy všechny okolnosti věci“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna
2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, publikovaný v Souboru pod pořadovým č. C 2468 a
v Právních rozhledech č. 14/2004). Dovolací soud také opakovaně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o
samostatnou stavbu či o součást pozemku, nezakládá zásadní právní význam
rozhodnutí, a tudíž ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz např. usnesení ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007,
publikované na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). V dané věci se soudy v nalézacím řízení dostatečně zabývaly konkrétním
provedením dané hráze a dospěly k závěru, že hráz rybníka není samostatnou
věcí. Vycházely přitom z kritérií vymezených konstantní judikaturou a
aplikovaly je na konkrétní věc. Jejich závěrům proto nelze nic vytknout. S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění
předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobce nebyl
úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).